Nemohl jsem nepostřehnout z někdy až škodolibých popíchnutí pár lidí z ČR, že si právě pochutnávají na Svatomartinském víně, kterým zalívají husu se zelím a s knedlíky. To jsou přesně ty chvíle, kdy mi ČR také velmi chybí, na jídlo mě utáhl kdokoliv vždycky. Každopádně to tak nenechám, objevil jsem česko-polský obchod s téměř domácími surovinami. Takže už vím, kam na houskový knedlík a poctivé zelí, už ať je víkend a jde se vařit. Na dobré víno si budu muset nějaký měsíc počkat.
Každopádně i bez výše zmíněného jsme si víkend dosyta užili, po dlouhé době jsme se vydali na dvoudenní výlet. Vancouver a celá Britská Columbie, resp. její jižní část, nadobro změnili svou tvář a po nadstandardním létě tu je kombinace podzimu a zimy. Teplota 2 - 10 stupňů a déšť se střídá max. tak s pořádným slejvákem. Občas se však vyskytnou hezké dny, my měli to štěstí, že tento prodloužený víkend nám hrálo počasí jak jinak než opět do not. A důvod listopadového prodlouženého víkendu? 11. 11. je dnem příměří, památky všem padlých za 1. světové války (Remembrance Day). Tento svátek vnímám jako nejvíce viditelným za celou dobu strávenou ve zdejších končinách. Díky Edovi jsem tak pronikl do jeho hloubi a smyslu jeho slavení. A čím dál si uvědomuji, jací Kanaďané jsou.
V dějepise na základní škole jsem dával pozor, zařadil bych ho i do předmětů, které mě bavily. Nevzpomenu si byť na jedinou zmínku o Kanadské armádě v bojích za první světové války. Avšak právě zde začala Kanada psát velmi pestře svou novodobou historii. Datoval se rok 1917, západní frontu držel pevnou silou a taktickými pokyny zákopové války Hindenburg. Spojenci stále nemohli překonat jeho linii a tak se na řadu dostal Kanadský sbor, poprvé vystupující za sebe, ne pod "Velkou Británií" jako jejich kolonie. Jednalo se o dlouho plánovaný útok v plné režii generála Sira Juliana Hedwortha Goerge Bynga. Bitva u Vimy Ridge skončila po dvou dnech úspěšně, především díky dobře zvolené strategii - zcela nové pohybující se bojové linii. Psal se 10. duben 1917, nejvyšší a nejdůležitější místo na hřebenu Vimy bylo dobyto. Tato bitva se velmi výrazně zapsala do kanadské historie a není pochyb, odkud pramení ona pověstná kanadská hrdost.
Symbolem dne veteránů se stal květ vlčích máků, mající původ v básni kanadského chirurga sloužícího na západní frontě - Johna McRaeho. Téměř každý tento víkend nosí připnutý červený papírový květ vzdávaje hold padlým obětem za války.
Čím dál tím více se chtě nechtě babrám v historii této země a i to mě - jak jinak než - baví. Místy se až divím, jaká je Ed chodící encyklopedie. Jeho občasné cholerické výlevy zná už i můj brácha, který toho byl skrze telefon přítomen - parkoviště bylo plné a někdo zrovna nevyjížděl dle jeho libosti. Slovník sprostých slov má logicky taktéž velmi našláplý. Přes tyto a drobné jiné mouchy to je prima parťák a za ty měsíce jsme k sobě našli dobrou cestu. Vydalo by to pomalu na samostatný článek.
Ale zpět k výletu, opět mám za sebou novou zkušenost. Tentokráte jsme se vydali v devíti lidech směr sever - Sloquet hot springs. Termální prameny v zapadlé části dlouhého údolí. První auto se sice pakuje už v osm hodin na cca 250 km cestu, my si dáváme na čas a nikam nespěcháme. Okolo půl dvanácté se proplétáme hustou dopravou a směr Whistler, Pemberton a posledních cca 80 km po cestě, která se dá srovnat s březinskou silnicí, tedy tankodromem, jen s tím rozdílem, že povrchem není asfalt, ale udusaná hlína či prosívka. Zhruba 26 km před cílem prorážíme u Tomova auta pneumatiku a měníme za dojezdovou rezervu. Čeká nás vzrůšo a maximální testování, jak je kolo navrženo a zda-li vydrží pětičlennou zátěž. Před devátou dojíždíme na místo určené pro camping, rozděláváme stany a ani minutu neváháme, převlékáme do plavek a pelášíme dolů k řece.
Ze stráni vyvírá horký pramen, úzkým přírodním korytem a po dvoumetrovém skalním převisu dopadá do míst, kde je už nějaký pátek rukou člověka vytvořen mini komplex 4 úrovní přírodních tůní poskytující pohodlný odpočinek všem příchozím. Obrysy dokreslují svíčky, které každý ze zvyku přináší. Nejen já jsem čekal značně víc lidí. Máme štěstí, je poloprázdno. To už na nás čeká posádka druhého auta a můžeme utvořit debatní kroužek. Díky úrovním jsou jednotlivé zóny jiné teploty, kdo chce, může se jít schladit do ledové řeky pár kroků vedle. Po dlouhé debatě se na chvíli odpojuji a zašívám se do naprosté tmy v pozici ležmo, ven mi kouká jen nos. Naprostý klid, balzám na duši, na hodinu naprosto vypnout a přemýšlet o krocích, které mě budou v následujících měsících čekat. Přemýšlím, kdy naposledy jsem takto zcela vypnul a byl tak obrazně zcela mimo civilizaci. Příjemný pocit.
Varhánky na prstech ignorujeme a v pokročilou noční hodinu usuzujeme, že naše žaludky mají hlad a koupání stačilo. U aut zjišťujeme, že se blíží druhá hodina. Rychle rozděláváme oheň, najíme a lezeme do značně vymrzlých spacáků. Ráno beze spěchu posnídáme a jdeme dát další kolo koupání. To už tu je parta dobrovolníku, upravují hráze a čistí dno. I tak nacházíme místo, hodinu poležíme a můžeme se pomalu vydat na cestu směr Vancouver. Kolo naštěstí nápor vydrželo a dovezlo nás až zpět. Po psychické stránce krásně odpočatí, fyzicky však naprosto vyčerpaní z horké vody a nicnedělání. Pondělní odpočinkový den byl zasloužený.
Žádné komentáře:
Okomentovat