21,0975

Už se mi to blíží, sedím na letišti, popíjím kávu a mohu dopsat další článek, za několik desítek minut už bude letadlo mířit na runway a unášet mě směr Calgary. Domluva to byla vcelku rychlá a překvapivě vlídná. Natolik, abych byl schopný říct, jak se bude vše vyvíjet dál. Variant a možností se nabízí tolik, teď hlavně přijet, ukázat se v dobrém světle a odrazit se od nabízené trampolíny. Věřím, že možností je více a studovaný Moravák se v oboru a už vůbec ne v Calgary neztratí. Per aspera ad astra.

S Edou jsme akorát v pátek dodělali stavbu v Maple Ridge a sám mi sdělil, že bych byl hloupý, pokud bych to nezkusil. Včera jsem koupil pivka a stavil se u něj doma, abychom si mohli ťuknout a zároveň jsem mu mohl poděkovat. I přes některé neduhy, které jsem postupem času uměl přejít, mi bude vcelku hodně chybět, byl mi víc než jen kolegou, předákem, učitelem. A i když vím, že to může dopadnout jakkoliv a za 14 dní tu mohu být zpět, loučení to nebylo snadné.

 

Navíc v mém okolí teď bylo více lidí, kteří měli nebo mají problém s dalšími vízy. Stejně tak i oba Tomové, nehodlali čekat na dopředu očividné zamítnutí žádosti a proto jsme se vydali do USA na otočku, aby mohli při zpáteční cestě zažádat osobně o nové papíry. Jejich vytrvalost a snaha něco řešit objevily cestu, která by měla být průchozí. Na straně US jsme vyfásli nejvíc nejnepříjemnějšího úředníka, kterého si dovedete představit. Ještě teď mi z něj jde husí kůže. Na americkou stranu nás nepustil, teď tedy čekáme na to, zda-li vyjde proces obdržení pracovních víz při cestě zpět do Kanady. Na druhý pokus se to daří a jak Tomáš, tak i Brouk mohou v klidu vydechnout a v pase se jim blyští razítko. Gratulace borci!

 

Jedeme to oslavit, pořádnou oslavu však kazí jedna malá drobnost. Další den v devět ráno vybíhám vstříc prvnímu závodu zde v Kanadě, a to hned půlmaratónskému - jak napovídá nadpis, 21,0975 km. Netřeba zmiňovat historii maratónu samotného. Postupovat se má pomalu, a tak volím nejdříve poloviční trasu. Pravda, tréninku jsem moc nedal, nápad registrovat se jevil jako parádní, ovšem to bylo dva měsíce zpět. Nyní panují pěkné mrazy, které k ránu padají pod 5° hranici v mínusu. Ušil jsem si na sebe dobrý bič. Ale i tak se velmi těším, až si budu moci splnit další z mnoha snů.

 

Při vybírání ze široké nabídky závodů na plné čáře vyhrává historický half marathon na oblíbeném místě Stanley park. Dvě kolečka slibují krásnou podívanou. Ranní vstávání je otřesné a raději bych byl zavrtán v posteli. Nedá se svítit, pečlivě vybraná snídaně a pomalu vycházím na autobus. Po cestě přistupují další a další závodníci. Běh tu je velmi populární a jakákoliv možnost místních si jít zaběhat je značně využívána. Autobus zastavuje na své konečné, do startu mi zbývá necelých 45 minut. Převlékám do sportovního, obouvám zelené pětiprsťáky, připínám startovní číslo 933 na bílém podkladu - znamení, že běžím trať nejdelší. Ve stejný okamžik se totiž běží i trasy 5 a 10 kilometrové. Před během posilňuji pitím a výživovým gelem, čeká mě těžká zkouška. Nikdy předtím jsem tolik kilometrů v takových podmínkách neběžel.

 

Sluchátka na uších, čepice a rukavice nasazeny, stojím v dlouhém hadu výhrychtivých běžců. Necpu se nikterak dopředu, nemám tendence závodit a urvat stupně vítězů. Cíl je jasný - přežít a doběhnout. Neúspěch beru čas nad 2 hodiny, pokud bych se vešel s časem k 1:40 - 1:45, bral bych to jako dobrý výsledek. Ale kdo ví, jak se tělo zachová, jak nohy budou poslouchat. Hromadné odpočítání startu, "ten, nine, eight, seven,.... two, one" a jede se. Vláček se rozjíždí pomalu, necelý tisícihlavý dav se vydává po úzké cestě skrze přístaviště. Plavu pomalu s davem, po pár metrech mě to však nudí a pomalu se začínám proplétat okolo ostatních. Soundtrack z filmu skála zvyšuje svou intenzitu a mé nohy plně propadají stejné zvyšující se intenzitě kmitů. První metry z kopečka jsou opatrné, klouže to jak ďas, po špičkách poskakuji sem a tam, tu po asfaltu, tu po trávě. Nijak jinak se ani v pětiprsťácích nedá, dopad na paty pocítí celé tělo. Na jednu stranu velká nevýhoda oproti běžcům ostatním, ale jsem natolik věrný svým "žabákům", že mě ani tento aspekt společně s promrzlou zemí a žádnou ochranou neodrazuje. Během pětiset metrů se nacházím v utvořené vedoucí skupince cca 20 lidí. Pár ostatních nasadilo sprint už v počátku a vzdalují se. Snažím se najít správný rytmus a běžet si tempem, které mě dotáhne spolehlivě do cíle. Nerad bych začátek přepálil.

 

I ostatní zvolili podobné tempo, hromadně postupujeme krok za krokem, míjejíc ostatní chodce, kteří potleskem všechny běžce sympaticky povzbuzují. Druhý kilometr je za námi, už mi není zima, zahřátý jsem dostatečně. Tvrdnutí lýtek pomalu nastupuje. S hlasem z mého telefonu díky chytré aplikaci si uvědomuji, jaké tempo jsem nasadil. 3:59/km ve druhém kilometru je vcelku vražedné a nejsem si jistý, jak dlouho jej vydržím. Nevnímám ho, zaposlouchán do hudby a očima upřený na vysokém běžci přede mnou kroužíme okolo celého výběžku Stanley parku. Na čtvrtém kilometru už tuhá lýtka nevnímám, čas je hodně nadprůměrný, blíží se první občerstvovací stanice. Dávám dva loky vody a pokračujeme dál. 6., 7. km, měním si pozice s běžcem přede mnou a dávám mu najevo, že teď nás táhnu já. Dobíháme další před námi. Tak, jsme na značce 10. kilometru, necelou polovinu máme za sebou, před námi další občerstvovačka. Z kapsy tahám další gel, zapíjím ho vodou a vybíhám ke druhému okruhu.

 

Gel mi moc nesedl, cítím se pěkně nafouknutý a během dalšího kilometru se vyskytuje píchání v boku. Sakra, tento experiment mi moc nevyšel. Ztrácím svůj rytmus a dva zezadu mě předbíhají. Snažím se prodýchávat co nejhlouběji to jde, aby bolest odezněla a běželo se mi zase lehce. Každý krok je nyní utrpením a já jsem přesvědčen, že už se do ničeho podobného nikdy nepřihlásím. Vzdát to však nehodlám, i kdybych měl doběhnout po rukách. Běžci přede mnou se vzdálili na dobrých 100 metrů a nyní bojuji v hluché mezeře zcela sám bez jakéhokoliv kontaktu a pohonu. Opět se mi daří najít rytmus a vrátit se na časy 4:20 a méně. Není to tak svižné jako v první části, ale i tak to je lepší než jsem vůbec čekal. Západní stranou parku se běží snad nejlépe, ty tři kilometry utekly jako voda. Teď už jen poslední ostrá zatáčka, průběh vnitrem parku, lehký stoupák a jsem v cíli. Pojď Ondřeji, kousni se a dej to pod hodinu a půl. Avšak teď jako když utne. Ostrá otočka okolo kuželu naprosto rozhodila nastolený rytmus a tempo notně uvadá.

 

Poslední kilometr a půl je pouze o vůli doběhnout. Nepolevit a neprojít cílovou páskou. Koncentrace diváků se s blížícím cílem zvyšuje, v samotném závěru mě předbíhají ještě poslední dva běžci - nemám již sil s nimi do krve soutěžit. Ani žádnou motivaci. Sundávám sluchátka, potlesk lidí mě doprovází do cíle a v momentě, kdy mě komentátor vítá se slovy "Ondžej Sůdek, Brnóu", mohu zastavit a vydechnout. Slečna v cíli mi dává na krk pamětní medaili, druhá mi bere čip z boty. Mám sto chutí s sebou třísknout na zem a pět minut se jen válet. Vím, nejhorší věc, kterou bych v tu chvíli mohl udělat. Překonávám nutkání si sednou a chodím a chodím, doplňuji tekutiny, dávám mandarinky a rozinkový bagel. Teď je třeba vše spotřebované doplnit. Protáhnout nohy, abych se byl schopný později vůbec postavit.

 

Dávám telefonát s bráchou, který mi je velkou inspirací a zároveň mi dal hodně cenných rad, následně i s rodiči. Mezitím mohu vidět výsledky prvních doběhnuvších. Čas 1:32:19 byl celkově 25. v cíli a 9. v mé kategorii 20 - 29 let. Mám radost, že jsem našel potřebné síly ke zdárnému doběhnutí, s časem jsem nad míru spokojený. A i když nyní chodím jako pos...., nelituji toho, že jsem do toho šel. Pocity převládají na plné čáře pozitivní. Takže půlmaratónská trať odškrtnutá, co dál? Chvíli oddech, relax v bazénu, dalšími na řadě jsou triatlon a celá délka maratónského běhu. Těžko říct, kdy přijde. Každopádně s odstupem času je ten pocit famózní, natolik dobrý, že s klidem překrývá veškerou bolest a "utrpení" spojené se včerejším závodem.