Canada day

Tak a máme tu opět prodloužený víkend, tentokrát Canada day. Nasedáme do auta a valíme na sever do Whistleru a na výšlap k Joffre Lakes provincial park. Po celotýdenním dešti je dnes ráno nechutný hic, plavky s sebou...!

 

Mezitím jsem konečně sestříhal i video z uplynulého prodlouženého víkendu, příjemnou podívanou.

RioTintoAlcan Dragon Festival

Nejsou vždy jen samé pozitivní zprávy, někdy musí být i něco méně příjemného. Pokud to ovšem navazuje na událost, která se mocným zásekem zapsala do neopakovatelných zážitků, dá se prominout.

 

 

Pár dní uteklo od vyvrcholení našeho dračího působení a uvědomujete si to prázdno. O víkendu se konal festival a byla to cílová páska našeho dlouhého běhu. Každotýdenní tréninky, regata a závod jsou u konce. Tento pocit jsem poprvé zažil po skončení hodů v Babicích nad Svitavou, kde jsem premiérově stárkoval. Teď už jsme opět "jen ta stará" parta, co se může kdykoliv potkat a pokecat, ale nebude to jako dřív. Málokdy se povede sejít se v hojném počtu a na úkor povinností si odepřít práci či soukromý plán. Málokdy se dokážeme tak odvázat a všem okolo ukázat, jak se dokážeme semknout a bavit nejen sebe.

 

 

Zakončení to bylo opravdu noblesní. Festival začal už v pátek, přehlídkou, dlouhým ohňostrojem a pořádným kusem organizátorské práce přestrojit False Creek do dračího kabátu. Připravit zázemí pro 208 týmů chce notnou dávku zkušeností, jubilejní 25. ročník tohoto klání proto slibuje kvalitu. O poznání se sladší příchutí punce druhého největšího festivalu dračích lodí na světě, jak jinak než po Hong Kongu. A ryze česká posádka mohla být u toho. Už tento pocit může navozovat drobné chvění nepopsatelného zážitku.

 

My to však se sobotním ránem hodláme posunout ještě dál. Počasí po dvou dnech deště zatím drží lehký nadprůměr. Ve stanovém městečku mašlíme svůj dvoudenní přístřešek. Žádné profi vybavení, jako můžeme vidět u okolních stanů, svoje pádla, vesty, rukavice, nutriční strava, pohodlné sedátka. Ne. Poslouží nám k tomu příruční gril, aby holky mohly s úderem deváté hodiny začít připravovat pro natěšené pádelníky snídani. K toastům se šunkou a sýrem se přidává bábovka a různé sladké dobroty. To vše pomalu prolévané pivem. Pohodlí závodníkům dělají vytažené sedačky z vanu, bočnici stanu zdobí ručně nastříkaná vlajka české země, vlající české vlajky a šátky a trika taktéž ve trojbarevném provedení. Už v tuto chvíli jsme středem zájmu a sklízíme úspěchy především za originalitu.

 

 

Když se blíží patnáctá rozjížďka, do které jsme nalosováni, vybíháme na rozcvičku a krom těla začínáme protahovat i hlasivky. Celkově se stáváme středem pozornosti většiny objektivů v blízkém okolí. Ne, nerozcvičujeme se podle kdejakých standardů, hlavní je se bavit a nakopnout našeho týmového ducha. Postupně bereme vesty a pádla a řadíme se do lajny, pro první závod pod číslem 7. Nálada je veselá a naše nástupy jsou jako přes kopírák v regatě. Jen s tím rozdílem, že je zde o hodně více lidí, jak z řad závodníků, tak i diváků. Kvalita protivníků se jistě dá očekávat na značně lepší úrovni než před dvěma týdny, vždyť z 208 posádek je v kategorii mixů je bez jedné rovná stovka týmů, z toho ryzích amatérů jen 81.

 

 

Start první rozjížďky máme parádní, ty se nám podařilo vypilovat, avšak vytrvalost na celých 500 m lze získat jen a pouze pořádnou dřinou. A tady se projevují naše zásadní indispozice v porovnání s ostatními, kteří pospolu trénují i několik let. Do cíle první rozjížďky dojíždíme na 6. místě z osmi. Nutno říct, že tyto rozjížďky jsou dělány především pro rozřazení týmů do nedělního finále.

 

 

Následná tří a půlhodinová pauza nás odvelela do naší oblíbené hospůdky, svědomitost však držela naše chuťové buňky na uzdě. Ve druhém závodě jsme i díky přílivu trhli své osobní maximum. S časem 2:14:010 jsme sice obsadili až páté místo rozjížďky, i tak jsme se v tabulce časů dostali celkem vysoko. Tým Czech Dragons se tak ocitá po sobotních rozjížďkách na celkovém 66. místě a postupuje do bojů o medaile v semifinále.

 

 

 

Sobotní večer se scházíme v našem druhém tréninkovém domově, tedy v Ivanhoe, kde koukáme s pivem v ruce a mohutně povzbuzujeme Jardův Boston v honbě za Stanley Cupem. Po skončení přenosu se skupinky postupně trhají a odchází. Někdo pokračovat na pláž s kytarou, někdo poslušně domů spát, aby byl na druhý den na boje o vše fit.

 

Neděle je opět sraz ráno v devět, přicházím na místo, které zatím zeje prázdnotou. Jen vlající vlajky dávají vědět, že dnes tady budeme psát kousek historie. Unavené oči se postupně trousí na náš stánek a pomalu se dostáváme do nálady z předešlého dne. Jede se o všechno, mezi tím se na nás zaměřují objektivy profi fotografů, kameramani a reportéři s otázkami. Jdeme opět na start, předposledního závodu, předtím poctivá rozcvička, abychom všem ukázali, že i dnes jsme tu a plně naladěni na naši tradiční vlnu. Jediný rozdíl při nástupu, to když nás koordinátorka prosí, abychom při přístupu neskákali. Pohotově si čupáme a za zpěvu písně "kač kač kačena" jdeme kachním krokem k lodi. Úsměvné a originální, jako obvykle.

 

 

V 69. rozjezdu startujeme z poslední osmé lajny a necháváme za sebou tři lodě. Zbylé nám utíkají o necelé dvě sekundy, čas 2:22:530 patří k hornímu průměru a tím se dostáváme do finále skupiny C! K pauze před posledním závodem přistupujeme zodpovědněji, objednáváme 3 krabice pizzy a pivo dáme jen jedno, dvě. Vedle nás stanuje tým se třemi Slovenkami ve svých řadách. Velmi úsměvná je jejich zachycená debata: "podívej se na ty Čechy, jedí pizzu, pijí pivo, soudě podle očí toho moc nenaspali. To my máme striktní jídelníček v době závodů a povinnou kontrolovanou večerku v devět". To je muselo docela dost namíchnout, zvláště když jsme jejich posádku nechali o celých sedm sekund za námi. Před námi je poslední závod, tou dobou ještě netušíme, že se jedná o finále a jede se o placky. Jdeme si užít poslední chvíle na vodě a zmínky o tom, ať zajedeme pro hlavní koordinátorku mezi prvními třemi a přivezeme jí medaili, že se těší, si uvědomujeme až později.

 

 

Nálada našeho týmu graduje, nasedáme do lodi vstříc poslednímu závodu, není už prostor šetřit síly. Jedeme na krev, porvat se o dobré umístění, o osobní rekord a hlavně o pocit vítězného pokřiku v cíli. Posádky jsou dle času z obou dnů hodně vyrovnané, nastupujeme s trochu horším handicapem, ostatní jezdili o něco málo lepší čas. I tak beze strachu, že bychom udělali ostudu. Z lodi v šesté dráze netrpělivě vyhlížíme vstříc posledním 500 metrům, pádla pevně svíráme a čekáme na povel "attention" a go. Naše loď nabírá rychlost a od prvních metrů se dle slov ostatních trháme do vedení. Není čas sledovat sousední lodě, soustředíme se jen na svůj výkon. Loď ve vedlejší páté dráze se nám pomalu vzdaluje, zhruba v polovině se potýkáme s výpadkem a nemáme takový ostrý rytmus jako v první části. Naštěstí si držíme odstup od ostatních a s mohutným vypětím a hlasitým řevem jednotlivců ze sebe mačkáme poslední zbytky sil a dovážíme svoji loď na druhém místě s neuvěřitelným časem 2:12:630!

 

Ten pocit je úžasný, téměř bez sil ještě zvedáme pádla nad hlavu jako symbol vítězného tažení. Zajíždíme lodí do doku a vychutnáváme si každý krok, na kterém nás diváci i ostatní týmy celkově vyprovázejí potleskem. I my přejeme ostatním závodníkům úspěšný poslední závod. Kačka pro nás připravila překvapení, čokoládové medaile jednomu po druhém dává na krk na znamení morálního vítězství. I toto předání si užíváme plnými doušky a Matesovi za celé zorganizování našeho dračího týmu vzdáváme hold a párkrát letí do vzduchu. Na závěr pořizujeme pár vítězných fotek a s chutí si zazpíváme i naši hymnu, zněla krutě! Jdeme balit stany, pomalu převlékáme a když už opouštíme postupně areál, dozvídáme se, že jsme vyhráli medaili! Ta placka na krku nám nejen že moc sluší, ale především ten pocit z ní je dech beroucí. V celkovém výčtu jsme tak na krásném 34. místě, což vnímáme jako vynikající výsledek. Ostudu naší malé zemi jsme po žádné stránce neudělali.

 

V regatě jsme sice zajeli dvě první kola znamenitě, ale ve finále nám medaile utekly o pouhou sekundu. Tady jsme celým festivalem proplouvali tak šťastně, až jsme v posledním závodě kopli do vrtule a vysloužili si i ocenění v podobě cenné trofeje z jubilejního 25. ročníku druhého největšího festivalu na světě. A jak nám napsala později i koordinátorka v depu: "Way to go Czech Dragons! Thanks for bringing your unique brand of boating fun to the docks." nejen ona tak ocenila náš přístup k celému festivalu a především k rozproudění a vytvoření té správné atmosféry. Na naši adresu tak padalo nejvíce slovního spojení, které oceňuje náš "team spirit", tedy týmového ducha. Postupně se o naší "slávě" dozvídáme i od známých kolegů z práce, když při zmínce o festivalu skloňovali především naši posádku - Czech Dragons.

 

 

Možná že jsme neměli nejmodernější dresy na závodech, neměli nejlepší přípravu, nejmodernější pádla a dorozumívací zařízení, soukromého maséra... Posprejované trička a šátky splnily svůj účel a byly originální, nicméně to, co nás dotáhlo tak daleko, je náš přístup a chuť se něčím bavit. Vody ve False Creek proto proteče neskutečné množství, ale náš český drak bude v okolí poletovat ještě dlouho a v dáli bude i nadále znít náš týmový pokřik "MAKATA HU!"

 

 

 

 

Improvizace v plném proudu

Nejdříve jsem si myslel, že budu mít konečně klid. Nic zaznamenáníhodného za celý týden. Napsat i něco o Kanadě jako takové, o zvyklostech, odlišnostech, s čím se tu nováček musí poprat, odpovědět na nejčastěji kladené otázky.. Ještě v sobotu okolo poledne to tak vypadalo, jenže chyba lávky.

 

 

Aby se neřeklo, věnuji i pár řádků práci. Stále baví, jdeme s Edou pomalu do finále, opět jsem se naučil další a další nové věci při připojování větví do celého systému a dneska jsme dokončili testování. Vcelku sranda, celý pracovní týden se proto nijak nevleče, nicméně víkendy je tu člověk živ. Z nich má největší zážitky.

Po vytrvalém každovíkendovém akčním maratónu jsem se těšil, že tento víkend bude jiný a budu moci vydechnout. Sestříhat video, vyřídit emailovou komunikaci, protřídit kvanta fotek, předělat uspořádání nábytku, uvařit... Ještě v sobotu dopoledne tomu vše nasvědčovalo, až do chvíle, než se zobrazilo Zdenálovo jméno u příchozího hovoru. "Za deset minut jsem u Tebe, pomohl bys mi s něčím?" Proč ne, jede se podívat do autobazaru na auto, jezdí už několikátý den a longboard na delší přejezdy mu nestačí. Bereme auto od Toma a jedeme na Canada Way. Menší autobazar specializující se na Volva a Subaru, především díky první švédské značce mi je velmi sympatický a mohu tak vidět S70, auto, které bych v případě nutnosti si nějaké pořídit, bral. Zprvu zahajuji pozici pouhého rádce při výběru. Zdenál má s Karlou nastaven limit a vyhlédnutá V70XC (Cross Country) jej přesahuje. I tak si ho bereme na testovací jízdu. Jede parádně a hlavně stav, ve kterém se nachází, je příjemně překvapující. Oprašujeme proto myšlenku, že bychom se o něj podělili. Po delším váhání se rozhoduji, že než mít své auto využívané na minimum a stojící více času na parkovišti, třetinou na něj přispěji a budeme jej mít dohromady. Navíc jezdíme vesměs společně, o to to je snazší. Vyřizujeme proto veškeré papíry a okolo druhé hodiny opouštíme brány autobazaru s parádním vozem. Ano, jsem hrdým spolumajitelem Volva, značky, ke které mám díky tátovi velmi dobrý vztah.

Neskutečně mě překvapuje místní postup při koupi auta. Žádný techničák, přepisování, čekání ve frontách na doklady a značky. Navíc i pojištění auta, to vše je nervytrhající úkon v našich končinách. Zde se udělá vše na jednom místě, během půl hodiny. Během půl hodiny provedena registrace na jméno, obdržena registrační značka a zaplacena nutná pojistka (obdoba povinného ručení). Slavnostně si přišroubováváme značku na auto a jedeme do Canada Tire pro čistící prostředky, ať si ho i přes jeho dobrý a čistý vzhled ještě vymašlíme. Zároveň domlouváme první výlet, ať tu naši čtyřkolku otestujeme.

Po krátké odmlce díky čekání na víza přijela staronová tvář - Honza. Jelikož tu je pár dní a stále je ještě naladěn na jiné časové pásmo, navrhuje noční trail. Lidi jsou, auto taky, čas a chuť jakbysmet. Před výjezdem plánovaným na sedmou hodinu jdeme na vydatné jídlo a tradá do hor, čeká nás trasa poblíž Buntzen Lake. Veškeré plánování si bere na starost Honza, je to profík - zároveň jak jsem stihl poznat, jeden z nejakčnějších borců široko daleko. Okolo půl deváté přijíždíme na místo, park je už půl hodiny zavřený. Auto necháváme v obydlené oblasti u milých lidí, prohodíme pár vlídných slov a s báglama vyrážíme na mně a Zdenovi neznámou trasu.

Po silnici u nás zastavuje správa parku, dvě mladé slečny a zjišťují naše úmysly. Ujišťujeme je, že kempovat nehodláme (i když tři velké krosny dávají znát, že v sobě skýtají zajisté i spacáky a stany - pro případ nouze taky skýtaly...). Vyrážíme na noční trail a budeme se chovat slušně, to ostatně poznaly, když jsme o pár chvil později našim směrem uklidili střepy od rozbité láhve, kterou tam někdo pohodil. Upozornili nás na výskyt medvědů a pumy, pokud se však budeme držet v blízkosti jezera, nemáme mít obavy.

Šlapeme si to nejdříve cestou k parkovišti, klikatící se asfaltka, poté plynule přecházíme na šotolinovou cestu až k výusti skalní říčky, kterou místní zužitkovali ve prospěch výroby elektřiny. Tady dáváme první občerstvovací, Slunce zalezlo za vrcholy a padá tichá tma. Slyšíme pouze hučení vody, obloha je krásně jasná. Nasazujeme čelovky a vydáváme se přes visutou lávku na první cestu pro pěší. Úzká klikatá cesta mezi stromy a keři, na které lze občas spatřit i medvědí trus. V těchto končinách jsou medvědi menší a plašší, proto se celou cestu hlasitě bavíme a stále máme oči na šťopkách. Mapa nemá zrovna aktuální popis stezek, a tak se musí dva geodeti a jeden strojař orientovat především podle mapy, kompasu, vrstevnic a svého orientačního smyslu. Jsme stoprocentní a finální trail k naší prozatimní cílové destinaci máme před sebou. Mírné stoupání po kamenité cestě, za to však dobře značené. Po chvíle vidíme ve tmě obrysy předmětu do krajiny nezapadajícího. Na tažném vozíku se nachází opuštěná loď, přímo vybízející k udělání pár fotek.

Nastupujeme dál na cestu, probíráme různá témata, rosa a ani chladno nepřichází. Po několika málo chvílích cesta odbočuje z vysekaného pásu do útrob lesa a čelovky rozsvěcujeme všichni. Kanaďané pečlivě dbají na vše přírodní, proto z lesa netahají žádné spadlé stromy. Maximálně pokud překáží a nebo jsou nebezpečné, lehce je seříznou a odvalí dál. Nám se tím stěžuje náročnost trasy, v některých pasážích to jde pomalu a s těžkou rozměrnou krosnou nejsme až tak obratní. Lehce před druhou hodinou docházíme k rozdvojce cest, pravou stranu (dlouhý panoramatický výstup se solidním převýšením) necháváme na "druhý den", jdeme do leva na necelých 500 výškových metrů (zdá se jako malé převýšení, avšak vycházíme z úrovně lehce nad mořem).

Prodíráme se houštím, kde že jsou ty naše české stezky s oceněním TOP na úrovni značení tras. Tady se musíme spokojit s malými obdélníčky ve vzdálenosti větší než vhodné, ke všemu tma že by se dala krájet a trail, který očividně moc lidí nechodí. Je hodně zarostlý. Proto občas nevědomky scházíme z cesty, abychom si to uvědomili a vraceli se zpět hledat trasu novou, správnou. Konečně se nám to povedlo, po půl třetí dorážíme na vytipované místo, na balvany na samotném vrcholu. V dáli se nám naskytuje pohled na tou dobou noční Vancouver v dáli (dobrých 15 km vzdálených) a hluboce se táhnoucí mořský výběžek. Ráno bude výhled o hodně hezčí, neleníme a jdeme na balvanu opatrně rozdělat oheň. Pravda, trvá nám to déle než běžní "skautíci" rozdělají oheň se sirkami a papírem. Těší nás naopak fakt, že jsme ho rozdělali pomocí nože a jisker z magnesiové tyčinky. Shánění suché kůry, mechu, jehličí a čehokoliv hořlavého ve tmě, zábava.. Aspoň ten pocit, že se to dá, značně devalvovaný dobou potřebnou k jeho rozdělání. A to musím podotknout, že nepršelo.

Nad ohněm děláme drobné občerstvení a povídáme si. Z dáli se ozývají zvláštní zvuky. Nejdříve je asi slyším jen já, nic neříkám. Později je slyší i Zdena. Nejspíše oblbnuti varováním patroly o výskytu medvědů tento zvuk přisuzujeme jim. Honza oznamuje, že se jedná zcela určitě o trajekt. Nepravidelnost a zvyšující se intenzita směrem k nám tuto možnost vylučuje. Hrobové ticho a všichni tři pozorně posloucháme, co že to je. Určitě to musí být medvěd, i když osobně jsem ho nikdy neslyšel. Po očku koukám, kam případně zmizet, odříznutí skalním převisem však možností moc není. Naštěstí černá předpověď se nenaplnila. Vůbec nevím, co to mohlo být. Zcela jistě víme, že to byl pták. Nějaký pták, který se pomalu přibližoval k nám a aby toho nebylo málo, pěkných pár chvil ještě létal nad našimi hlavami. Ten zvuk byl v našich představách dost podobný medvědímu mručení. Že by nějaký škodolibec, co se naučil medvědí zvuky a díky tomu plaší narušitele svého teritoria? :)) Jiný důvod si ani nedovedu vysvětlit..

V půl páté, právě když se začíná pomalu svítat, usuzujeme, že alespoň na pár chvil bychom mohli složit hlavy. Zvláště když koukáme do mapy a vybíráme trasu pro zbytek dne. Oheň pečlivě hasíme a leháme na jedno z mála rovných míst, ve spacáku jsem cobydup a těším se alespoň na dvou a půl hodinový spánek - avizovaná vstávačka na sedmou, ať vše stihneme. Plán se naplňuje pouze po dobu pár minut. S uhašením ohně se do našeho blízkého sousedství dostává tucet komárů, pěkných potvor. Snažím se schovat do spacáku, ale není před nimi úniku. Značně unaven, oči se mi zavírají a už to vypadá nadějně, že bych mohl usnout. V tom přímo u ucha to nechutné bzučení, pravačka startuje a pořádným liskancem nejen že zabíjím komára, ale svůj spánek o nějakou chvíli opět odsouvám. Z vymezeného času mhouřím oči maximálně na dvacet minut, to když rafinovaně zalézám do hloubi spacáku. Jenomže ty mrchy jsou neoblomné a bodají mě snad i přes spacák. Aspoň jsem vzhůru a mohu tak sledovat východ Slunce. Už o půl sedmé netrpělivě přešlapuji a čekám, až se vzbudí i ostatní. Taky toho moc nenaspali.

 

Lehce posnídáme, balíme věci a vyrážíme na druhou, delší část. Teď se už můžeme kochat stezkami, kterými jsme šli po cestě nahoru - část cesty se vracíme. Do těchto končin moc lidí nechodí, je to znát na zarůstající vegetaci. Spadané stromy značně stěžují snadný pohybu nahoru. Síly hodně rychle ubíhají, čeká nás převýšení 900 m. Není to nikterak zázračná výška, ale bereme-li v potaz minimum spánku, těžký batoh a moře překážek, je před námi vcelku těžký výšlap.



Do toho všeho se přidává sněhová pokrývka severních svahů, po kterých lezeme nahoru. Je to značně vyčerpávající a snad poprvé si pořádně sahám na dno svých sil. Zlaté feraty a Mont Blanc. Musím Zdenu pomalu na kolenou prosit, aby mi dal Twixku, čokoládovou tyčinku s karamelem a sušenkou. Dostala mě z nejhoršího, necelých čtyřicet metrů pod samým vrcholem. Nalila do krve opět novou energii. Dosáhnutí vrcholu je přinejmenším záminkou k drobné oslavě v podobě vydatného jídla z konzervy. Kontrast sněhové pokrývky a sálajícího Slunce nezajišťuje nic jiného než mé chvilkové "vytuhnutí" na balvanu. Prý jsem si i mírně pochrápal, čímž jsem se prozradil a už mě budí sněhová koule..

 

Oblékáme trička, balíme hořák a zbytky od jídla a vyrážíme na cestu dolů. Zdá se nesmírně dlouhá, z jednoho kopce na druhý, 100 metrů ztratit, následně dalších 80 vyšlápnout. A tak pořád dokola. Prvotní plán být v jednu už doma bere brzy za své. Cesta je nesmírně dlouhá, v euforii z výletu jsme nejspíš nechtěli zjistit, kolik metrů nás čeká. Kolena a záda dostávají pořádně zabrat, aspoň si budeme výlet lépe pamatovat. Po cestě doplňujeme vodu z křišťálově čisté vody, lesem filtrované. Dole u jezera jsme přesvědčeni, že stůj co stůj dáme koupačku. Je nám jedno, kolik je tu lidí (a že jich tu je!!) a jak je voda studená, odhazujeme batohy, durch mokré a špinavé boty, oblečení a ve spodním prádle míříme do vody. Parádní osvěžující tečka za nečekaně náročným víkendem.

 

Hranice nereálnosti a překvapení se každým víkendem posouvají dál a dál. Co ještě má Kanada v zásobě??

 

Rok hada ve znamení draka

Nevěřím všeobecně na horoskop, alespoň ne na ten tradiční. I když mám hodně rysů typických pro býka. Více mě zajímá horoskop čínský, významy znaků, pověrčivost, jejich mentalita. Letošní rok je ve znamení hada, každopádně minimálně tento měsíc je pro každého z naší posádky ve znamení draka. Dračí lodě jsou v plném proudu, několik tréninků za námi, subjektivní pocity z našeho výkonu jsou však hodně obecné. Chyběl nám pořádný náboj, vůle ze sebe vyždímat úplné maximum, které na tréninku nikdy nevytřískáte. Neměli jsme porovnání, jak si vedeme, zda-li máme něco zásadního měnit a být rychlejší, zda-li naše tempo stačí na zvládnutí pětisetmetrové trati a především, zda-li jsme konkurenceschopní. 

 

Včerejší den nám nabídl první ostrou generálku na festival dračích lodí konající se za dva týdny. V poledních hodinách se proto schází náš početný tým u Science Worldu, odkud tradičně lodě vyráží. Spousta party stanů, skupinky závodníků oděných do stejnokrojů. Některé party stany dokonce s energeticky vyváženou výživou, koukám, že zde závody berou velmi zodpovědně. 

 

Český stánek je nepřehlédnutelný, z dálky vidím vlající českou vlajku a vím kam jít. Po příchodu se musím smát, česká povaha u některých z nás nezůstala zapomenuta. Pepa (v Kanadě už sedmým rokem) má postavenou rybářskou židli hned vedle chladícího boxu plného piva. Ostatní znalí loňských poměrů si proto vzali piva a chladící box využívají plnohodnotně. Brzdící zákaz pití na veřejnosti chytře maskují ukrytím piva v kelímku Starbucks či někteří v použité ponožce. Vcelku srandovní pohled.

 

 

Se systémem sobotní regaty se seznamuji až v průběhu. Prozatím vím, že v rozjížďce jede vždy osm lodí, čekají nás během odpoledne tři závody a jedeme ve třetím kole. I pravidla jsou dána jasně. Je nutné mít na lodi alespoň 8 osob ženského pohlaví. Máme dva borce na střídání, ale holek je nás ještě 20 minut před začátkem "šťastných" sedm. Karla končí v jednu v práci a pádí rovnou na závody. Mezitím se oblíkáme do týmových trik. Bílá barva s logem a názvem týmu "CZECH DRAGON BOAT" opět zdobí naši hruď, na bedrech se zdobí logo sponzora a zároveň i mého zaměstnavatele Hydroworks ltd. 

 

Vybíháme na rozcvičku a už v tohle chvíli budíme mírný zájem ostatních posádek. Dnešním dnem se opravdu bavíme. Cvičení se pomalu zvrhává v týmové pogování a povzbuzující zpěv. Čas naší první rozjížďky nastává zároveň s příchodem Karly, rychle se obléká do trička a jdeme na řadící pozice. V prním kole dostáváme dráhu a loď s číslem 5. Oděni do nezbytných vest a opřeni o pádla začínáme zpívat první písně. Vysoký jalovec, Macejko, Macejko či skandování kdo neskáče není Čech značnou měrou rozprouďují jinak klidnou náladu. Ostatní týmy naši náladu uznale oceňují potleskem a pokynutím hlavy. 

 

 

Posádky z prvního kola jsou odstrojeny a my se tak můžeme vydat po lávce dolů k vodě. Za vítání milé dámy s megafonem a představení naší posádky hlasitě jásáme a veselými poskoky usedáme do lodě. Mírná nervozita je znát, čtvrteční trénink se nám vůbec nepovedl a byl totálně bez jiskry. Nechceme udělat naší zemi ostudu, zvláště když si českou posádku vedení festivalu po loňském roce doslova vyžádalo. Ostatně z devítiminutového videa z loňska, které stojí za to shlédnout, můžete posoudit, jaká nálada loni panovala. Ne nadarmo se tak česká posádka objevila hned ve třech z šesti kanadských novin v hlavním titulku. A letos se rozhodně nenecháme zahambit.

 

Stojíme na startu, organizátoři jednotlivé lodě srovnávají do jedné lajny a z reproduktorů se ozývá povel k připravení se. Tep se zpomaluje a čekání na úvodní klakson se zdá být neskutečně dlouhým. V tom zaznívá a celá posádka se jako jeden muž opírá do pádel, aby rozpohybovala dvanáct a půl mertu dlouhou, cca 250 kg těžkou loď vezoucí 22 lidí. Kormidelníka, bubeníka a deset lavic párů. Celková váha tak přesahuje dvě tuny, je zapotřebí dobrého využití celého těla, správné taktiky a především synchronizace všeho potřebného tak, aby všichni zabírali v jeden moment. Pět dlouhých silných záběrů k počátečnímu pohybu lodi směr cíl, následně dalších deset velmi rychlých bubnem koordinovaných temp pro nabrání správné rychlosti a následně plynulý přechod na pomalejší rytmus. To proto, abychom dovezli loď v dobrém čase do 500 metrů vzdáleného cíle.

 

 

Letošní premiérový start se nám příliš nevydařil a hned na začátku proto ztrácíme. Vedlejší posádka, bez nadsázky věkového průměru 60+, nám od prvních chvil ujíždí, následná koordinace pohybů a silných temp nás posouvá do lajny s ostatními loděmi. Trasa je šíleně dlouhá, pro mě jako pro nováčka. Dělám vše poctivě, natažená vnitřní ruka, vytáhnout se tělem razantně dopředu, zabořit levou rukou pádlo do vody v úrovni Kačky sedící předemnou a za současného kopnutí nohy se vší vervou pádlo přitáhnout. Rychlé vytažení pádla na mé úrovni a opět pohyb zopakovat, jako stroj. Posádka seniorů se nám vzdaluje, stejný pocit však zažívají i ostatní vhledem k nám a my se tak pereme o první místo v této rozjížďce. Nakonec se ukazují dlouholeté zkušenosti, na které dravé mládí nemá ani omylem, a my tak dojíždíme i tak na velmi překvapivém druhém místě. Jak se později dozvídáme, celkový čas 2:19 a nějaké drobné patří do top trojky všech doposud 24 odjetých lodí. Předčili jsme veškerá očekávání. První loď nás porazila o čtyři sekundy a o celou délku lodě. Ostatní zůstali za námi.

 

 

Naše radost je hodně slyšet, uznale kyneme prvním a jdeme vydechnout. Po cestě si neodpustíme skandované skákání a hromadný povzbuzující výkřik. Ruce bolí a jsou vytahané jak nikdy předtím, máme půl hodiny na regeneraci a poté míříme na druhou rozjíďku. Opět jedeme s posádkou seniorů, která nás v prvním kole porazila. Nastoupení v řadě rozšiřujeme repertoár songů a s dobrou náladou opět míříme vstříc druhému sprintu na 500 metrů. Dáma organizující týmy do lodí nás svým megafonem z dáli vítá a my opět za pokřiku "kdo neskáče není Čech" míříme k lodi, tentokráte s číslem 6. Start se nám daří o poznání lépe a po boku seniorů se držíme statečně. V půli závodu nás správným způsobem nakopává bubeník, který chrlí výrazy před desátou hodinou nepublikovatelné. Zrychlujeme ještě víc, avšak těsně před cílem nám dochází síly. O pouhé tři setiny sekundy končíme na třetím místě, jak však ukazuje fotka, byli jsme rychlejší než loď v poslední osmé dráze. Z tabule výsledků se dozvídáme, že i tak jsme mezi top loděmi a postupujeme do superfinále do boje o medaile.

 

 

Dvě lodě mají náskok, Senioři si stále drží čas okolo 2:14 - 15, první posádka de facto asijských profíků bez námahy pokořila čas 2:09. Za to ostatní posádky jsou víceméně vyrovnané a ztrácíme na ně dvě sekundy. Je to jasné, jdeme bojovat o bronzovou medaili. Do třetice startujeme ze sedmé pozice a jedeme překvapit sami sebe. Tou dobou se nám na hladinu vody opírá už i Slunce, kolem vody je vcelku dost povzbuzujících lidí. Startovní siréna zaznívá a my se vydáváme vstříc dnešní poslední pětistovce. Z druhé jízdy jsem naučenej, že nejlepší je se nedívat okolo. Koukám upřeně Kačce na záda a mačkám ze sebe poslední síly, periferně sleduji pohyb jejího pádla, abych byl na setinu přesně v koordinaci pohybu. Až do posledních metrů se odehrává tuhý boj, dle očekávání se dvě posádky lodě trhly, jedné jsme hromadně ujeli už v první třetině závodu a tak se o bronz pereme s dalšími třemi loděmi. O necelou jednu sekundu tento boj prohráváme, ve finále končíme až na šestém místě, za to s časem o setiny rozdílným v provonání se čtvrtými a pátými. Naše radost je obrovská, dokázali jsme, že i ryzí amatéři dokážou zajet slušný čas a potrápit ostatní posádky, které tráví přípravou o hodně delší dobu. Při zakotvení lodi nám organizátorka půjčuje megafon a společně s námi skanduje ono tradiční "kdo neskáče...".

 

 

Jsme totálně vyšťaveni, hřeje nás však svědomí, že každý z nás nechal na vodě maximum. Na závěr se plní i resty a Klára s Broukem musí do vody. I tak se ale chtě nechtě přidává Mates a Pepa, no a já, abych to vše zdokumentoval (letos stříhám video já), se ve finále přidávám také. Voda je po tomto náročném dni velmi osvěžující.

 

 

Opojen skvělou náladou z velmi dobrého výsledku se všichni přesouváme ke Zdenálovi na barák, abychom dobarvili trika a šátky na velký festival. V průběhu dne se dozvídám o neodolatelné nabídce na silniční kolo, která se jen tak neodmítá. Proto hned po závodech pádím, aby mi ho někdo nevyfoukl. Auto tu je zbytečné, za to kolo.... Mmm, už mi říká pane a jak jezdí! Večer se pokračovalo v uvolněném duchu a nedělní volný den byl vskutku zaslouženým.

 

 

Co říci závěrem. Pokud někdo bude mít možnost si kdykoliv dračí lodě vyzkoušet, bez váhání běžte do toho. Stojí to rozhodně za to. Také díky všem čtenářům. Nečekal jsem, že tento blog bude číst takové kvantum lidí. Jste mým hnacím motorem, abych v těchto hodinách usedal k notebooku a datloval další a další příspěvky.

Stěhování, svět je malej a Vancouver ještě menší...

Šup ho tam, jeden kvartál za mnou a po hlavě vstříc dalšímu. Nakousnutý čtvrtý měsíc a stále je spousta nových věcí, které dělat. V tomto týdnu se však odehrála jedna z významějších událostí, a to "velké stěhování". Jedna z vět, kterou jsem si s dovolením přivlastnil jako jedno z kréd života: viděno v Irsku, Dublin, Guiness Store House - pivovar, předposlední patro - "home is not where you live but where they understand you - Christian Morgenstern", tedy domov není tam kde žijete, ale tam, kde vám rozumí. S trochou nadsázky tedy mohu říct, že jsem se právě z dalšího domovu odstěhoval. Celé tři měsíce bydlení v útulném domku na 17th Street je za mnou. Určitě na ten dům budu s láskou vzpomínat, zahradní grilovačky, klidné prostředí se spoustou zeleně, blízkou dostupností ke skytrainu, ale hlavně výtečné osazenstvo, které si sedlo ve všech aspektech. Bohužel díky sledu určitých událostí a nešťastném načasování (osobní věci, které se nehodí rozebírat veřejně) tato rodinná idylka skončila a já neváhal ani chvíli s rozhodnutím, že půjdu s Tomem na jiné místo. Změna je život.

  

První apartment se nám moc nezamlouval a vše směrovalo k překlenutí měsíčního období v přechodných azylových podmínkách a následné stěhování se do baráku za Karlou a Zdenálem, který obývají společně s pár lidmi z Francie a Belgie. Pro mě vidina zdokonalování se i ve francouzštině naprosto úžasná. Pak však přišla jedna zmínka o volném bytu po Češce a už se domlouvala prohlídka. Na místě nás uvítala nesmírně energická a stále usměvavá drobná ženská. Prohlídka byla rychlá a my s Tomem věděli, že tady budeme chtít být stůj co stůj. Mezi tím nám Larissa stihla popovídat hodně věcí kolem a zároveň i říct, že kdybychom potřebovali pomoc s prodloužením víz, že ví jak. Přehršel informací, ale hlavně její dobrosrdečnost a čišící energie na nás udělali velký dojem - s Tomem jsme se hned shodli, že nám velmi připomíná mou tetu, tetu Milku. Larissa je z Ruska a během pár chvil známe z fotek její dvě dcery, víme vše o kočkách a o životě ve Vancouveru. Kam ano, kam ne, co smíme, co nesmíme, na co si dát pozor. Příjemná landlordka.

Po stěhování poznávám letmo naše sousedy, se kterými sdílíme obyvák a kuchyni, dva mladí kluci z Německa, zastím jsme se stihli jen v rychlosti ráno pozdravit, v týdnu se však doufám poznáme víc. Aby toho nebylo málo, rčení, že svět je malý, tu dostává jasnější obrysy. Vancouver se zdá hodně velký, ale stejně to je jedna malá vesnice. Dneska jsem zjistil, že ve stejném domě bydlí další Čech, kterého jsem poznal před třemi týdny, Filip. Když jsme se proto zahlídli v okně, těžko říct, pro koho to bylo překvapivější zjištění. Domy tu jsou všeobecně dělány tak, že jsou rozčleněny na několik jednotek.

 

Sice tu nemáme tolik místa a byt není tolik útulný, jako na Edmonds (celý dvoupatrový dům jsme měli pro sebe v počtu čtyř lidí), ohromnou devízou bydlení zde na Lincoln Street je jeho poloha. V těsném sousedství jeden z největších parků - Central Park, zhruba uprostřed dvou blízko položených zastávek skytrainu a navíc pár kroků od rušné ulice Kingsway, která se táhne celým Burnaby. Logicky je tím zajištěna spádovost pomocí trolejbusu. Do toho nedaleký obchod SafeWay, Liquorstore i jeden sympatický fastfood s velmi dobrou pizzou. Především park vystřelil akcie tohoto bydlení nahoru, ideální místo k běhání. V protilehlém rohu parku pitch & put hřiště na golf, žádná nutnost cestování. Když chceme jít hrát, bagy na rameno nebo do auta a jde se.

Po deštivém desetidenní se počasí v sobotním odpoledni umoudřilo a teploty šplhají pomalu a jistě nahoru. V sobotu, svázáni povinnostmi vytáhnout oslavence Zdenu ven z domu, proto jdeme poprvé vymést pavučiny z nakoupených golfových setů. Nejprve se seznamujeme s holemi a poznáváme, která má jaký odpal. Hra nás všechny chytla náramně. 12 babek za 18ti jamkové hřiště a první míčky se odlepují od země. Pravda, jde poznat, že jsme nováčci, i když s vlastní výbavou budíme dojem profíků. Veverku jsme netrefili ani jednu, díky zaneseným míčkům a jejich hledání se nám jejich počet krapet rozmnožil (při hledání jednoho našeho nacházíme obyčejně i tři jiné), i tak si hru náležitě užíváme. Jsme omezeni časem, Tom musí do práce, ale hlavně rozkaz zní jasně, přivést do pekla Dorotu Máchalovou... ...teda dovézt zpět domů Zdenála, na kterého čeká narozeninové překvapení. A tak jsem se alespoň mohl podílet na onom "poslání to dál...". Párty byla velice vydařená, zahradní grilovačka, dárek v podobě longboardu, který Zdena chtěl a o kterém mluvil a mluvil. Až ho dostal. Není teď hodiny, kdy by bez něj nevytáhl paty z baráku. První noc v novém proto absolvuji po příchodu z oslavy, jejíž místo konání bylo 8 bloků od nynějšího bydliště.

V neděli jsem se upsal pomoci organizace dětského dne pro Československé děti. Pár stanovišť a náš dohled nad plněním úkolu na pláži při slunečném dni jsem si užil dosyta i já. A poznal další a další lidi. Češi se Slováky tu tvoří opravdu početnou komunitu a je sranda poslouchat, jak se sem kdo dostal. Asi nejlepší historky jsou ty, kdy ještě za dob komunismu letěli krajané na Kubu a při přestupu v Torontu se plížili okolo bagáže. Kanadská dobrosrdečnost a poskytnutí azylu a občanství tu přihrála nemalý počet lidí narozených v Československu.

Dračí lodě gradují ke svému prvnímu vrcholu, v sobotu jedeme první generálku na závody, kde se ukáže, jak kvalitní přípravu máme. Vypadá to slibně, zatím jsme se žádné konfrontace s jinými týmy nesetkali. Parta je víc než slušná a týmovýcho ducha máme velmi silnýho. Do boje!

Postupná adaptace na místní život jde víc než dobře. Ona šla od samotného příjezdu, ale bylo a je stále pár věcí, které jsou odlišné. O tom ale později, ať nevytřískám všechnu munici v jednom článku. Dříve opovrhovaný řetězec Starbucks není až tak špatný, pokud dopředu oznámím, co že vlastně chci. Hlavně nechutné přehřívání mléka do cappuccina a vrstvení lžičkou "jarové pěny" je ten nejnechutnější způsob servírování kávy. Aby byla pitelná, musím se snížit k barbarskému činu přidání skořice a tun cukru do kelímku s čímsi, co má kořeny stejné jako ten lahodný šálek udělaný u sebe doma na Kneslove. Nyní si nad ní dovedu pochutnat, stačí upozornit, ať nepřehřívají mléko nad 65°C, teda 130 stupňu Fahrenheita, tady na Celsiovy stupně nehrají. Teprve potom jsem spokojený a rád se sem vracím.



I v golfu se začíná dařit víc. Trajektorie odpalu se postupně blíží ke chtěné křivce a na pár jamkách je číslo v kartičce o jeden bod nad parem - tedy normou počtu úderů na jamku. Trpělivost a trénink dělá mistry, je před námi běh na dlouhou trať. Je to však boží sport, ve světě to není snobský sport pro vrchích "deset". V autobusu při cestě do práce a z práce proto brouzdám po stránkách výuky golfu pro hlupáky a zjišťuji rozdílnost použitých holí, k čemu jaká, seznamování se s golfovými termíny aj. A nebyl bych to já, aby mě golf nechytl. 

Takže vstříc dalším dnům, dobrým kávám a hlavně konečně prvním paru v historii.