Epilog

Další porce, nyní podle data jsem se průběžně posunul z každodenního blogování na čtvrtletní. Čím to? Dlouho jsem přemýšlel, o čem dalším psát, a ještě déle jsem se k tomu rozhoupával. Notebook už vytahuji málokdy, není tedy divu, že jsou prodlevy delší a delší (vy, se kterými udržuji pravidelnou konverzaci víte své). Kanada českou povahu naučí nespěchat a užívat si klidnějšího režimu. Jak jinak než opět z letiště mohu vyplnit volný čas sepsáním pár slov.

(update číslo 1: na letišti jsem začal, ale opět jsem se nechal rozptýlit letadly a psy, takže jsem sepsal jen pár vět. Dopisování kouskuji do Yellowknifeských večerů. 

update číslo 2: mezitím jsem se stihl vrátit zpět do Calgary a teď už jsem zase zpět v Yellowknife. Co to znamená? Že na sepsání jednoho příspěvku potřebuji už měsíc!!!)

V prvopočátku jsem chtěl další pokračování kanadského blogování věnovat zásadním rozdílům, které jsou asi nejmarkantější v kontrastu s tím, co mně, jakožto Moravákovi, přijde příjemně či nepříjemně jiné. Poslední měsíc se však odehrála spousta zážitků, takže si téma odlišností bude muset chvíli odpočinout. Těžké je si vybavit, co se za poslední tři měsíce chronologicky odehrálo, však si to sami zkuste. Nic? Že vše splývá? Chápu, mám to stejně. Aspoň pár zásadních bodů mi v hlavě zůstalo, o kterých se dá psát.

Ze všeho nejdřív jen stručně - každý se ptá, kde nám je konec. Jsme hezky zabydlení v Calgary, s bytem se na nás usmálo opět štěstí. Lokace 5 minut od Amyiné školy, 7 minut od centra, 9 minut chůze na tenisové kurty, 12 minut na letiště, 14 minut na vrakoviště, a díky strategické poloze blízko k výpadovým cestám ať už na sever (Amyiny rodiče) či jih (Gladstone) bychom těžko hledali idelálnější místo. Jen ti řidiči, ti řidiči... Pravda, nejsou tak agresivní, jako to znám z českých silnic. Jenže se tu projevují místní tzv "redneci" (ze slova Redneck - čili červený krk). Slangově něco jako u nás bychom počastovali někoho vidlákem či kloboučníkem. Chápeme? Drtivá většina lidí pracujících na severu v oil and gas industry (ropa), měsíc v kempu, převážně pít a vydělávat peníze, koupit velké trucky a bezohledně se chovat ve městě na silnicích. Na každodenním pořádku, bohužel, O to víc si užívám a promíjím řidičské (ne)schopnosti turistů (záměrně neříkám, jakých) v Yellowknife.

Sportovní vyžití bylo opět v plném proudu. Fotbálek, badminton s Tomem, ale zejména tenis s Amy mě mile překvapil. Čekal jsem lehké pinkání, jenže mě docela slušně prohání. Jojo, dobře jsem se oženil :) Stihli jsme už první výročí, pořídili novou sadu silikonových prstýnků Qalo symbolizujících uplynulý rok - bílá barva pro oba ve znamení zimy v Yellowknife. I když zrovna dnes jsem si říkal, proč jsme nezvolili barvu nesoucí název města, tedy žlutou. To když jsem se venku oprašoval a prstýnek mi vylítl do sněhu. Deset minut o zábavu díky jeho hledání postaráno. Nejen díky výročí, následných Amyiných narozenin, ale také, jak by řekl táta, čas posbírat nějaké kladné body, tím že neustále létám za prací pryč, jsme si udělali výlet na dva koncerty.

Tři dny před samotným koncertem se tuto informaci teprve dozvídám, hned se mi chce nadšeně ptát Amy, zda-li by chtěla jet na Coldplay, ale Gábi mi typicky vlastním stylem oznamuje, ať se neptám, koupím lístky a vezmu Amy na výlet jako překvápko. A tak se taky děje. V úterý vyjíždíme do Edmontonu, vše je v utajení a protože po cestě všelijak mystifikuji i hokejem, blízko arény po prozrazení vykřikuje radostí. To co ale bude následovat v dalších hodinách, to se ani slovy popsat nedá. Spojení nové haly (Rogers Place), ve které hrají nově Edmonton Oilers své domácí zápasy, pohodové muziky a hlavně neuvěřitelného elánu a pozitivního naladění od všech členů skupiny vytvořilo jeden z nejlepších zážitků tohoto roku. Jeden hit za druhým, výtečné vystoupení a komunikace se všemi, kteří zavítali taktéž na koncert, a mnoho dalšího. Rozhodně stojí za to nasát alespoň trochu jejich atmosféru koncertu, kor když na Youtube je několik jejich koncertů celých v dobré kvalitě ke shlédnutí - osobně doporučuji tohle z Chicaga. Vždycky jsem si myslel, že Kanaďani jsou s prominutím suchaři a neumí si koncerty užít, to když ze začátku všichni sedí na svých místech, ale Coldplay se podařilo zvednou ze židle v průběhu koncertu všechny. A mám podezření, že vozíčkáře taktéž. Půlnoční cesta z Edmontonu domů byla v naprosté euforii, Amy spokojeně usla a já za stálého broukání si jejich písniček spokojeně, ignorovaje únavu, pádil po dálnici zpět. A aby toho nebylo málo, hezky nám po dlouhé době na cestu posvítila polární záře.

Ani ne o týden později, nyní již v Calgary, se vydáváme na další koncert z trochu jiného soudku. Imagine Dragons. Tihle pohodoví chlapíci z Las Vegas pravidelně produkují nemalý počet hitů, neváháme tedy ani minutu. Před očima máme stále moderní halu z Edmontonu a profesionálně připravené vystoupení z týdne minulého, Imagine Dragons působí značně skromněji. Jen do chvíle, než začnou. Zvuk natolik vyladěný, že i když bych měl v průběhu koncertu zástavu srdce, natolik výkonné basy by se postaraly o funkci defibrilátoru. A ten, kdo hudbu Imagine Dragons zná, dozajisté ví o jejich častém bubnování na všelijaké perkuse. Hudebního vyžití jsme si dopřáli nadmíru.

Teď se do haly Saddledome v Calgary můžeme pravidelně dívat na Jardu Jágra, asi nikomu neuniklo, že letos poprvé hraje za kanadský tým a rovnou tady u nás. Díky Jardo.  Díkůvzdání u Amyiných rodičů s kvantem dobrého jídla a společnosti, podzim se rychle přehoupl do poctivé zimy  (i když letos nás sněhová nadílka nechala dlouho čekat) a už se pomalu můžeme připravovat na Vánoce a návštěvu rodičů z ČR. A co závěrem? Jelikož včera tomu bylo dva roky, co jsem dostal PR, můžu tak konečně zažádat o kanadské občanství (to aby mě nemohli vykopnout, kdybych náhodou při oslavách dalšího Komeťáckého titulu radostí počůral třeba policejní auto). Samo sebou díky možnému dvojímu občanství se českého občanství rozhodně nevzdám. A tak si myslím, že je ideální čas uzavřít tuhle kapitolu blogování, necelých pět let psaní byla zábava, ale z rozmanitého dobrodružství plných cest a šílených nápadů se postupně stal "usedlejší" život. Inspirace a popravdě i chuť trávit u notebooku a sepisovat zážitky se jaksi vytratila. Ale třeba se zase brzy něco změní těm, co odebírají nové příspěvky přes email, nějaký den ráno přistane další upozornění. Díky za krásných skoro pět let na blogspotu. A jako přídavek Amyino přání k možnosti stát se kanadským občanem:

Pro změnu zpátky v Yellowknife

Táááák. Když jsem se konečně odhodlal k sepsání tohoto příspěvku, provinile jsem se kouknul na datum předchozího a musím říct, že to není tak špatné, jak jsem si myslel. Jen měsíc a půl uběhl. Ani to mě ale neodradí zase psát. Nejvíc produktivní jsem býval vždy na letišti či na čekané na dopravní prostředek. I tentokrát dodržím tradici. S pozorováním ledního medvěda, jak loví tuleně, jdu ťukat do klávesnice. Cože? Bohužel lední medvěd i tuleň jsou vycpaní, je to místní hezká atrakce Yellowknifského pidiletiště.. A ani nevím, proč jsem se hnal tu být dříve, to je ten český zvyk lpět na dochvilnosti. Brána otevírá až za hodinu, jde se blogovat. 

Na co si od Kanady ne a ne zvyknout, je její rozmanitost. Tolikrát jsem si říkal, že už snad není možné ani o ničem psát. Ale kdepak, země červeného javorového listu připravuje nová dobrodružství. Stěhování proběhlo parádně, opět se nám poštěstilo a byt, kde bydlíme, vyhovuje naprosto naším potřebám. Strategické místo, ideální velikost, zase na rok bez otazníků. Donut nám se stěhováním výrazně pomohl, ale se skleslým hlasem mohu říci, že to byla asi jeho poslední "fuška". Bude se posílat dál. Rozhodnutí nebylo lehké, ale už to potřebovalo změnu. Jelikož garážovým stáním navíc neoplýváme, musí jít. Byly to hezké tři roky, díky Dony (počítám dobře?? A ano, nesnáším loučení, tak raději jen tak rychle, nechci se rozbrečet na letišti :) ). 

Doposud jsem tak nějak paběrkoval, dělal to či ono, stále pro stejnou firmu na dálku, když to potřebovali. Do toho údržba aut, stěhování, mít volnost se rozhodnout, jak strávit den. Až když jsem začal zase přemýšlet, že volného času mám víc, přišla nabídka z Yellowknife. I když ne že by nechodila, Patrick při jakékoliv příležitosti vtipně prohodil, zda-li už jsem zpět, kdy že se stěhujeme, apodobně, ale nyní díky jejich zahlcenosti přešla naše konverzace na jinou úroveň a rozkaz "přijeď co nejdřív, včera bylo pozdě" jsem v pátek kupoval letenku a v neděli večer se vydal směr sever. 

Vždy jsem něco podobného chtěl mít, jenže jak jde čas, tvoje priority se mění. Najednou mám ženu, nejsem na rozhodování sám, část mého starého já huláká, ať do toho jdu. Ale druhá část, především mysl, si porovnává všechna pro a proti. Možná kdybych v manželství nebyl šťastný, neváhám ani minutu a zůstanu tu hned měsíc. Jenže se mi od Amy nechce, ani na pár dní, natož na pár týdnů. Na druhou stranu se celou dobu žití v Kanadě setkávám s oním typickým: co dál. Rád bych se do něčeho zahryzl a měl před sebou další výzvu, profesně růst, a hlavně dělat něco, co mě baví a má smysl. Všude chtějí x let zkušeností, jenže tady už mě znají a je jim šumák, že jsem to nikdy nedělal. Znají tě osobně a ví, že na tom nezáleží. Cítíš se chtěný, potřebným a velkým přínosem pro firmu. Na jednu stranu nejjednodušší vstupenka do dalšího patra, na druhou ale i díky Patrickovi opravdu upřímná radost a touha tu dělat. 

Aneb tam kde ještě před naším odjezdem byla ledová dálnice

Oba jsme si s Amy řekli, že to zkusíme. Dva týdny nejsou tak dlouhé jak se zdají. Balím pár věcí a v neděli odpoledne se opět vracím oproti očekávání do Yellowknife. Sedím v uličce, takže ven moc nekoukám, přílet však všechnu ztrátu nahradí. Je skoro půl dvanácté a mnou opět cloumá ten zvláštní pocit být zpět v Yellowknife. Venku je stále světlo, a jak se ukáže, na další dva týdny mám se tmou útrum. Nová zkušnost na obzoru. Patrick mě vyzvedává, sice mě s krátkými vlasy ani nepozná, ale ty skoro čtyři měsíce vypadají jako by to bylo včera, co jsem jim dal sbohem. Rychlý update, odvézt mě k autu, ukázat, kde budu bydlet, a ahoj zítra. 

Jak rychlý dovede být požár i v malém městě, kde hasiči jsou na místě během dvou minut. Aneb "ať žijí dřevěné domy"

Čekají mě dva týdny práce ve starém prostědí s novou náplní bez drahé polovičky. Yellowknife v létě je ještě krásnější, vše je i umocněné tím, že sezóna komárů ještě nezačala. Většinu času trávím buďto v kanclu nebo terénu, ale i tu trošku si snažím pořádně užít. Jít okouknout jezero z jiné perspektivy, dát opět výtečnou snídani v Dancing Moose, vidět se téměř se všemi, co jsem tu znal, i poprvé možnost hrát baseball. Tedy tzv. "slow pitch", pravidla neznám ani u normálního baseballu, tady nejsem o moc moudřejší, ale pochytil jsem pár věcí. Nadhoz pouze "spodem", když jsem udělal první odpal, pálka se po vzoru MLB nesmí odhodit, ale položit (naštěstí jsem nikoho nezranil), no sranda srandoucí. Největším zážitkem bylo, když jsem šel dát poctivé pivko s poctivým českým pokecem (rozuměj takové to klasické tlachání vesměs o ničem :) ) s Kubou (mimochodem super historka, kterou snad pokryju v dalších příspěvcích), abych se vydal v 00:15 pěšky domů. Jenže venku stále světlo. Dá se i tohle počítak jako za slušna za světla domů nebo jsou i jiné limity? Moc se mi líbilo, že i po půlnoci venku teenageři hrají basketbal či frisbee. To je to místní kouzlo. 

A tak jen doufám, že vše si sedne a budu moci alespoň ještě jednou sem nahoru přiletět a dát si půlnoční golf a půlnoční jízdu na kajaku. Teď to chce pár dní čas si nechat utřídit myšlenky, rýsuje se dalších pár věcí, co by se mohlo dál dít. Tak se nechme překvapit. Alespoň naskakuje další možnost o čem psát. Tak snad brzy! Ahoj komáři, mizím zase na chvíli za poctivou noční tmou. A abych nezapomněl, hezké první výročí Amy, díky za parádní rok spolu! A bratránkovi Honzovi vše nejleší do jeho společného života s Kačkou.

Zpět v Albertě

Po dlouhých šesti týdnech jsme s Amy přestali žít jako kočovníci a zase na chvíli bydlíme. I když pro nás bydlení spíše znamená splnit alespoň jedno z následujících kritérií:

   - mít vybalený náš oblíbený kávovar

   - alespoň dva dny po sobě být připojen na stejnou Wi-fi

   - nemít v autě po dvou kusech batůžku na přežití a na kemping

   - zbavit se drobných na laundromaty

   - opět uložit mapu do přihrádky

  

Přechodně jsme se zdrželi ve Spruce Grove. Udělat Amyiným rodičům novou kuchyň a alespoň na chvíli si dát volný čas na zařizování různých úkonů (ano, chápete správně, oficiálně v Kanadě ještě nejsme svoji, na vše máme čas. Lítání po úřadech u nás není na žebříčku oblíbenosti nikde nahoře), koukání se po novém bydlení, snaha řešit koupi domu na jihu Alberty, atd. atd. I vlasy už dorostly na požadovanou délku a je možné je darovat na dobročinné účely pro výrobu paruk. Den poté mi je sice na hlavu pěkná zima, ale čepice jsme naštěstí měli stále po ruce.

Koncem března tedy přijíždime plně naloženi do Calgary, zde se rozhodujeme minimálně na rok a čtvrt zakotvit. Amy začíná v září škola, tak proč nebýt hned u zdroje. První dva dny zůstáváme v hotelu. Samotné hledání bytů se dá se říci stalo našim koníčkem. Neustálé hledání, prohlídky, interakce s lidmi, prostě paráda. A i když už nyní máme byt od začátku června domluvený, rozhodně nevylučuji, že v předchozí činnosti nebudeme pokračovat. Spousta nových spojení, zážitků a poznání nových míst. Po třech dnech se rozhodujeme si pronajmout úložný prostor, vyložit veškeré věci, sbalit to nejpodstatnější a vyjet na dva týdny na menší road trip.

Začínáme na Gladsone, po cestě nabírám materiál, na ranči postavit novou postel a z donuta udělat plnohodnotný campervan, sbalit věci a hurá na výlet. Prvotně jsme chtěli jen navštívit Amyinýho staršího bráchu s rodinou do Severní Karoliny, ale naštěstí vyhrál zdravý rozum. Po cestě do Fernie navštívit Martina, fotografa ze svatby, který počítá své poslední dny v Kanadě, a šupem přes hranice do USA. Pravda, tam moje plánování a těšení se na cestu končí, to když hned za hranicemi kupuji nový dron. 

Od té doby dle slov Amy se mnou není moc řeč. A já se jí nedivím. Snažím se vše nastavit, naučit, přepnout, zkompletovat, roztřídit, nabít baterky atd. atd. Do toho i stále hodně pracovních projektů, na kterých po cestě mohu dělat - aspoň má Amy při řízení klid a já ji do toho nekecám. Konečně se mi splnil jeden z dalších snů - nebýt fixovaný na jedno pracovní místo a dělat kdekoliv po světě - tzv. digitálním nomádem, je to super :)

První kempování, užíváme teplého jara (no, teplého, pro nás po půl roce na severu ano, ale i tak jsme skoro všude za blázny, že už kempujeme). Projíždíme Montanou do Idaho, přes Idaho Falls a Twin Falls, nahoru přes Seattle, navštívit i Dášu s Alešem a Honzíkem, Vancouver a návštěva Amyiných prarodičů a bráchy, a stále nahoru přes Whistler, Pamberton, Kamloops, Jasper až do Spruce Grove, kde opět trávíme pár dní s rodiči a tentokráte i Amyinou sestrou - jsou tu Velikonoce.

Po Velikonocích nám to tedy vše končí, přechodně na měsíc a půl bydlíme u známých v severo-východní části Calgary, což nám dalo čas vydechnout, roztřídit věci, naposledy vybrat, kde budeme na další rok bydlet a konečně i zase dopsat blog. A hlavně i mít rychlý internet, zápasy Komety proti Spartě a proti Hradci jsem vždy sledoval připojen na wifi v autě. Finále mohu sledovat na projektoru a jak by řekl Macháček s Duškem - ku*va fandit.

Nyní nám to vše pomalu začíná, po delší době užívání si, skočit opět rovnýma nohama do pracovního a studijního procesu. Amy se už musí každý den prodírat hustou dopravou, já zatím stále finišuji a ve volném času odškrtávám nakupené resty. Blog pěkně flákám :)