64 minut

S ohledem na aktuální dění na trase ČR - Kanada nezbývá nic jiného, než publikovat nový příspěvek hned další den. Už včera jsem byl při psaní o koňské jízdě myšlenkami někde jinde. Konečně se přiblížil důležitý den D - otevření nových kvót pro rok 2014. Letos si dali na čas a jak jsem zmínil dříve, vcelku mi to zamotá s harmonogramem. Pár dní zpátky vyvěsili na oficiálních stránkách plakát s oznámením termínu pro uchazeče o víza v programu zažijte Kanadu. 28. 1. 2014, aneb štěstí přeje připraveným.

 

 

Poctivě jsem se připravoval už od konce prosince a neponechával nic náhodě, zajistil si veškeré potřebné dokumenty a čekal a čekal. O den dříve se dozvídáme i přesnou hodinu, kdy se brány online systému otevřou dokořán a žadatelé po celém světě mohou zasílat požadavky o zařazení do výběru ze tří programů. I pro letošní rok zůstaly počty stejné, 1 000 míst pro working holiday, 120 míst pro young professionals (o nějž se letos ucházím) a 30 pro studijní pobyt. Vše je otevřeno v 10:00 Ottavského času, 16:00 SEČ a pro mě to znamená být připraven v osm hodin ráno. Ze zmatených reakcí většiny krajanů se dá očekávat ještě větší nával než tomu bylo v předešlých letech. Rok 2012 - vyčerpání v září, rok 2013 - až do dubna bylo možné tato místa čerpat. Kolik měsíců, či týdnů a nebo dní vystačí letos?

 

 

Jsem připraven, vše rozřazeno do složek a čekám na úder osmé hodiny. Systém je nyní otevřený a snažím se co nejrychleji prokousat registračním systémem a zajistit si místo, které mi dodá trochu klidu. To se mi po 24 minutách daří a první ze dvou těžkých úkolů je splněn. Jsem v programu jako 32. Nyní mám už na vše poměrný klid, několik dní pro nahrání dokumentů a taktéž čekání na vyjádření obou úřadů. Původní předpoklady, že by víza mohly zmizet během pár týdnů byly naprosto liché, veškerá místa byla rozprášena hodinu a pár minut (64 minut) po jejich zveřejnění. Popularita Kanady v našich končinách roste exponenciálně, nejspíš tomu všichni děláme dobrou reklamu. A tak mi je líto těch, kteří se sklopenou hlavou píší na stránky, že jsou až několik stovek míst za limitem. Naopak přibylo mnoho těch, kteří to jen tak z hecu chtějí zkusit, aniž by se předem jakkoliv připravili a zjistili si vše potřebné. Očividně to je v módě.

 

Dá se tedy očekávat i zpřísnění posouzení žádostí, takže rozhodně nejde říct, že bych měl jakkoliv vyhráno. A pokud to nevyjde, doufám, že podobný nával nebude letos v březnu i na Zéland, je to můj plán B.

Cowboys

 

To bychom měli, další odškrtnutá položka na seznamu. Život v Calgary, potažmo v Albertě se mi líbí víc a víc. Sice si při neustálém přemítání uvědomuji, jak mi chybí ty každovíkendové výlety za hranice Vancouveru, ale co - ta etapa je ta tam a nyní je čas se soustředit na věci jiné. Nové možnosti, co tu dělat.

 

 

Vše se odvíjí i od toho, kým kdo je. Kde se narodil, jakou má mentalitu, smysl pro humor. A hledá něco, co mu je blízké. I přes veškerou píli držet se dál od české komunity kvůli dopilování angličtiny jsem to nevydržel a pomalu a potichu se začal sbližovat s místní skupinou Čechů. Začalo to minulý víkend, kdy tu Češi a Slováci slavili první výročí založení oficiální skupiny. Pravda, utáhli mě na vařené nudli v podobě guláše - jak ta směs chutí mi chybí. Proto jsem se rozhodl vyrazit alespoň na pár desítek minut omrknout a ochutnat. Dokázal bych napsat desítky stránek o samotném aktu zaboření "žličky" do plné mísy i chvíle potom. Stačí poslat někoho, kdo českou kuchyni zbožňuje, na pár měsíců mimo a uvidíte, jak se po jídle vrhne. Chuťové buňky naplněny, díky!

 

I když to nebylo plánované, potkali jsme se s Markem na křižovatce, těsně před místem srazu. Samo sebou jsem mu nabídl, ať se připojí. I on byl spokojen. A tak jsme mohli poznat pár českých tváří, které tu pobývají. Sranda byla, nemusím psát. Slovo dalo slovo, poznali jsme osobně pár dobrých duší a o týden později v sobotu jsme vyrazili směr Black Diamond, do nedalekého městečka jižně od Calgary - ranč Anchor D. Jsme v kraji "cowboyů", a vždy jsem chtěl zkusit, jaký to je výhled z koňského sedla.

 

 

 

Jeden moudrý muž, blízký přítel, díky kterému jsem mohl s klidnou duší odjet za oceán a přenechat své dá se říct dítě v podobě skákacích bot, Petr Frolek, se před lety při výuce zmínil: "Nejhezčí pohled na svět není ze sedla koně, ale ze skákacích bot". Pravda, skákací boty jsou naprosto fascinujícím doplňkem, stylem, mohl jsem díky nim zažít nespočet nepopsatelných chvil. Je však troufalé toto tvrzení převzít, aniž bych si to vyzkoušel na vlastní kůži. Samo sebou nepočítám své dětství, kdy jsem v Rousměrově nedaleko chalupy jezdil coby capart v kroužku na velkém koni (nebo na poníkovi? Byl jsem tak malý, že mi vše připadalo velké). Uvědomovat si sílu a majestátnost toho zvířete, pociťovat respekt a projevit mu náklonnost. Neosedlat ho za účelem projevení své dominance, ale být v souladu.

 

 

Jsme na místě a setkáváme se se třemi Čecho-Slováky. Jde se na to. Jak tomu bývá zvykem, počasí nám hraje opět do not. Ne nadarmo se říká o Calgary, že nabízí na 300 slunečných dní do roka. Ostřílený mazák s kloboukem ve westernovém stylu se ptá na naše zkušenosti s koňmi a podle toho nám přiřazuje naše parťáky. Mým je pro dnešek Skookum [skůkam], šedo-bílý drobný kůň, podle původního jazyka indiánů význam pro sílu. Pomalu se k němu přibližuji a nasedám. Od prvních chvil je vcelku tvrdohlavý a jede si svou. Platí i přirovnání jaký pán, takový kůň? Podle instrukcí je nemáme nechat žrát - dělá mi to krapet problém, dovedu se vcítit do jeho kůže, kdyby mi někdo týden předem tahal za otěže a nenechal mě najezt guláše, asi bych měl co dělat, abych se udržel. Všichni připraveni, jedeme na dvouhodinovou projížďku po okolí.

 

 

Och, ten pocit je parádní, jen tak si vykračovat ve sněhu, kůň za koňem. Občas Skookuma pobídnout, aby se dal do klusu a dohnal ostatní. Po klikaté cestě polem, mezi stromy do táhlého kopce na vyhlídku po celém okolí. Skookum mě mírně zkouší, jestli jsem v pozoru, otěže však držím pevně a rukou přísnou, ale tolerantní ho vedu v naší společné jízdě. Sedli jsme si. Ze sedla mě po celou dobu nevyhodil, respektoval mě jako nováčka a za odměnu jsem mu dopřával tu nejlepší možnou cestu, vyhýbat se nástrahám v podobě kluzké trávy a nerovného povrchu. Při jeho uklouznutí na cestě jsem se mu poslušně poplácáním omluvil, občas na něj promluvil a zmínil, jaký je frajer. I přes jeho občasné ignorování pokynů pramenících z mé nechuti použít větší sílu, jsme cestu úspěšně zvládli. Petře, teď rozhodně nemůžu tvrdit, zda to či ono je hezčí. Oboje má své kouzlo, porovnáváme neporovnatelné. A i přes to, že zadek a třísla bolí vcelku solidně - nemohu se dočkat na další jízdu. Jen v hlavě mi pořád zní místními tolik oblíbené country s textem "save the horse, ride a cowboy", které stojí za poslech. Inu jiný kraj, jiný mrav.

 

Guitar hero

Inu dobrá, sice se moc lidí nehrnulo a nezjišťovalo, co že jsem si to objednal. Stejně jako tento příspěvek moc nespadá do tematického okruhu "Canada", ale aspoň se mohu rozepsat o tom, co mi nyní zpříjemňuje popracovní dny. Musím vyzdvihnout Petra Frolka, který ač nevěděl, že jsem se dlouhou dobu věnoval i hudbě, tipnul správně. Machalík minul jen těsně - i když splnění snu v podobě Rachel McAdams, kanadské herečce, díky - dopřál jsi mi hezky :)

 

 

Pošta si docela pospíšila, oproti avizovaným 6 - 9 dnům to stihla za pouhé tři dny. Díky sledování zásilky na internetu jsem se o to víc těšil ve čtvrtek z práce. První kroky proto logicky směřovaly k poštovní schránce. Avšak bezúspěšně. O necelou hodinu později zvonek na dveřích vypouští mé nadšení na otevřenou scénu. Zásilka dorazila - pečlivě zabalená krabice s kytarou. Ibanez série S. A tak už mohu prozradit, proč mi napsání tohoto příspěvku trvalo tak dlouho. První tři dny jsem nedělal nic jiného než jen hrál, hrál a hrál. Další dva dny mi trvalo, než naprosto nezvyklé a otlačené prsty dokáží bez bolesti něco na notebooku napsat.

 

 

Klapky na očích, vrhám se na krabici jako hejno supů na mršinu a v danou chvíli nemyslím vůbec na nic jiného. Až s odstupem času díky Markovým fotkám si uvědomuji, že to muselo být komické. Pořídil snad 20 fotek aniž bych si toho všiml. Otázka na rodiče na místě - poznáváte ve mě malého klučinu, co se tenkrát se stejnou vervou v jedenácti letech vrhl na klávesy?

 

 

Tahám ji z krabice, každým obnaženým kouskem jejího božského těla přemýšlím, jaké že budou první tóny na ní zahrané. Nezapomněl jsem to vůbec? Vem to čert, hlavně ať už ji mohu chytit do rukou a rozeznít těch šest kovových strun, spokojeně se opřít s vědomím, že sen se stal skutečností. Je to už nějaký ten pátek, co jsem přestal hrát a kytara šla do světa. Nyní se opět mohu vrátit do stejného bodu a začít tam, kde jsem skončil. Naladit a můžu se do toho opřít. Ahoj Marko, teď budu asi dlouho zavřený v pokoji. Neslyším, nevidím, nic nevnímám. Jen já a zelenkavá kráska.

 

 

Něco tam zůstalo, něco zmizelo, za pár dní však vše dohnáno a naučeno spoustu nových věcí. A nyní si uvědomuji, jak jsem to vlastně mohl bez kytary vydržet. O víkendu si jedu i pro zesilovač, ať to má grády. Využít, že nemám sousedy a není třeba se omezovat. Nemám víc, co bych napsal, je to láska.

 

 

 

Ok, zpět do kanadského života a do slastí a strastí s ním spojených. Plány se mi krapet kříží, i když plánovací typ rozhodně nejsem. Je dvacátý den nového roku, do konce mých víz schází měsíc a 5 dní a už nyní vím, že plynulý přechod nestihnu. Jediná změna na internetových stránkách je změna anglické verze z otevření míst z "first month" na "first months". Selský rozum velí, že víza budou otevřeny s největší pravděpodobností nejdříve v únoru. Doba jejich vyřízení je 8 týdnů za předpokladu, že mám vše co vyžadují. Na informace o požadovaných dokumentech jsou letos velmi skoupí, pokud i letos budou chtít výpis z rejstříku trestů, vše se protáhne. Proto mi s jistotou vznikne i několik týdnů, kdy nebudu moci pracovat - za předpokladu, že víza dostanu. Ale co, však víme, co se dá dělat..

 

Final countdown

První novoroční pracovní týden za mnou, po dlouhé době volna je třeba opět přepnout do pracovního režimu, jde to těžce. Díky širokému poli působení firmy dělám stále něco nového, což vnímám jako velké pozitivum. Vše ostatní jde ruku v ruce s vyhlížením nových víz pro rok 2014. Loni touto dobou jsem čekal, zda-li mou žádost schválí či nikoliv. Letos si dávají pěkně na čas. Díky zrušení povinnosti cestovních víz bude letošní rok premiérou nového systému žádostí - žádné zasílání napěchované obálky směr Praha, vše nyní online. Zřejmě i proto se neustále čeká a čeká. Stále mi zbývá měsíc a půl, kdy můžu být klidný. Všechny papíry (aktuální životopis, pracovní nabídka z firmy, naskenovaný pas, vysokoškolský diplom a potvrzení o dostupné hotovosti) jsou připraveny, i požadovaný dopis, proč bych měl víza dostat a jaká je spojitost mezi pozicí a mým vzděláním. Vše pečlivě uloženo ve složce a připraveno k odeslání. Tak šup šup.

 

 

Minulý víkend jsem se rozhodl využít volný den a vydal se do centra Calgary pořídit pár fotek. Na obloze ani mrak, za to zima že by psa nevyhnali. Asi bych měl doplnit stupnici teplot i na -28°C - baterie ve foťáku odmítá pracovat. Ještě že jsem měl tři plně nabité, sice zvládly jen pár fotek a pak se hodily do režimu spánku, potvory. Je tu pár míst, které stojí za zhlédnutí, především Peace Bridge se designérům vydařil.

 

 

Tento víkend jsme původně chtěli vyjet za hranice města na výšlap, ale Markovo zranění kolena je stále aktuální a do značné míry limitující. Proto jsme se vydali na vrchol dominanty Calgary - Calgary Tower. Svojí výškou už není držitelkou rekordu v tomto městě, okolní mrakodrapy ji předčily, i tak byl výhled na město velmi hezký.

 

 

Po práci se snažím zabavit vším možným, i když na život ve Vancouveru to nikdy mít nebude. Studium jazyků, trénováním latte art a všelimožným nastavováním mlýnku a kávovaru, nucením se jít do fitka. Především poslední věc je šílená, vždy jsem zastával názor, že NIKDY nebudu běhat na páse nebo jezdit na spinningu a dám přednost běhání v přírodě a ježdění na kole. Rezignace mysli, ono to jinak nyní ani nejde - a chci-li se udržet v kondici a nevypadnout z rytmu tréninku na triatlon, který bych rád dal letošní rok, musím to zkousnout. Navíc včera otevřeli registraci i na maratón tady v Calgary, takže pokud dostanu víza, jdu na to.

 

 

Nejspíš bych byl nejraději, kdybych tu měl psa. Chassyho nebo Qvída by mi asi z ČR nepůjčili, začnu hledat inzeráty, pokud někdo nehledá pomocnou ruku při venčení, bylo by to příjemné zpestření. Z občasné "nudy" jsem začal přemýšlet nad další věcí, kterou jsem si chtěl splnit o pár let později. Jen tak se podívat, co se prodává a jaké jsou ceny. Pár chvil brouzdání na aukčním serveru  Ebay a bylo to na světě. Snad náhoda, že jsem objevil přesně to, po čem toužím tuším že od roku 2004. Je to jako včera, kdy jsem ho/ji viděl v katalogu, a řekl jsem si, že jednou si ho/ji koupím. Nastavuji upomínku, abych stihl konec aukce, pár sekund před koncem přihazuji a se zatajeným dechem čekám na obnovení nabídek, abych viděl, jestli nastal ten čas splnit si po deseti letech velký sen. Ano, mám to. Netřeba popisovat ten pocit nadšení, že to vyšlo. Už je na cestě, protáhnutí těla při trase Winnipeg - Calgary a za pár dnů tu bude. Najednou je všechno až druhořadé, oči se upírají ke dni, kdy ve schránce najdu upomínku k vyzvednutí zásilky.

 

 

A co že jsem si to objednal? Však počkejte, jen co to dorazí, bude vše zdokumentováno a popsáno do posledního detailu. Myslím, že si blog občas čte i ta osoba, která se velkou měrou podílela na jedné stránce mé osobnosti a díky které jsem mohl strávit pěkných pár let nejen ve výtečném kolektivu, ale i v "odvětví" Čechům tak blízkém. Díky Dášo Poláková, ten sen je i (hlavně) díky Tobě.

Proč nevyužít okomentování příspěvku? Ukažte, kdo mě jak zná :) Schválně, uhodne někdo? Těším se na vaši interakci, stačí kliknout na okomentovat a nebo "žádné komentáře", případně číslo komentářů pro vložení dalšího (dle nastavení zobrazení).

2014

Další kalendářní rok je v nenávratnu pryč a teď se opět soustředit na pozornost při psaní data. Ať už si každý z nás vzal předsevzetí či nikoli, ať se nám všem splní vše po čem jen toužíme. A rok 2014 je přinejmenším stejně úspěšným.

 

Plán jsme měli pár měsíců nazpět jiný - vydat se s Tomem a Broukem do New Yorku, oslavit Silvestr stylově na Time Square. Těžko hledat větší silvestrovskou událost na této planetě. Projít si zimní město a splnit si další položku na seznamu. Jenže s ubývajícím časem se tenčily nabídky cenově dostupných letů i ubytování. Po zralé úvaze jsme tedy tuto možnost už v listopadu zavrhli. Já popravdě očekával, že přes svátky budu zpět ve Vancouveru a bude dostatek času si sbalit své věci a dát pořádnou rozlučku s městem, které mi poskytlo zázemí v prvních devíti měsících.

 

 

Tomáš nakonec přišel s optimální variantou, která se tak říkajíc hodila do krámku. Strávit silvestrovský čas na horách v Revelstoke, což je na půli cesty Vancouver - Calgary. Nebránilo mi nic, půjčit auto, sbalit pár švestek a vydat se směr hory. 28. v poledne hážu do auta pár potřebných věcí a pro jistotu se vracím pro lopatu. Přes noc nasněžilo několik centimetrů a vidina projíždění přes Rocky Mountains s dvojkolkou Toyota Corolla mně moc klidu nepřidala. Že mi zábava začne hned po zabouchnutí dveří, to bych nehádal ani ve snu. Samo sebou zamykací systém Toyoty a má nepozornost se zapříčinily za to, že jsem si zabouchl klíče v kufru a mohl tak smutně obcházet zasněžené auto bez možnosti dostat se dovnitř.

 

 

Jde se na to, zkusit se vloupat do nového auta. Ramínko, klínek, pár podložek. 12 minut a vítězoslavně otevírám dveře. Na profi zloděje to sice není, ale minimálně jedno pivo na horách si dám na počest úspěchu. Ondřej vs. Toyota - 1:0. Doufám, že to je první a zároveň i poslední zádrhel na cestě. Auto jsem chtěl původně půjčit nějaké ryzí americké, pořádnou čtyřkolku - ideálně Jeep. Bohužel všechny byly zamluvené. I tak jsem překvapený z výbavy, k naprosté spokojenosti mi vystačí USB port na iPod a vyhřívání sedačky :) Tempomat oželím, výhodou je naopak velmi překvapivá spotřeba. První noc trávím ve starém známém městečku Golden, kde mám sraz s jedním z lidí, které jsme tu tehdy při neplánované noci u karaoke potkali. Pivko, křídla, pokec a spánek v autě. Popravdě, byla trochu zima, ale dalo se zvládnout - peřina a polštář byly samo sebou připraveny.

 

Ranní probuzení už tak optimistické nebylo. Během pár hodin napadlo dobrých deset centimetrů sněhu a mě tak čekalo dobrodružství na posledních 150 km. Z cca hodiny a půl se vyklubala dobrá tříhodinovka ve střehu. Konečně dojíždím do cílové destinace a mám necelé tři hodiny než přijede druhá posádka z Vancouveru - společně se všemi mými věcmi, které jsem tam nechal. Bohužel jsem neodolal a nadělil si opožděně dárek k Vánocům. Z celkové lyžařské výbavy jsou nejdůležitější lyžáky, vše ostatní se dá jednoduše půjčit a alespoň mohu otestovat jednotlivé druhy lyží. V obchodě trávím dobrou hodinu a poté si mohu slavnostně vykračovat s novým obutím.

 

 

Jedu pomalu na hotel a vyčkávám na ostatní. Nejraději bych trávil Silvestr se všemi, co jsem ve Vancouveru za tu dobu potkal, obyvatele Edmonds, malou i velkou Lucku, tým dragounů od bubeníka Lombiho přes všechny háčky a tahouny až po kormidelníka Matěje, Olesyu, Kláru i Jíťu. Bohužel to není reálné, ale jsem rád, že se druhé auto vydalo ve složení těch, se kterými jsem si byl úplně nejblíž. Tomáš, Brouk, Zdenek s Karlou a jako bonus Pavel, který je na pracovní stáži v USA a kterého znám díky Tomovi z Brna. Po předání kvanta věcí (páni, to jsem toho tolik nastřádal za pár měsíců? Až odtud pojedu domů, budu mít co dělat...) sedáme do aut a jedeme vyzvednout permice na lyžování.

 

 

Druhý den se ráno vydáváme na svah, půjčuji speciálky na obří slalom, pro znalce 180 cm, rádius 20 m a už se nemůžu dočkat, až si zajezdím. Jenže narazila kosa na kámen. Ono Lake Louis, kde jsem byl o vánočním čase, byl velký nadstandard. Většina lyžařských středisek není v Kanadě na slalomové ježdění, ale na pořádný Freestyle. Jízdu v boulích, hlubokém sněhu, pod lanovkou či v lese. Zhýčkánci z evropských Alp tu nemají co pohledávat. Spolu s velmi tvrdými lyžáky s flexem 120 je pro mě první den, mno, jak to říct, utrpením. Nohy jsou jako kámen, ani brýle nemám a tak ve spojení s větrem a sněhem se jedná o vůbec první den v Kanadě, kdy rozhodně nesrším elánem. To jsem si naběhl. I tak se našlo pár dobrých jízd, neházím flintu do žita a na druhý den si bookuji kratší slalomky a především půjčuji i brýle. Večer nám opět zpříjemňují čas společenské hry a pivko.

 

 

Ráno už nesněží, díky inverzi je slušná viditelnost a pár sjezdovek je - světe div se - upravená. To je balzám na duši, zalátat dosavadní šrámy a s pořádnou vervou se opřít do tuhých bot. Joo, tomu říkám krásně strávený předsilvestrovský den. Večerní zábavu opět rozjíždíme na pokoji a po jedenácté hodině se chceme jít podívat do baru. Bohužel je plno (měřítko "plno" máme rozhodně nastaveno zcela jinde) a tak se vracíme zpátky na pokoj. O půl jedné se ubírám do postele a jdu se spokojeně prospat. Během dne stíhám dát dvakrát telefon s rodiči, jak na jejich půlnoc, tak i na zdejší Kanadskou noc. Ve spojení s bráchou, který se nachází tou dobou v Aténách tak můžeme slavit příchod roku 2014 rovných 11 hodin. 

 

Na Nový rok jsme se většina rozhodli zůstat ve městě a pořádně oddechnout. Jen Pavel se vydal vstříc brázdění sjezdovek. Přes noc napadlo 20 čísel sněhu a tak jsem se ráno raději rozhodl pomalu ubrat směr domov a poslední možnou lyžovačku vynechat. Nápad to byl víc než dobrý, odpoledne byla část dálnice uzavřena, zatímco dopoledne jsem ji bez problémů projel. Nejvíce mě překvapilo, jak místní řidiči - ač jsem je měl za velmi ukázněné - kalí hlava nehlava, i když cesty kloužou jako ďas. Cesta uběhla vcelku rychle a prosluněné Calgary s viditelností na celé město mi připravilo hezké přivítání.

 

 

Zbytek volného času jsem využil k vybalování a opožděně jsem si nadělil ještě poslední (!!!!) dárek. Aneb domov není tam, kde žijete, ale tam, kde vám rozumí - a kde si můžete udělat kávu podle svého gusta. Pořídil jsem kávovaru menšího brášku, mlýnek, a jsem maximálně spokojený - pořádná káva je čerstvá káva :) Takže mnoho hezkých chvil, ať už u šálku poctivého cappuccina či u čehokoliv jiného. Mé oči se teď budou každým dnem ubírat k otevření nových víz, o které bych se rád pokusil. Snad bude i tentokrát štěstěna nakloněna a budu tu moci zůstat o rok déle.