První společná cesta s Amy má směr sever. Projet přes celou Albertu, do Northwest Territories až do Yellowknife. Amy tam má naplánovaný pohovor, moc se netajíme tím, že bychom se tam na kratší dobru přesunuli. Největší obavy mám z komárů, kterých severní šířkou značně přibývá (i velikostí) – a kdo mě zná, tak ví, že na mě ty bestie zkrátka jdou. Cestu máme rozkouskovanou na různé etapy, v jednom kuse by nám trvala cirka 23 hodin, a to se fakt nedá :) První zastávkou nám jsou Amyiny rodiče ve Spruce Grove (hned vedle Edmontonu), kde trávíme příjemný čas a čeká na nás ještě pár svatebních překvapení (díky Tome, Peťo, Evi, Dášo a Aleši…). Další díl cesty už o tolik záživnější není, koncentrace aut ubývá a moc toho k vidění není. Máme se alespoň na co těšit. Předchozí 4 roky trávila Amy každé léto v High Level, u letecké základny hasičů. Krom hezkých vzpomínek si odnesla i cenná přátelství. Michelle, Amyina družička, nás pozvala k sobě do požární věže. Význam slova uprostřed ničeho dostal zcela nový ráz..
Po cestě k Michelle mám stále ještě dobrou náladu, odlehčuji své největší obavy, a když před námi na silnici sedí vrána, ze srandy začnu polokřičet komár a krýt se. Po cca 40 kilometrech po štěrkové cestě přijíždíme k odbočce, přesněji řečeno polňačce, a posledních 7 km k její věži. Amyina Honda Civic Coupé na to není moc dělaná, jedeme krokem, abychom se zde nezasekli. Rozbahněná část a vyjeté koleje nás nutí vyjít a rekognoskovat terén, kudy projet. A nyní to přichází. Houf černých bestií se na mě slétá během sekundy a než stihnu prchnout zpět do auta, mám na deset štípanců jen na obličeji. Dva na rtu, spoustu po tváři a čele. První blízké setkání. Pozabíjet, přesněji řečeno udělat novou komáří výzdobu uvnitř auta všude možně, a přebrodit se přes první vážnější místo. Zapadnout tu by se rovnalo vcelku velkému problému, jsme 150 km od nejbližší civilizace, bez signálu. Druhý podobný brod je už těžší oříšek, oblékám bundu, celej se pokrývám sprejem proti komárům a vyrážím na další obhlídku, kudy vést auto, které na místní cestu rozhodně navrženo nebylo. Dávám naději úzkému pruhu na první pohled suché zeminy, jenže když ji testuji, zabořuje se mi noha do bláta. Super!!! Nejsem absolutně schopen racionálního myšlení pod hromadným útokem bzučících bestií. V tento moment jsem 100% přesvědčen se na místě otočit a jet zpět na jih Alberty. Sedám do auta, na Amy samo sebou snad ani jeden štípanec, já i přes sprej poset desítky, rozhodujeme se otočit a dojet na místo, kde budeme mít opět signál zavolat Michelle. Jenže víme, že už se vydala naproti nám. V tom ji naštěstí vidíme, jak si to v dáli kráčí směrem k nám. Hlava mi to nebere, snad se mi to jen zdá, ale Michelle si to kráčí v kraťasích a tílku. Amy se jde přivítat, já sedím zařezaný v autě a pěkně se zamykám. Holky se snaží ťukáním na okno přimět otevřít a domluvit, jenže mě odtud nikdo nedostane. Po desetiminutovém přemlouvání konečně balím pár věcí a jdeme pěšky k její věži. Holky pěkně krokem bez štípanců, já musím střídavě pobíhat a máchat kolem sebe rukama, abych jejich útok eliminoval. A jsem rád, že jsem přendal na prstech prstýnky a vyměnil za pevně sedící silikonový, druhý bych určitě ztratil. Po cestě krásné vlčí a medvědí stopy, jsme v pravé divočině. Konečně mohu spatřit tu omílanou věž, dneska mě na ni už po předchozích hororových zážitcích s komáry nedostane, padáme do její kabiny a užíváme příjemného pokecu. Mé myšlenky pomalu přicházejí zpět.
Ráno s nadějí doufám, že komáři ještě spí, a nebo se naopak schovávají před horkem. Michelle mi dává rukavice a jde se šplhat na 100 stop vysokou věž. To je naprostá paráda! Rázem zapomínám na veškeré úskalí z předchozího večera a dávám naší cestě druhou šanci. Už od předchozího večera jsem jako zvídavé dítko sledoval vše v kabině a probírali jsme důvod a smysl její práce. Není to tak dávno, co i v ČR bylo ve zprávách o kanadském požáru. Je jich tu každý rok mraky, po staletí požár udržuje flóru v rovnováze. Každým týdnem vznikne nejeden další (ať už díky bouřkám či místním nepozorným obyvatelům). Rozdíl je markantní v jednotlivých provinciích, jak s nimi bojují. Sever Alberty je značně posyt ropnými vrty, není tedy divu, že dostat požáry pod kontrolu je priorita číslo jedna. Oproti tomu sousední Britská Kolumbie, Saskatchewan i Northwest Territories požár nechávají hořet, pakliže neohrožuje města a lidi. Jenom ve zdejším blízkém okolí je tuším 22 věží, my jsme dnes na jedné z nich. Michelle zde tráví každý den, a kromě svých zálib je jejím úkolem každodenní monitorování okolí a hlášení všeho podstatného. Od viditelnosti, větru, druhu mraků, kouře atd. atd. Pěkná fuška vylézt do 30 metrové věže několikrát za den. Výhled ale stojí za to, čemu se divit, že se mi odtud nechce..
Je načase se posunout dál, stále nás čeká cirka 600 km, silnice se stávají osamělejší, scenérie mi díky břízám více připomínají rodnou hroudu. Dávám si malého šlofíka, probuzení se mi dostává od Amy dvakrát, poprvé když jsme projeli okolo rodinky medvědů (které jsem nestihl, ale mamka tak aspoň na mě nebude naštvaná) a podruhé, když protínáme 60° severní šířky, čili opouštíme po dvou a půl dnech jízdy Albertu a vstupujeme do Northwest territories (NWT). Zastávka na fotku a nakouknutí do info centra. Zde dostávám, aniž bych o tom věděl, certifikát a prvním vstupu do NWT. Navíc jak jsem si myslel, že Kanada je plná přátelských lidí, zdejší část ono měřítko posouvá o velký kus výš.
S rostoucí severní šířkou však roste i cena všeho a taktéž ubývá počet měst, benzinek, Tim Horton je už nějakých pár set kilometrů na nule, zkrátka nikde nic. Rozhodujeme se rozdělit třetí den na cestě ještě mezi další dva a vzít to na pohodu s přespáním v kempu u Mackenzie River. Jedeme dát sprchu do malého přístavního (jezerní přístav) městečka Hay River. Připomíná mi to město duchů, a to zde jsme v hlavní sezóně. Poněkud pochmurná nálada. Ceny potravin tu jsou u některých položek i více než dvojnásobné. Mizíme raději dál. Příjemný kemp u řeky, čeká mě můj premiérový polární den. Světlo tu je i v noci. Ranní vydatná snídaně a hurá na posledních 300 km. Auta už vídáme pouze sporadicky, s větší četností se tak setkáváme u bizonů, havranů a i medvědů (konečně jsem zase viděl černého J ). Zdejší vozovka snese přísné měřítka tankodromu. Celé okolí se spoustou bažin, jehličnatých stromů, tu a tam lemovaným „černým lesem“, pozůstatkem po roky devastujících požárech místního okolí, což jak díky Amy a Michelle vím z dnů a měsíců předchozích, celá zdejší krajina má své magické kouzlo. Absenci jakékoliv civilizace si vynahrazujeme kempingovým vybavením, je čas na kávu.
A jsme konečně tu, vítá nás město Yellowknife, sedící na severní části druhého největšího jezera a zároveň nejhlubšího jezera Severní Ameriky - Great Slave Lake. Jen pro představu, svou rozlohou by pokryl třetinu České Republiky. Už od první chvíle mě fascinuje umístění města a město samotné. Z ničeho nic na nás vykoukne vrtulové letadlo umístěné u příjezdu. Míříme si to do centra. Malebné devatenáctitisícové město mi odhaluje další z mnoha tváří Kanady. Ani ne moc rušné, ani ne město duchů. Domy ani moc vysoké, ani moc nízké. Zkrátka vše tak akorát. Tu a tam něco, vysoký podíl mladých lidí a sportovních center je další indícií, proč by se nám tu mělo líbit. Přijíždíme k jezeru, hausbóty tak jak je neznáme – představte si zkrátka plující dům, ne jen nějakou buňku či kontejner s okny. Všelijaké barvy, červený, modrý. Prostě fantazie. Až zcela zapomínám na útoky komárů, kterých je zde popravdě s porovnáním ze dnů předchozích minimum. Rozhodujeme se s Amy přenocovat v malebném Bed and Breakfast na kraji jezera, s útulnou kavárnou. Sedíme večer na terase a koukáme na hydroplány, brouzdáme na internetu a hledáme bydlení a pracovní příležitosti. S vínem a sýrem, až pohled na hodinky nás upozorňuje, že je na čase jít spát. Jedenáctá hodina odbyla, a venku stále světlo s průměrnou letní intenzitou. Jo, to je sever.
Ráno nás čeká báječná snídaně ve zmíněné kavárně, příjemní lidé a já vím jedno jistě. Co nejrychleji odtud vypadnout, nebo mě odtud nikdo jen tak nedostane. Objednáni na opravdu píchlé pneumatiky, na delší dobu opět poslední zastávka u Tima na kafe a vydáváme se pomalu zpět na jih Alberty. Opět vidíme medvědí rodinku, bizona, a mrtě další zvěře. Kilometry utíkají a po třech dnech jsme unaveni, ale spokojeni zpět na ranči. Na otočku. Další měsíc budeme bydlet a hlídat dům a fenku Bernskýho Salašnického psa Barb, Aaronovy maminky, která je nyní v Austrálii. Máme dostatek času dodělat vše potřebné, doposlat životopisy a mít jasno, kde od září budeme. Nechme se překvapit.
