čtvrtek 15. září 2016

Příští zastávka: Yellowknife

Moc dlouho jsme nečekali, resp. čekali, ale opět drobné pošťouchnutí od Aarona nám otevřelo oči, že není na co čekat. Oba s Amy nás to nepopsatelnou silou táhne nahoru na sever do Yellowknife. Na šest měsíců či rok. Vážně? Dávat si opět časový limit, jsem poučen z předchozích let? Vždyť do Kanady jsem odjel jen na rok a už tu jsem více než tři a půl roku. I na ranč na Gladstone jen na pár týdnů a bylo z toho krásných patnáct měsíců. Kde a kdy tedy najdeme odpověď s dočasným bydlením v Yellowknife? Můžete začít vypisovat sázky... 


Bydlení u Barb bylo parádní. Místo u řeky a kolejí s výhledem na hory, kolem nás vždy Tesslie (bernský salašnický pes), která je duší stále malým štěnětem. Radost mi tak mohlo udělat, že jsem jí na oplátku udělal sprchový kout, který chtěla ve sklepě (pozor, význam sklep má u jejího domu jiný grády) tak dlouho. Mezitím Alovi den co den měnit sklepní prostor pod domem v obydlí. Alespoň jeden víkend jsme měli čas na drobnou rozlučku s přáteli z Calgary - Aneta, Gábi, Martin, Petra a Tom, máme v plánu pokořit obnaženou místní dominantu - Crowsnest Mountain, jenže když jim ráno chci ukázat její krásu, zbaběle se schovává v nízko položených mracích. Nemilé. Takhle jsem si ji vždy s obdivem prohlížel: 


Jdeme to i tak zkusit. Cesta není nikterak značená, odhadujeme, že zde bychom mohli zaparkovat auta a vydat se nahoru. Vidíme další pár, to nás usvědčuje v tom, že jsme dobře. Až do doby, než se ptáme. Oni zde zastavili v domnění, že jsme místní a cestu známe. Hm, chyba lávky. Jde se do neznáma. Strmou stezkou nahoru, která se po necelých 40 minutách mění v ještě strmější. Navíc volné kameny, viditelnost na maximálně 20 metrů. Opatrně obcházíme tyčící se kusy skály, zleva zprava. Vlhkost nám kondenzuje a drobně namrzá na vlasech a obličeji a tak po celkových dvou a půl hodinách se rozhodujeme pro bezpečnější variantu to otočit. Škoda - snad se nám sem jednou nahoru povede vrátit. Alespoň jsme si užili poslední rozlučkový čas. 


Ve čtvrtek, první zářijový den, už máme obě auta sbalena a poslední zastávkou v jižní Albertě nám je Gladstone. Večerní oheň, poslední obejmutí na cestu a ráno hurá opět směr sever. Ještě dát pa a dík projektu, kterým mi mé nejhezčí dobrodružství, a to přestěhování se na Gladstone a poznání Amy, vlastně začalo - plánem postavit na Gladstone skleník. 


Stěhujete-li se v České Republice, dá se říct, že téměř vždy vám na to vystačí tři hodiny. Jenže nám to vychází na celé tři dny. Donut je narvaný k prasknutí (pneumatiky naštěstí pod tíhou nepraskly). první přenocování u Amyiných rodičů ve Spruce Grove, pár minut od Edmontonu, další po celodenním řízení na hranici Alberty s Northwest Territories (NWT). Ahoj Alberto, díky za Tvou pohostinnost. Po cestě vidíme opět hezkou sbírku zvěře - velkého černého orla, který div nepřistál na mé kapotě, běžícího méďu, bizona... Krása. 


Už jen osm hodin do cílové destinace, příjezd v neděli večer a v pondělí ráno přebrat klíče od našeho prvního společného bydlení. Naštěstí sezóna komárů teprve nedávno skončila s klesajícími teplotami, večer a po ránu je pěkně čerstvo, rozděláváme oheň, opékáme maso a když se chystáme zalézt do stanu, oči mi odskočí na oblohu a co myslíte, byla tam? Byla tam! Jsme přeci na území Aurory Borealis, polární záře, Ten pohled se nejspíš nikdy neomrzí, nyní je ještě blíže a svítí ještě jasněji, než kdykoliv předtím. Nedá mi to a ležíc ve stanu rozepínám zip a hlavu vystrkuji ven. Na zádech přímo pozoruji tu krásu přesně nade mnou. Je to jako by někdo fukarem vháněl kouř na volné prostranství, Rychle sviští a táhne se dozadu, tancuje zleva doprava. Výsostné představení. Foťák a stativ mám bohužel zahrabán ve věcech, ale určitě to není naposledy, co ji zde vidím. 


Ráno se potkáváme s Chrisem. Historka získání bytu je taktéž hodna všem mým "haluzím". V den, kdy jsme se rozhodli, že jedeme ať se děje, co se děje, na nás vyskakuje nabídka hezkého jednopokojového bytu k nastěhování na začátku září. Amy volá, jsme cirka čtvrtí zájemci a všichni před námi už mají domluvenou prohlídku. Pár slov o našich důvodech a cestách, a z druhé strany se ozývá, že jsme očividně ti, které by tu rádi měli. Pokud chceme, je byt náš. Amy ještě volá s Chrisovou snoubenkou Christie a vše je domluveno. 5.9. si předáme klíče. Další hádanka vyřešena. Poté Amy dostává druhou půlku pracovního úvazku a tak se naplno těšíme na nové dobrodružství. Já si dle slov jiných práci hravě najdu. 


Vyřízení všeho potřebného, energie, internetu (!!!! Mám po roce a půl konečně internet :) ), a postupné zařizování bytu. Přijela s námi jen postel, osobní věci, věci do kuchyně a nesmí chybět kávovar. Najednou je na vše opět moře času. Porozhlédnout se po okolí, nastavit projektor a koukat na tenis či hokej, jooo, je na druhou stranu krásné být opět v civilizaci. Ze všech konverzací, co jsem doposud stihl mít, se na mě ze všech stran valí, jak nadprůměrná bude letošní zima. Sněhu si nijak extra prý neužijeme, začátkem listopadu ho napadne sice slušné množství, ale tím to hasne. Realita ukazuje, že se sníh odhrne, případně ujezdí a pak se jen sype štěrk. Žádný další sníh přes zimu moc nehrozí - jakým mrakům by se taky chtělo rozprašovat v -50 a méně… 


Mění se i doprava, lidé v ulicích začínají jezdit na sněžných skůtrech, vše je tak nějak víc "free". Jak se teda připravit na zimu? Jdu v kraťasích a tričku nakoupit pár věcí, ale lidé kolem mě chodí v mikinách. Buďto jsem připraven moc dobře, a nebo mi tu něco důležitého uniká. Uvidíme. Všechny domy se zásobí dřevem, teploty každým dnem padají a aktuálně nás vítá krátký, ale zato krásný podzim. Ještě orientačně měsíc do sněhu a tuhé zimy. Tak co podniknout? Večer opět pár polárních září, svítí nám doslova a do písmene až do pokoje. 


Oukej, to by bylo, týden už jsem nepracoval a začínají mě svědit ruce. Pár životopisů jsem poslal, jenže odpovědi se mi dostalo zatím jen jedné. Různé kolečka po telefonu, reference apod., zdlouhavé. Předchozí dny jsem proto na internetu prozkoumal firmy z oborů, které by mě zajímali, a dnes se vydal s životopisy osobně. Hned ve třetí mi slečna na recepci řekla, že bohužel tu zrovna nikdo z vedení není, ale ať jim ho tam nechám. Za dvě minuty mi volá místní číslo - chlapík z oné firmy, že jsme se museli minout ve dveřích a jestli nemám chuť se otočit na pokec. Pohodový padesátník začne konverzaci, která jde přes hokej, žití v Yellowknife až k věci, co umím. Něco mi stále nesedí - poprvé si připadám, že to nejsem já, co žádá o práci, ale že to je on, který mě tahá k nim. Čím to? A tak musím nejspíš poprvé veřejně poděkovat Rusku. Před lety dělal právě tam, kde potkal Slováka Milana (tímto mu taky děkuji, jestli to čte :) ), a že v životě nepotkal žádnou národnost, která by měla takovou pracovní morálku. Bez hnutí brvy mi potvrdil to, o co jsem si platově řekl, a už si podáváme ruce na stvrzení spolupráce. Další rok v renovacích se mohu čile realizovat. 


Opět se mi potvrdilo, jak důležité je na nic nečekat, ale sám jít na dveře zaklepat. A opět se mi potvrdilo, jací jsou Češi, Čechoslováci ...., pracovitý národ, pokud opravdu chtějí a ke všemu přistupují s pokorou. Stále máme ve světě dobré jméno. Na jednu stranu mi občas mé občanství odstřihává od lepších nabídek, ale na druhou stranu už mi nejednou dalo přednost před místními. A já se pokusím i zde hodit vizitku, že pracovití a schopní opravdu jsme. Od zítřka tedy vstříc novým dobrodružstvím i na poli pracovním, včetně nových a věřím, že zajímavých kontaktů, Brzy pokračování a bližší pohled na hlavní město NWT, Yellowknife.