Povánoční čas

První Vánoce mimo Evropský kontinent jsou dnešním dnem ty tam. Sice to byly první Vánoce bez rodiny a přátel, i tak byly vydařené. Už v pátek nám s Markem začala více než dvoutýdenní dovolená a vydali jsme se na třídenní cestu severně od Calgary. Páteční karaoke party v nedaleké zapadlé vesnici Beiseker byla sice podprůměrnější, než jsme čekali, za to sobotní strávený den ve třetím největším městě Alberty Red Deer stál za to. Počasí hrálo do not, prohlídku města jsme zakončili ve stylové kavárně umístěné do útrob anglického autobusu Double decker. Při hraní her jsme se seznámili s dvěma místními slečnami a tak jsme alespoň dostali tipy, kam vyrazit. Chtěli jsme na běžky, jenže víkendové slunečné počasí se zapříčinilo o to, že naše velikosti bot byly zabrány. A tak jsme alespoň mohli půjčit brusle a zajezdit si na zamrzlém jezeře.

 

 

 

Večer jsme vyrazili na chutnou večeři a posléze do irské hospody, kde to velmi slušně žilo. Joo, atmosféra vskutku dublinská. Po cestě jsme opět pomáhali autu z příkopu, žlutí andělé v pohotovosti.

 

Už se nám pomalu blíží výlet do Banffu. Balíme pár švestek a vyrážíme na 150 km dlouhou cestu. Vánoce tak hodláme strávit v malebném několikatisícovém městečku, které tvoří cca polovina turistů po celý rok. Jsme na místě, ubytováváme se a můžeme vyrazit na první obhlídku, co že se tu letos koná. Míříme si to rovnou do půjčovny vybavení pro zimní sporty. Konečně, už jen pár hodin mě dělí od toužebně vyhlíženého lyžování. Můj Atomic lyžařský set se válí znuděně doma (pakliže si ho brácha nevypůjčil), a tak beru za vděk lyžemi zn. Salomon - slalomové speciálky slibují příjemné svezení. Bohužel - veškeré zimní oblečení je touto dobou stále ještě ve Vancouveru, jsem nucen koupit rukavice, teplou čepku a použít více vrstev oblečení podzimního. Večer si pochutnáváme na bizoním burgeru, zapíjíme pár pivky a pomalu se můžeme plížit zasněženým Banffem zpět na hostel.

 

 

Ranní vánoční probuzení nám okořeňuje jelen okusující vánoční stromek - přímo vedle hostelu. Poté lehce posnídáme a sedáme do auta - Lake Louis je z Banffu co by kamenem dohodil. Jedná se o středisko v top 3 Severní Ameriky - tak proč to neokusit.

 

 

Marko stojí na lyžích úplně poprvé. Prvních pár jízd tedy trávíme v začátečnickém prostranství, kde mu vysvětluji, co a jak má dělat. Daří se mu dobře a obloučky zvládá od první chvíle. Mezitím jedu prozkoumat okolní svahy a vybrat co nejlehčí, aby mohl okusit plnohodnotný svah. Vysedám z kabinky, nazouvám lyže a mohu konečně užívat staré známé pocity řezaných oblouků. Sníh je v dobré kondici, moc lidí tu není a tak mohu využívat celou šíři sjezdovky. Wow! Už jsem si myslel, že se nedočkám.

 

 

Dole vyzvedávám Marka, jedeme vstříc jeho první jízdě na dlouhé sjezdovce. Je blázen, ježdění se mu očividně líbí a tak moc nerespektuje pokyny, ať nejezdí rychle a dotahuje oblouky. Párkrát s sebou mázne, alespoň se naučí zvedat a obouvat lyže na svahu. Druhou jízdu si bohužel vytáčí koleno a chvílemi to vypadá bledě. Kontrola na horské službě nic vážného neukazuje, i tak raději dnešní ježdění končí. Já dávám ze pár jízd a můžeme spokojeně vyrazit zpět. Od této chvíle jsou Markovými nejčastějšími zvuky "och, outch, uuuu" apod. Průměrná rychlost chůze se blíží limitně nule. Nevyužitý čas na lyžích tak věnujeme návštěvě jezera. Tyrkysová hladina se proměnila v kluziště plné bruslařů a cesta je nyní okupována koňským spřežením se sáněmi. 

 

 

A tak zprvu plánovaný výlet další den na běžkách přehodnocujeme a vybavení si půjčuji jen já. Marko mě vyhazuje na začátku trailu a sám jde poznávat chutě místních kaváren. Jdu na to, zacvakávám boty do běžek a vybíhám. Čeká mě dobrých deset kilometrů okolo řeky. Stezky tu jsou dle očekávání upraveny, krom dvou vyfrézovaných drážek mohu pozorovat i stopy místní zvěře. Na pár místech zastavuji a vytahuji foťák, údolí řeky pokryté sněhem dodává jízdě slušné grády. K tomu pouhé tři stupně pod nulou. Ideální podmínky.

 

 

Na konci první části trailu u mostu dávám drobné občerstvení a prohazuji pár vět s dalšími běžci. Na odpověď, odkud že to jsem, se mi dostává české odpovědi "no a odkud přesně". Pán sem emigroval před 39 lety. My Češi jsme zkrátka všude :) Cesta končí u golfového resortu, kde mě opět Marko vyzvedává. Zbytek dne se už válíme a nefalšovaně lenošíme v den vánoční (pro anglicky mluvící země tento den připadá na 25. - nezvyk oproti tradicím v ČR).

 

 

Tak to by bylo, ráno vracíme klíče a pomalu vyrážíme na východ do Calgary. Dneska oddech, zítra v autopůjčovně vyzvednout auto a tradá na oslavu Silvestra - a zároveň i rozlučku s Vancouverem. Pár dní, hory, lyžování, snad i další zážitky, které bych nerad zakřikl, ale hlavně pár přátel - Tom, Brouk, Pavel, Zdenek a Kája. Těším se, až je zase uvidím a společně si užijeme kopu srandy. A jelikož to vypadá na poslední příspěvek roku 2013, do roku 2014 všem s plným elánem a hlavně dobrou náladou. A ať se sny stávají i nadále skutečností. PF 2014.

 

 

Merry Christmas

Čas Vánoc se blíží všude bez rozdílu. Nákupní šílenství vypuklo i tady, o víkendech je takřka nemožné si zajít koupit běžně potřebné potraviny. Co však Kanaďanům upřít nelze je cit pro vánoční dekorace a vkusně zvolené osvětlení. Vánoční atmosféře neuniknou odstavené tahače, vystavené traktory a ani stavební jeřáby, které svítí na míle daleko. Ani našemu domu neuniklo tematické rozvěšení světelných řetězů, které s umělým krbem působí víc než dobře.

 

Už už to vypadalo, že budu trávit svátky v domě, pustím si oblíbené "S čerty nejsou žerty" a bude naprostý relax. Během jedné cesty zpět z práce jsem se obrátil na Marka a ze srandy prohodil, ať někam jedeme. Třeba do Banffu. O pět minut později jsme ještě v dodávce bookovali ubytování a rázem se plány změnily. V Banffu jsem byl už v létě během cesty po okolí Rocky Mountains. O to víc se na něj těším, až ho uvidím ještě jednou tentokráte celé v bílém ve vánočním kabátu. A snad ochutnám poprvé chuť zdejších svahů. A nebo si zkusit na živo curling, který tu je v Kanadě tak populární a je sranda se na něj koukat.

 

Zima tu kolísá, občas se oteplí, sem tam je pár slunečných dní, následně dva dny sněží. Už jsem stihl vytvořit i stupnici, co se ve které zimě dá dělat.

 

-36°C zima je pekelná, nedá se dělat nic. Auto nestartuje, rukavice se při oblékání lámou. A že má být ještě větší kosa? No, panečku, to se mám na co těšit.

-30°C auto nastartuje napoprvé, ráno uvažuji, jestli vezmu i bundu a nebo půjdu na frajera bez.

-25°C čepice se válí v šatníku, není ji třeba. Uši už nemrznou.

-15°C netřeba více vrstev, kalhoty, triko a dvě mikiny jsou ideální. Káva v termosce nezamrzá tak rychle. Jen je třeba ji do cca deváté hodiny vypít.

-5°C jaký krásný den. Venku je na triko. A to beze srandy - tělo si tak navyklo, že v mikině je vcelku teplo. Ještě pár stupňů oteplení a netřeba pomýšlet na dovolenou na Kubě.
 

Z této zimní pohody tak přeji všem kouzelné Vánoce plné pohody, bez hádek, bez stresu.

Přituhuje

Přiložíme trochu do kotle, ať už po stránce psaní článků, tak i ve smyslu zvýšení topného výkonu. Jestli jsem si myslel, že v minulém týdnu konečně nastal ten zimní čas, tak jsem se mýlil. Krapet se ochladilo, zdaleka tomu není konec. Tento týden jsem se probouzel do krásných -28°C, což se společnou větrností dělalo "příjemný" ekvivalent cirka -37°C. A to už je vskutku ideální teplota pro stavění sněhuláků a dalších zimních radovánek :) Už teď mohu s jistotou říci, že Vánoce budu mít hodně bílé. V lednu tak budu moci nejen že opravdu přemýšlet o horkém týdnu v Mexiku či na Kubě, ale nejspíš si otestuj trik s horkou vodou vychrstnutou do studeného vzduchu. A natočím pěkně ve slow motion, ať je se na co dívat.

 

Dovolím si tady také publikovat Čestrův příspěvek z Facebooku, který trefně a humorně shrnul žití v Calgary. Přestěhoval se sem z Vancouveru o cca měsíc dříve.

 

"Dopravní kalamita v Calgary začíná při půl metru sněhu (v Anglii při jednom milimetru). Při -22 stupních začínají přimrzat chlupy v nose k sobě, a tak je třeba občas pohnout nosem. Zatímco ve Vancouveru lidi "mrznou" při 5 stupních nad nulou, tady si nikdo nestěžuje. Šéf se mi smál, že jsem přišel do práce v oteplovákách. Lidi v obleku mají i v tom hlubokém sněhu polobotky. Jó, tady se člověk zocelí..."

 

Trefné, výstižné. Na minutu jsem v té zimě ráno při chystání věcí do dodávky odložil rukavici, při jejím opětovném oblékání jsem ji div nezlomil - a to bez nadsázky. V našich krajích si takovou zimu ani nedovedeme představit. Už tedy vím, proč zdejším autům kouká z podkapoty motoru koncová šňůra od zásuvky. Bez nočního připojení není šance nastartovat.

 

Po pracovní stránce klape vše dle představ a zdá se, že tady budu opravdu zůstávat. Ještě dořešit pár detailů a do kolonky CV tak může definitivně přibýt další zaměstnavatel - NorthWest Mechanical.

Dědečku, sníh, snížek!

Samo sebou nadpis minulého příspěvku mohl být pro většinu zavádějící. Proč zrovna 1988. Už dříve jsem zmiňoval, že toho roku se zde v Calgary konaly olympijské hry. Proto plynule navážu a zmíním pár krátkých vět o změně místa - Albertě a Calgary. 

 

 

Alberta je další velmi známou provincií, nachází se mezi Britskou Kolumbií a Saskatchewanem. Hlavním městem je sice Edmonton, mnozí však berou právě Calgary jako jeho hlavu - nejen díky jeho velikosti, ale i díky tomu, že Calgary je jedním z hlavních obchodních center. Podnebí není ovlivňováno oceánem, jako tomu bylo ve Vancouveru. Léta tu jsou teplejší a zimy - jak bych řekl, o dost krutější. Teploty mohou klesnout až k hranici 50°C mínus. Navíc se jedná i o jednu z nejbohatších provincií díky velkým ropným polím. Většina nových příchozích se hrne kvůli klimatu do jiných částí. Díky tomu je zde velká poptávka po pracovní síle.

 

 

Calgary se nachází jižně od Edmontonu, zhruba 400 km, a necelých 300 km severně od hranic s USA. Počet obyvatel vč. přilehlých částí je 1,2 mil. Scenérie Vancouveru se mi popravdě líbila o hodně víc. Krom downtownu, který je typickým produktem velkých měst na americkém kontinentu, se jedná o velmi rozlehlé "satelitní" město. Ne že by domy nebyly hezké, to naopak - místní architektura s ničím výstředním do tohoto konceptu vcelku dobře zapadá. Jemné tóny barev, všudypřítomná zeleň a udržované komunikace. I okolí je typicky venkovské - všude okolo samá rovina a oblíbené kowboyské ranče s bílým plotem a koňmi. Hovězí maso se tu pase taktéž na každém kroku. Tím výčet pozitiv hasne. Žádné panoramatické výhledy, jak jsem byl v uplynulých devíti měsících zvyklý - i když se v dáli rýsují obrysy Rockies. Nerady bych tomuto místu jakkoliv křivdil, zimní období a tuny sněhu tomu moc nenapomáhají. Uvidím, co se vyvine později. Po sportovní stránce stojí za zmínku místní NHL klub Calgary Flames, jejichž dres oblékají mj. i dva čeští zástupci Jiří Hudler s Ladislavem Šmídem. Pro celý svět je Calgary místem, kde se koná nejznámější rodeo - Stampede (červenec).

 

 

Já se v těchto dnech nacházím na jižním předměstí Copperfield. Nová část, kde široko daleko nic není. Žádný bazén, nic. Do obchodu proto dojíždím dodávkou, pěšky to je na dobrých 50 minut. Ono všeobecně se tady bere, že kdo nemá auto - nefunguje. Vancouverská veřejná doprava je oproti místní luxusní záležitostí. Autobusy jezdí sporadicky a vlaky, resp. tramvaje, nemohou ani zdaleka pokrýt celou oblast. Zpětně o tom všem přemýšlím, že jsem měl ve Vancouveru velké štěstí, že jsem narazil na jedno z nejvhodnější míst k bydlení. Ale co, ne vždy musí všechno vyjít podle představ.

 

 

První týden sice bylo v Calgary "chladněji", ale s tím, co přišlo před třemi dny, bych to nazval vlídným podzimem. Nedělní večer po cestě domů se přihnala studená fronta a s sebou přinesla tmavé mraky. Už v noci mě probouzel silný vítr a bylo mi jasné, že ráno bez šesti vrstev a čepky ze dveří nevykouknu. První vrstva sněhu zasypala komunikace a ranní cesta do práce byla velmi vysoko na stupnici zábavy. Náhon na zadní kola a vcelku prázdný van, co víc si přát. Tak nějak jsem čekal, že budou komunikace sjízdné, údržba v plné pohotovosti a po sněhu ani památky. Přeci jen to tu nemívají ojediněle. Naprostý opak je pravdou. Po údržbářích ani stopa, po krajnicích hrst "odpadlíků", v drtivé většině s pohonem pouhých dvou kol. Ani pár čtyřkolek se nedokázalo vyhrabat ven a byli odkázáni na pomoc ostatních. Během celého dne se díky silné kombinaci větru a sněhu okolí přeměnilo do bílé barvy. Tomu říkám poctivá kalamita. A co je nejzvláštnější? Nikdo neřekne ani popel. Nikoho nenapadne si stěžovat na silničáře, že nevyjeli. Každého to nechává klidným. Za naše údajně neudržované silnice by se zde platilo zlatem. Zkrátka nechat sníh sněhem, ono se "to" nějak ujezdí.

 

 

Hlavním tématem televizního zpravodajství a nejskloňovanějším slovem je samo sebou "blizzard", tedy sněhová bouře. Odřízla od práce velké množství lidí, a tak my jsme byli jedni z mála bláznů, co do práce jeli. Štěstí v neštěstí - pokažený termostat a dodávka v servisu napomohla, že po dva dny jsme jezdili SUVčkem 4x4 a sníh nám nenadělal žádné starosti. Naopak jsme po cestě pomáhali mnoho zapadlým řidičům. A tak když jsme v úterý stihli práci dřív, mohl jsem si s chutí zavzpomínat na odhrabávání sněhu v Březině a rád se ujal žezla lopaty. Vítej, zimo!

 

 

 

 

 

 

Back in 1988

Sedím na letišti a za pár chvil otevírá Gate 4 a vpouští pasažéry na palubu Boeingu společnosti WestJet. Je to vskutku doposud nejzábavnější letecká společnost, se kterou jsem letěl. Co hlášení, to vtipná poznámka - palec nahoru!

V 9:50 se letadlo plíží na vzletovou dráhu a plynule přechází do plných obrátek. Směr je jasný - východně na Calgary. Mám štěstí, je 100% viditelnost a od začátku stoupání jsem přilepený na okně a mohu se obrazně řečeno loučit s krásou Vancouveru. Světla veřejného osvětlení, aut, lodí, domů.. To všechno mám nyní jako na dlani po levé straně a mohu tak hledat, která místa jsou která. Letím vstříc novému dobrodružství, které se, jak doufám, změní v delší štaci než-li jen čtrnáctidenní. Čistá obloha je po celou dobu letu, za necelou hodinu tah motorů polevuje a pomalu se blížíme k letišti nejen ve směru horizontálním. Poslední lehké naklonění, abych mohl vidět rozlehlost Calgary a naprosto hladce dosedáme. 

 

 

Je půlnoc, v časovém pásmu jsem se přiblížil o jednu hodinu své rodné vlasti, přetáčím hodinky a volám Markovi, že může vyrazit. Beru batoh s věcmi z pásu a v ten samý moment mi Marko volá, že je na místě. All inclusive mi může začít. Ihned po nástupu začínáme komunikovat a ještě jednou si ujasňujeme, co nás čeká a co nás nemine. Marko zjišťuje mé znalosti z oboru a já se mezi řečí ptám, odkud že je. Marko sem přijel před necelými čtyřmi lety z Chorvatska, a je to on, kdo tu bude rozjíždět v Calgary pobočku. Kšefty se množí a sám na vše nestačí. Majitelem firmy Northwest Mechanical je taktéž Marco, jehož rodiče jsou z Řecka, potažmo Itálie. Po necelé půlhodině na jih města přijíždíme k velkému domu, který firma pronajímá. Tři dodávky GMC usnadňují orientaci ve všudypřítomném "satelitním" typu okolí. V rychlosti probíráme věci, které mě ráno čekají - dobrou noc, je skoro půl druhé. Čas jít spát.

 

 

Ráno je už Marko s Marcem pryč, švédský stůl mě sice nečeká, zato vše mi je k dispozici. Skromně dávám zdravé cereálie, beru klíče od dodávky, do telefonu zadávám adresu k dodavateli potřebného materiálu a začíná mi první pracovní den. Poprvé mohu nasednou do dodávky s plnokrevným motorem o objemu pět litrů a pocítit tak zvuk Ameriky. U dodavatele kupuji věci, které jsou nezbytné pro zvládnutí dnešní práce. 60 km jižně do malého městečka High River, kde nás čeká rozběhnutí velkého systému topení. Poprvé poznávám i majitele, samo sebou vše v naprosto pohodové atmosféře umocnění absencí vykání v jazyce anglickém. Jedinou nevýhodou je proklatá zima, topení ještě neběží, všichni slušně mrzneme. Jsou tu i zbylí dva kolegové, kteří tu jsou na měsíc a půl na výpomoc z Vancouveru (všichni bydlíme společně v domě) - Matthew a Michael.

 

 

Celý první den utíká hodně rychle, domů se dostáváme až okolo deváté. Konečně jsem měl možnost proniknout okrajově do tajů věcí, o kterých jsem se na vysoké škole jen učil. Další den děláme s Markem sami dva, jedeme vyměnit kotel se zásobníky a expanzní nádrží. Po očku se vždy koukám, jak je co zapojené a jaká větev kam vede. Další dny jsou spíše o vodo-instalo, zde mohu zúročit zkušenosti nabyté ze staveb a z domu. Rozhodně se jedná o rozmanitou práci. Takže jak to celé shrnout, aniž bych použil superlativa typu: super, výtečný, perfektní, úžasný? Mám možnost dělat minimálně 14 dní v super prostředí, které mi je hodně blízké, s výtečným zázemím v zádech, perfektními lidmi, kteří mi budou v počátcích velmi dobrými učiteli při uvedení do nitra HVAC a plumbing and heating*,  zkrátka úžasná zkušenost k nezaplacení. Ostatní v dalším pokračování, které bude brzy. Je čtvrt na devět, v telce hraje "domácí" Calgary Flames proti Los Angeles Kings a právě mi volá Marko, že bychom zase mohli někam vyrazit - poznat toto město. Ostatně jako každý večer tady :)

*HVAC (heating, ventilation and air-conditioning - topení, ventilace a klimatizace), plumbing (vodo-instalo), heating (rozvody topení)

 

 

21,0975

Už se mi to blíží, sedím na letišti, popíjím kávu a mohu dopsat další článek, za několik desítek minut už bude letadlo mířit na runway a unášet mě směr Calgary. Domluva to byla vcelku rychlá a překvapivě vlídná. Natolik, abych byl schopný říct, jak se bude vše vyvíjet dál. Variant a možností se nabízí tolik, teď hlavně přijet, ukázat se v dobrém světle a odrazit se od nabízené trampolíny. Věřím, že možností je více a studovaný Moravák se v oboru a už vůbec ne v Calgary neztratí. Per aspera ad astra.

S Edou jsme akorát v pátek dodělali stavbu v Maple Ridge a sám mi sdělil, že bych byl hloupý, pokud bych to nezkusil. Včera jsem koupil pivka a stavil se u něj doma, abychom si mohli ťuknout a zároveň jsem mu mohl poděkovat. I přes některé neduhy, které jsem postupem času uměl přejít, mi bude vcelku hodně chybět, byl mi víc než jen kolegou, předákem, učitelem. A i když vím, že to může dopadnout jakkoliv a za 14 dní tu mohu být zpět, loučení to nebylo snadné.

 

Navíc v mém okolí teď bylo více lidí, kteří měli nebo mají problém s dalšími vízy. Stejně tak i oba Tomové, nehodlali čekat na dopředu očividné zamítnutí žádosti a proto jsme se vydali do USA na otočku, aby mohli při zpáteční cestě zažádat osobně o nové papíry. Jejich vytrvalost a snaha něco řešit objevily cestu, která by měla být průchozí. Na straně US jsme vyfásli nejvíc nejnepříjemnějšího úředníka, kterého si dovedete představit. Ještě teď mi z něj jde husí kůže. Na americkou stranu nás nepustil, teď tedy čekáme na to, zda-li vyjde proces obdržení pracovních víz při cestě zpět do Kanady. Na druhý pokus se to daří a jak Tomáš, tak i Brouk mohou v klidu vydechnout a v pase se jim blyští razítko. Gratulace borci!

 

Jedeme to oslavit, pořádnou oslavu však kazí jedna malá drobnost. Další den v devět ráno vybíhám vstříc prvnímu závodu zde v Kanadě, a to hned půlmaratónskému - jak napovídá nadpis, 21,0975 km. Netřeba zmiňovat historii maratónu samotného. Postupovat se má pomalu, a tak volím nejdříve poloviční trasu. Pravda, tréninku jsem moc nedal, nápad registrovat se jevil jako parádní, ovšem to bylo dva měsíce zpět. Nyní panují pěkné mrazy, které k ránu padají pod 5° hranici v mínusu. Ušil jsem si na sebe dobrý bič. Ale i tak se velmi těším, až si budu moci splnit další z mnoha snů.

 

Při vybírání ze široké nabídky závodů na plné čáře vyhrává historický half marathon na oblíbeném místě Stanley park. Dvě kolečka slibují krásnou podívanou. Ranní vstávání je otřesné a raději bych byl zavrtán v posteli. Nedá se svítit, pečlivě vybraná snídaně a pomalu vycházím na autobus. Po cestě přistupují další a další závodníci. Běh tu je velmi populární a jakákoliv možnost místních si jít zaběhat je značně využívána. Autobus zastavuje na své konečné, do startu mi zbývá necelých 45 minut. Převlékám do sportovního, obouvám zelené pětiprsťáky, připínám startovní číslo 933 na bílém podkladu - znamení, že běžím trať nejdelší. Ve stejný okamžik se totiž běží i trasy 5 a 10 kilometrové. Před během posilňuji pitím a výživovým gelem, čeká mě těžká zkouška. Nikdy předtím jsem tolik kilometrů v takových podmínkách neběžel.

 

Sluchátka na uších, čepice a rukavice nasazeny, stojím v dlouhém hadu výhrychtivých běžců. Necpu se nikterak dopředu, nemám tendence závodit a urvat stupně vítězů. Cíl je jasný - přežít a doběhnout. Neúspěch beru čas nad 2 hodiny, pokud bych se vešel s časem k 1:40 - 1:45, bral bych to jako dobrý výsledek. Ale kdo ví, jak se tělo zachová, jak nohy budou poslouchat. Hromadné odpočítání startu, "ten, nine, eight, seven,.... two, one" a jede se. Vláček se rozjíždí pomalu, necelý tisícihlavý dav se vydává po úzké cestě skrze přístaviště. Plavu pomalu s davem, po pár metrech mě to však nudí a pomalu se začínám proplétat okolo ostatních. Soundtrack z filmu skála zvyšuje svou intenzitu a mé nohy plně propadají stejné zvyšující se intenzitě kmitů. První metry z kopečka jsou opatrné, klouže to jak ďas, po špičkách poskakuji sem a tam, tu po asfaltu, tu po trávě. Nijak jinak se ani v pětiprsťácích nedá, dopad na paty pocítí celé tělo. Na jednu stranu velká nevýhoda oproti běžcům ostatním, ale jsem natolik věrný svým "žabákům", že mě ani tento aspekt společně s promrzlou zemí a žádnou ochranou neodrazuje. Během pětiset metrů se nacházím v utvořené vedoucí skupince cca 20 lidí. Pár ostatních nasadilo sprint už v počátku a vzdalují se. Snažím se najít správný rytmus a běžet si tempem, které mě dotáhne spolehlivě do cíle. Nerad bych začátek přepálil.

 

I ostatní zvolili podobné tempo, hromadně postupujeme krok za krokem, míjejíc ostatní chodce, kteří potleskem všechny běžce sympaticky povzbuzují. Druhý kilometr je za námi, už mi není zima, zahřátý jsem dostatečně. Tvrdnutí lýtek pomalu nastupuje. S hlasem z mého telefonu díky chytré aplikaci si uvědomuji, jaké tempo jsem nasadil. 3:59/km ve druhém kilometru je vcelku vražedné a nejsem si jistý, jak dlouho jej vydržím. Nevnímám ho, zaposlouchán do hudby a očima upřený na vysokém běžci přede mnou kroužíme okolo celého výběžku Stanley parku. Na čtvrtém kilometru už tuhá lýtka nevnímám, čas je hodně nadprůměrný, blíží se první občerstvovací stanice. Dávám dva loky vody a pokračujeme dál. 6., 7. km, měním si pozice s běžcem přede mnou a dávám mu najevo, že teď nás táhnu já. Dobíháme další před námi. Tak, jsme na značce 10. kilometru, necelou polovinu máme za sebou, před námi další občerstvovačka. Z kapsy tahám další gel, zapíjím ho vodou a vybíhám ke druhému okruhu.

 

Gel mi moc nesedl, cítím se pěkně nafouknutý a během dalšího kilometru se vyskytuje píchání v boku. Sakra, tento experiment mi moc nevyšel. Ztrácím svůj rytmus a dva zezadu mě předbíhají. Snažím se prodýchávat co nejhlouběji to jde, aby bolest odezněla a běželo se mi zase lehce. Každý krok je nyní utrpením a já jsem přesvědčen, že už se do ničeho podobného nikdy nepřihlásím. Vzdát to však nehodlám, i kdybych měl doběhnout po rukách. Běžci přede mnou se vzdálili na dobrých 100 metrů a nyní bojuji v hluché mezeře zcela sám bez jakéhokoliv kontaktu a pohonu. Opět se mi daří najít rytmus a vrátit se na časy 4:20 a méně. Není to tak svižné jako v první části, ale i tak to je lepší než jsem vůbec čekal. Západní stranou parku se běží snad nejlépe, ty tři kilometry utekly jako voda. Teď už jen poslední ostrá zatáčka, průběh vnitrem parku, lehký stoupák a jsem v cíli. Pojď Ondřeji, kousni se a dej to pod hodinu a půl. Avšak teď jako když utne. Ostrá otočka okolo kuželu naprosto rozhodila nastolený rytmus a tempo notně uvadá.

 

Poslední kilometr a půl je pouze o vůli doběhnout. Nepolevit a neprojít cílovou páskou. Koncentrace diváků se s blížícím cílem zvyšuje, v samotném závěru mě předbíhají ještě poslední dva běžci - nemám již sil s nimi do krve soutěžit. Ani žádnou motivaci. Sundávám sluchátka, potlesk lidí mě doprovází do cíle a v momentě, kdy mě komentátor vítá se slovy "Ondžej Sůdek, Brnóu", mohu zastavit a vydechnout. Slečna v cíli mi dává na krk pamětní medaili, druhá mi bere čip z boty. Mám sto chutí s sebou třísknout na zem a pět minut se jen válet. Vím, nejhorší věc, kterou bych v tu chvíli mohl udělat. Překonávám nutkání si sednou a chodím a chodím, doplňuji tekutiny, dávám mandarinky a rozinkový bagel. Teď je třeba vše spotřebované doplnit. Protáhnout nohy, abych se byl schopný později vůbec postavit.

 

Dávám telefonát s bráchou, který mi je velkou inspirací a zároveň mi dal hodně cenných rad, následně i s rodiči. Mezitím mohu vidět výsledky prvních doběhnuvších. Čas 1:32:19 byl celkově 25. v cíli a 9. v mé kategorii 20 - 29 let. Mám radost, že jsem našel potřebné síly ke zdárnému doběhnutí, s časem jsem nad míru spokojený. A i když nyní chodím jako pos...., nelituji toho, že jsem do toho šel. Pocity převládají na plné čáře pozitivní. Takže půlmaratónská trať odškrtnutá, co dál? Chvíli oddech, relax v bazénu, dalšími na řadě jsou triatlon a celá délka maratónského běhu. Těžko říct, kdy přijde. Každopádně s odstupem času je ten pocit famózní, natolik dobrý, že s klidem překrývá veškerou bolest a "utrpení" spojené se včerejším závodem.

Jde to. Stačí chtít

Rozluštění k nadpisu si nejspíš nechám až na poslední odstavec. S tichem před bouří jsem to v posledních příspěvcích zakřikl. Nyní je toho tolik, že ani nevím, odkud začít a na co nezapomenout.

Dneska (ve čtvrtek) odjedli naši němečtí spolubydlící, rovnou je mohu nazvat i přáteli, zpět do rodné země. Tři měsíce, po které byli nejprve na severu Kanady na farmě a poslední měsíc si projeli značnou část USA, utekly jako lusknutí prstu a na přelomu října a listopadu se opět vrátili na místo, které jsme jim po celou dobu jejich štace svědomitě drželi. Včerejší večer byl posledním, kdy jsme si mohli dát společně pivo, popovídat a nadhodit místa, kde bychom se rádi všichni čtyři někdy v budoucnu potkali. Nový Zéland to vyhrál na celé čáře, ale není to až tolik reálné jako varianty Bier Festu v Německu či u nás v ČR poznat pohostinnost Jižní Moravy a tamějších sklípků. A tak jsme mohli posledními vypitými plechovkami zaplnit místo na dlouhém parapetu.

 

 

Aby nechybělo ani trochu vyhecované atmosféry, střihli jsme si česko-německý souboj v bowlingu. Kdo prohraje, vaří pro všechny jídlo. Jak Andrease tak i Sebastiana netipujeme na bowlingové mistry. Andreas, fyzik, a Sebastian, webdesignér, pokrčili rameny a s humorem sobě vlastním prohodili, proč ne. Až při jízdě na místo určení prohlašuje Sebastian s úsměvem, že to samo sebou hrával před odjezdem do Kanady dvakrát týdně. V té době to bereme jako dobré vyhecování a těšíme se na zábavu. Úsměv nás s Tomášem přechází hned po druhém odházeném kole - a oba pomalu bereme telefony, abychom na internetu vybrali, co budeme vařit. Zatím co Andreas je na ryze amatérské úrovni jako my, Bastian dává jeden strike za druhým. "Co blbneš? Ty's to někdy hrál?" ptáme se překvapeně. "Ano, však jsem vám to říkal. Dvakrát týdně s kolegy z práce". Zdání klame. Alespoň jsme se s Tomem umístili na 2. (Tom) a 3. místě a nedopadli jsme jak sedláci u Chlumce. Pánové - dvouchodová večeře je na nás. Řízek a chilli con carne - dobrou chuť.  

 

 

Stihli jsme s borcama i pár posezení u pivka a křídel, návštěvu nočního života zde ve Vancouveru, zkrátka spoustu srandy. Holt spolubydlící k nezaplacení.

 

Dalšího spolubydlícího jsem si přivezl cca před měsícem a už s předstihem jsem si stihl nadělit dárek k Vánocům. Odmítl jsem se spokojit s mnohdy otřesnou chutí kávy v místních řetězcích, Lucka je už nějaký pátek pryč a tak nemám ke komu chodit na dobrou poctivou kávu. Proto sedám k počítači a brouzdám po nabídkách kávovarů. Vím moc dobře, kam sáhnout. V obchodech jsem ji viděl několikrát. Okatou stříbrnou krásku s krásně oblými tvary. Po zapnutí párkrát zabliká, zahřívá se na příznivou teplotu. Rozsvícení tlačítek dává na vědomí, že mohu pěchovat kávu do pátky a připravovat konvičku s mlékem. Zvuk při šlehání mléka si užívám - vítej doma, Breville (pro Evropský trh se jedná o značku Catler). Podobnost s kávovarem, který mám v Brně není náhodná.

 

 

Relax v horkých pramenech mi umožnil urovnat si v hlavě myšlenky a začít podnikat cílené kroky. Rád bych tu v Kanadě zůstal ještě jeden rok, přeci jen únor je za dveřmi a stále se mi na mapě amerického kontinentu třpytí místa, které jsem doposud nenavštívil. Celý život jsem od všeho dělal malou část a nic z toho pořádně. Chtěl jsem vždy poznat co nejvíc. Obrazně řečeno vylézt na kopec, ani se nevydýchat a neužít si pohled z vrcholku, a už se dívat na horizont, kam jít dál.  Rodiče ze mě museli být někdy myslím i hodně nešťastní, když jsem skákal od jednoho koníčku ke druhému, nutkání dělat paralelně dvě školy a odklonit se od strojírenství ke stavebnictví, zkusit krom kadeřníka a kuchaře snad veškeré pracovní obory. Je na čase přijít s vizí, jakou cestou se vydat k prodloužení víz.

 

Nejjednodušší variantou je zůstat ve stávající práci, mít místo jisté. Stejně tak i pracovní povolení na další rok. Žít ve Vancouveru (Britská Kolumbie), který je jedním z nejlepších míst pro život co se týče cestování, obyvatel, okolí. Být stále v blízkosti české bandy, se kterou jsme zažili spoustu hezkých chvil a to jsme ještě zdaleka nevyčerpali vodu ve studni. I nadále pracovat s Edem, který je skvělým parťákem a i díky tomu přehlížím fakt, že v práci nemluvím anglicky, tak jak bych chtěl. A nebo tu je varianta druhá, začít se poctivě prokousávat pracovními nabídkami a zvolit obor, který jsem vystudoval. S plnou vervou se vrhám na variantu druhou, oživuji i plán přesunout se na východní stranu Kanady a pár emailů směřuji i do francouzské části - Quebecu. Samo sebou nechybí Ontario (Toronto, Thunder Bay), sousední Alberta (Edmonton, Calgary) aj. Vše v branži HVAC, tedy topení, ventilace a klimatizace. Zkrátka do slova a do písmene se od všeho odstřihnout a začít naprosto novou etapu.

 

 

Díky odpracovaným sobotním dnům mám naddělané hodiny, abych si mohl vzít dovolenou a odjet na Kubu. Plánuji si koupit o víkendu nějaký last minute a 25. 11. v pondělí odletět na Varadero či do Havany, splnit si další ze snů. Už se tam vidím a těším se. Všechno mi to hatí jedna věc. V úterý mi volá neznámé číslo - z Calgary. Chtějí mě vidět, ideálně ještě toho dne. Vysvětluji, že jsem stále ve Vancouveru. Po pár telefonátech v rámci dvou dní, krátkého výslechu o pracovních zkušenostech dostávám nabídku. Pár minut před psaním dalšího dílu blogu jsem si koupil letenku do Calgary, v pondělí večer jedu na 14 dní pracovat, aby si mě vyzkoušeli. Ubytování i vyzvednutí na letišti zajištěno. Takže snad se tím otevírají nové možnosti k zajímavé práci v oboru a dobré vyhlídky k obdržení víz i na další rok. Držte palce!

Pozdrav Sv. Martinovi

Nemohl jsem nepostřehnout z někdy až škodolibých popíchnutí pár lidí z ČR, že si právě pochutnávají na Svatomartinském víně, kterým zalívají husu se zelím a s knedlíky. To jsou přesně ty chvíle, kdy mi ČR také velmi chybí, na jídlo mě utáhl kdokoliv vždycky. Každopádně to tak nenechám, objevil jsem česko-polský obchod s téměř domácími surovinami. Takže už vím, kam na houskový knedlík a poctivé zelí, už ať je víkend a jde se vařit. Na dobré víno si budu muset nějaký měsíc počkat.

 

Každopádně i bez výše zmíněného jsme si víkend dosyta užili, po dlouhé době jsme se vydali na dvoudenní výlet. Vancouver a celá Britská Columbie, resp. její jižní část, nadobro změnili svou tvář a po nadstandardním létě tu je kombinace podzimu a zimy. Teplota 2 - 10 stupňů a déšť se střídá max. tak s pořádným slejvákem. Občas se však vyskytnou hezké dny, my měli to štěstí, že tento prodloužený víkend nám hrálo počasí jak jinak než opět do not. A důvod listopadového prodlouženého víkendu? 11. 11. je dnem příměří, památky všem padlých za 1. světové války (Remembrance Day). Tento svátek vnímám jako nejvíce viditelným za celou dobu strávenou ve zdejších končinách. Díky Edovi jsem tak pronikl do jeho hloubi a smyslu jeho slavení. A čím dál si uvědomuji, jací Kanaďané jsou.

 

 

V dějepise na základní škole jsem dával pozor, zařadil bych ho i do předmětů, které mě bavily. Nevzpomenu si byť na jedinou zmínku o Kanadské armádě v bojích za první světové války. Avšak právě zde začala Kanada psát velmi pestře svou novodobou historii. Datoval se rok 1917, západní frontu držel pevnou silou a taktickými pokyny zákopové války Hindenburg. Spojenci stále nemohli překonat jeho linii a tak se na řadu dostal Kanadský sbor, poprvé vystupující za sebe, ne pod "Velkou Británií" jako jejich kolonie. Jednalo se o dlouho plánovaný útok v plné režii generála Sira Juliana Hedwortha Goerge Bynga. Bitva u Vimy Ridge skončila po dvou dnech úspěšně, především díky dobře zvolené strategii - zcela nové pohybující se bojové linii. Psal se 10. duben 1917, nejvyšší a nejdůležitější místo na hřebenu Vimy bylo dobyto. Tato bitva se velmi výrazně zapsala do kanadské historie a není pochyb, odkud pramení ona pověstná kanadská hrdost.

 

Symbolem dne veteránů se stal květ vlčích máků, mající původ v básni kanadského chirurga sloužícího na západní frontě - Johna McRaeho. Téměř každý tento víkend nosí připnutý červený papírový květ vzdávaje hold padlým obětem za války.

 

Čím dál tím více se chtě nechtě babrám v historii této země a i to mě - jak jinak než - baví. Místy se až divím, jaká je Ed chodící encyklopedie. Jeho občasné cholerické výlevy zná už i můj brácha, který toho byl skrze telefon přítomen - parkoviště bylo plné a někdo zrovna nevyjížděl dle jeho libosti. Slovník sprostých slov má logicky taktéž velmi našláplý. Přes tyto a drobné jiné mouchy to je prima parťák a za ty měsíce jsme k sobě našli dobrou cestu. Vydalo by to pomalu na samostatný článek.

 

 

Ale zpět k výletu, opět mám za sebou novou zkušenost. Tentokráte jsme se vydali v devíti lidech směr sever - Sloquet hot springs. Termální prameny v zapadlé části dlouhého údolí. První auto se sice pakuje už v osm hodin na cca 250 km cestu, my si dáváme na čas a nikam nespěcháme. Okolo půl dvanácté se proplétáme hustou dopravou a směr Whistler, Pemberton a posledních cca 80 km po cestě, která se dá srovnat s březinskou silnicí, tedy tankodromem, jen s tím rozdílem, že povrchem není asfalt, ale udusaná hlína či prosívka. Zhruba 26 km před cílem prorážíme u Tomova auta pneumatiku a měníme za dojezdovou rezervu. Čeká nás vzrůšo a maximální testování, jak je kolo navrženo a zda-li vydrží pětičlennou zátěž. Před devátou dojíždíme na místo určené pro camping, rozděláváme stany a ani minutu neváháme, převlékáme do plavek a pelášíme dolů k řece.

 

Ze stráni vyvírá horký pramen, úzkým přírodním korytem a po dvoumetrovém skalním převisu dopadá do míst, kde je už nějaký pátek rukou člověka vytvořen mini komplex 4 úrovní přírodních tůní poskytující pohodlný odpočinek všem příchozím. Obrysy dokreslují svíčky, které každý ze zvyku přináší. Nejen já jsem čekal značně víc lidí. Máme štěstí, je poloprázdno. To už na nás čeká posádka druhého auta a můžeme utvořit debatní kroužek. Díky úrovním jsou jednotlivé zóny jiné teploty, kdo chce, může se jít schladit do ledové řeky pár kroků vedle. Po dlouhé debatě se na chvíli odpojuji a zašívám se do naprosté tmy v pozici ležmo, ven mi kouká jen nos. Naprostý klid, balzám na duši, na hodinu naprosto vypnout a přemýšlet o krocích, které mě budou v následujících měsících čekat. Přemýšlím, kdy naposledy jsem takto zcela vypnul a byl tak obrazně zcela mimo civilizaci. Příjemný pocit.

 

 

Varhánky na prstech ignorujeme a v pokročilou noční hodinu usuzujeme, že naše žaludky mají hlad a koupání stačilo. U aut zjišťujeme, že se blíží druhá hodina. Rychle rozděláváme oheň, najíme a lezeme do značně vymrzlých spacáků. Ráno beze spěchu posnídáme a jdeme dát další kolo koupání. To už tu je parta dobrovolníku, upravují hráze a čistí dno. I tak nacházíme místo, hodinu poležíme a můžeme se pomalu vydat na cestu směr Vancouver. Kolo naštěstí nápor vydrželo a dovezlo nás až zpět. Po psychické stránce krásně odpočatí, fyzicky však naprosto vyčerpaní z horké vody a nicnedělání. Pondělní odpočinkový den byl zasloužený.

Halloween

Kdo mě zná víc, velmi dobře si je vědom, jak moc zásadový jsem. Na stupnici 1 - 10 jsem myslím solidní "šestnáctka". I proto jsem se při žití v ČR mocně vyhýbal všem americkým svátkům počínaje šílenstvím Santy Clause (ano, jsem věrný našemu Ježíškovi), Sv. Valentýna, díkůvzdání a v neposlední řadě i Halloweenu.

 

Jenže teď se nacházím na zcela jiném kontinentu, náhled na tyto svátky jsem mírně přehodnotil. Ono okusit místní kulturu je třeba naplno. Halloween je jeden z anglosaských lidových svátku, slavící se 31. října den před Svátkem všech svatých. Nejvýraznějším symbolem jsou pak vyřezané dýně do až děsivých tvarů, které díky svíčce pěkně září. Název Halloween vznikl ze zkrácení "All Hallows Eve". tedy v překladu "předvečer všech svatých". Všelijaké mystično od čarodějů, duchů, černých koček, košťat, ohně, kostlivců, náhrobních kamenů na zahradách, zkrátka jakékoliv převleky za děsivé monstra mají dnes zelenou.

 

 

A tak nám hrálo do noty, že uplynulou sobotu jsme pojali loučení s naším domem na Edmonds, kde jsem bydlel své první tři měsíce zde ve Vancouveru, velice stylově. Přes den jsme se Zdenou a Broukem zdobili dům do smutečního kabátu, zapálili poprvé krb a vedle něj udělali pietní místo. Parte, fotky všech obyvatel tohoto domu, bílé růže a karafiáty, svícny a především barvy na tváře a černé oděvy pro nás samotné.

 

  

Pár dní předem je většina domů nastrojených, kreativitě se meze nekladou. I sortiment v obchodech je uzpůsobený, veliký koš s dýněmi hned u vstupu - a už můžeme čile přebírat. Cha, moje první vyřezaná dýně bude co nevidět na světě. Nesmíme zapomenout na drobné občerstvení pro cca 10 - 15 pozvaných. Zakončit bydlení v domě zaslíbeném se musí stylově.

 

 

Vše je připraveno, venku se stmívá, se Zdenkem sedáme ke stolu a můžeme začít dlabat dýně. Čerpáme inspiraci na internetu, motivů je nespočet. Zdena volí klasiku, obličej, zatímco já sahám k obrázku Angry Birds. Když je práce hotova a dáváme do dýní svíčku, pocit z dobře odvedené práce je příjemný. To už k nám pomalu chodí i ostatní a zábava může začít. S Broukem se jdeme nalíčit, bílá barva pokrývá naše obličeje a černé motivy umocňují vážnost dnešního smutečního obřadu. Malou lucernou se svíčkou vítáme nově příchozí. Postupně se nechávají namalovat i ostatní, oslava Halloweenu je tedy se vším všudy.

 

 

 

 

 

Aby se neřeklo

Přijde mi občas pár emailů či zpráv na telefon, zda-li je se mnou vše v pořádku. Ano, žiju - jsem zdráv. Z týdeníku se stává ani ne čtrnáctideník, tím více občasník. Ostré náboje jsem si vystřílel dokud bylo hezky a poslední měsíc sedím pěkně v ústraní. Za sebe však doufám, že to je pouhé ticho před další bouří, pomalu střádám plány - a žádné troškaření. Naddělávám si o sobotách hodiny, abych měl případné volno placené a o to víc si ho mohl užít, ranní přízemní mrazíky a do mlhy položený Vancouver ani nevybízí k neúnavnému prozkoumávání okolí jako tomu bylo v měsících minulých. Lososi se prohnali proti proudu řeky a medvědi se pomalu chystají na kutě, podzim je v plném proudu. Vrchy okolních hor už místy pokryl sníh, všudypřítomná zeleň ve městě mizí přes odstíny oranžové a červené. Ty tam jsou výběhy v kraťasích a tričku, přituhuje.

 

A tak za zmínku stojí jen pár věcí, které hýbou aktuálním děním. Minulý víkend byl ve znamení tradičního svátku, který se v evropských končinách neslaví - den díkůvzdání. Je tradičním severoamerickým svátkem, který oslavuje hojnou úrodu, o kterou se dělili první severoameričtí osadníci s původními obyvateli Ameriky. V Kanadě tento sváteční den připadá na druhé pondělí v říjnu. Společným prvkem je velká rodinná hostina (jak jinak než s velkým dozlatova upečeným krocanem a dýňovým koláčem). Jeden z posledních podzimních prodloužených víkendů tak mohou místní využít i k rekreaci, sportu či jinému druhu oddechu. Měli jsme sice plány udělat krocana, vědomi si absence jehly a niti na zašívání prasklých knoflíků jsme se sešli v přátelském kruhu na zahradním BBQ. A po vzoru hesla pro naše účely mírně předělaného: "zachraň krocana, zabij krávu (či vepře)" jsme si udělali výtečné steaky.

 

 

Značný rozruch způsobila i zpráva, kterou bezpochyby zaznamenal každý z vás. Jen málo kdo si ji důkladně přečetl - "Kanada bude rušit víza pro ČR". Tolik reakcí, co že budu dělat, budu se muset vrátit, jak že to udělám apod. bylo na každodenním pořádku. Jenže věc se má trochu jinak. Od roku 2009 z důvodu vysokého množství žadatelů o azyl převážně většinové menšiny našich spoluobčanů (všichni do Toronta) byly vůči ČR zavedeny cestovní víza. A právě o jejich zrušení se v nynějších dnech konečně jedná. Všechny ostatní víza pracovního směru, tedy i to, na kterém zde jsem, se nijak nemění. Dobrá zpráva pro všechny z vás, kteří hodlají Kanadu navštívit.

 

Pokračuji tedy v krasojízdě kanadským životem, i když nelze si nevšimnout (ač bych si to místy i přál) blížících se voleb do sněmovny. Poprvé nebudu moci splnit svou občanskou povinnost, nejbližší konzulární úřad se nachází ve více než 4300 km vzdálené Ottawě. Hlavně tedy doufám, aby to celé dopadlo alespoň tak, aby byla chuť se do ČR ještě vůbec někdy vrátit. Držím palce!

A chčije a chčije...

Netřeba nijak komentovat nadpis příspěvku, abyste pochopili, do jakého kabátu že se Vancouver oblékl. Slunečné tři měsíce plné cestování jsou nejspíš nenávratně v trapu, ranní vstávání se stává pochmurnějším - ranní tma a vytrvalé bubnování dešťových kapek na tabulky okna notně usilují o každodenní navrácení se zpět do pokoje a nejít do práce.

Je tedy jasné, že jen tak už není o čem psát, výletování jsem si vybral na několik týdnů či měsíců dopředu, pouze střípky slunečních dní přinášejí občasný vzruch v jinak nyní stereotypní etapě žití. Kor když jsem po dlouhém rozhodování usoudil, že raději s týdenní dovolenou na Kubě počkám. I když představa, že trávím teď víkend v Havaně a mohu si tak odškrtnout další místo, které bych chtěl vidět, není až tak špatná.

A tak o vzruch se nyní stará hlavně pár věcí. Milým zpestřením nám je návštěva Tomových rodičů, kteří si návštěvu Kanady myslím dosyta užívají. No a druhou věcí mi je pořádné ponoření se do běhání. Možná, že pro někoho budou následující řádky těmi nudnějšími, ale vím o pár čtenářích, které běhání také baví.

Naplno jsem se pustil do dá se říct tréninkového procesu na závody, které bych si rád ve svém životě střihnul. Hlavní je odhodlání a cíl - na jedné internetové stránce projektu známého, která mi občas bývá také inspirací a která nabízí seznam věcí, které by člověk měl za svůj život stihnout, je nepatrná položka, ke které se jen tak někdo neodhodlá. Není nikterak náročná - uběhnout 100 km za jeden měsíc. Hodlám to však ještě navýšit - čtu to v polovině měsíce, a nechci to dát za celý měsíc - zkusím si to střihnout do konce září. Takže dva a půl týdne.

Matika je jasná, společně s nutností postupného navyšování délek výběhů a minimálně jednodenním volnem mezi běhy na drobnou regeneraci se pouštím do dobré výzvy. Mohu tak naplno otestovat běžecké pětiprsťáky a odůvodnit si koupi věcí na běhání - vč. rukávu pro telefon a běžeckých sluchátek :)

Začínám pozvolna, v blízkém Central Parku, který je na běhání jak dělaný. Po stopách Terryho Foxe a jemu věnovanému pětikilometrovému okruhu parkem plným zeleně. Nohy nejsou na zátěž zvyklé a tak dávám v prvním dnu "pouhých" 5,5 km. Následně zvyšuji dávky s cílem zakončit s noblesou poslední den - a to půlmaratónskou délkou 20 km. Rád bych se podělil jen o jednom speciálním výběhu, který mi uspořádal všechny myšlenky a znalosti nabyté z různých zdrojů a především běžecké bible "Born to run".

Je úterní odpoledne, udělalo se opět hezky a tak sedám do auta s nutkáním být nevěrný běžeckým stezkám Central Parku. V dnešní době pomocných programů pro zaznamenávání trasy a časů si vybírám destinaci v centru Vancouveru - Stanley Park. Okruh má deset kilometrů a vede kolem celého výběžku bývalé indiánské rezervace. Stavím auto na parkovišti, zapojuji sluchátka do telefonu, aktivuji GPS a aplikaci Endomondo Sport Tracker a společně s tlačítkem play vybíhám premiérově na průzkum tohoto místa. Byl jsem zde jen jednou - svůj tuším že třetí den ve Vancouveru, to byl počátek března a vcelku chladno, došel jsem pouze k totemům.

Po pár metrech už jsem na rovné betonové cestě rozdělené pro pěší a inlinisty a cyklisty. Je sympatické, kolik sportovců po cestě potkávám. Nasazuji vcelku vysoké tempo, běžím zároveň s mladou paní na kolečkových bruslích a mám nutkání ji naznačit, ať přidá. Když mi hlas v programu mezi hudbou hlásí, že jsem uběhl již druhý kilometr, vytahuje mě z myšlenek kocháním se okolním pohledem na downtown. Cesta utíká vcelku rychle a už se přede mnou vynořuje celé pobřeží severního Vancouveru. Je lehce po šesté odpolední a Slunce se pomalu a jistě připravuje na zmizení za obzorem, ještě předtím však ukazuje město v celé své kráse - tyhle místa jsem doposud neviděl a o to víc se mohou mé myšlenky věnovat potvrzení úsudku, že jsem destinaci Vancouveru zvolil opravdu nejlépe. A jsem rád, že jsem si na běh nevzal foťák, protože bych se zastavoval asi každou chvíli a z běhu by nebylo nic.

Po čtvrtém kilometru se dostávám opět do stejné úrovně s mladou paní na bruslích a dávám se s ní do řeči - vše za plného běhu. Oba si chválíme toto místo a se slovy sejdeme se v cíli si zpět nasazuji sluchátka a pokračuji v krasojízdě. Na úrovni pátého kilometru probíhám pod mostem Lions Gate Bridge a vnímám naprostou podobu s Golden Gatem v San Franciscu. Jen ta velikost je krapet menší - červená barva a hned bych si připadal o pár týdnů zpět v čase. Šestý kilometr a otevírá se mi pohled na západní záliv, kde stojí několik tankerů. Neustále se kochám pohledem na nové scenérie a vůbec si neuvědomuji rytmus dechu či únavu nohou. Zaposlouchán do hudby trhám své rekordy v čase na delší běh a stále držím tempo lehce přesahující 4 minuty na kilometr. Až nyní si uvědomuji naplno kouzlo běhu a cíl všech běžců - vnímat běh jako zábavu a ne jako dřinu. Celý klíč k úspěchu. A vzpomínám na knihou popsaná slova lidí, kteří měli tu čest vidět na vlastní oči údajně nejlepší běžce planety - kmen Tarahumarů z Měděného kaňonu na území Mexika - "... když jsem dobíhal k dalšímu stanovišti, kde se běžecká trasa otáčela, míjel mě jeden z nich. Celý strhaný, kouknul jsem se na něj a najednou mi přišlo zvláštního, něco, co jsem nedokázal v danou chvíli popsat. Až po pár minutách jsem pochopil, co to bylo. Měl v nohách pěknou dávku kilometrů v neskutečném horku, ale i přesto se stále usmíval."

Nebýt slyšet, s lehkostí řezat klikatou cestu podél skalistého pobřeží a jako vánek probíhat okolo dalších běžců, kilometr po kilometru, sedmý, osmý, stále po cestě. Až míjím odbočku na završení desetikilometrového okruhu a letím si to jižní pláží zpět do downtownu, paní na bruslích je stále nějakých třicet metrů přede mnou. Počet lidí s blížícím se centrem roste a když dobíhám k místu se smějícími se sochami, rozhoduji se otočit a běžet zpět.

Už jen poslední dva kilometry k zaparkovanému autu, skrze park a s nadšením mohu zastavit nejen své kroky, ale i měřič trasy. Klíč k zábavě pro mnohé nepochopeného "trýznění" sama sebe definitivně nalezen i vnitřně - ne jen vědomí, že to nějak jde. Rovných 12 km v nohách, dle mého dobrý čas, který je jen přídavkem k celkovému zvládnutí této delší trasy. Ale hlavně nalezení místa pro běh zaslíbeného. Naprostý klid mysli, tolik věcí a pohledů okolo, že není ani prostor uvědomit si uběhnutou dálku. Nový stupínek k nakopnutí celého stroje a dobrého směru cesty, jak pokořit maratónskou trať - a někdy v budoucnu si zaběhnout můj vysněný maraton v Barceloně.

Závěr celé první úrovně mě tak čeká zítra - sice už do stovky zbývá jen 13 km, ale zaběhnout půlmaraton jsem si nebýt stávkujícího telefonu v podobě vybité baterie střihl málem včera. Nakonec to balím v 16 km, rád bych si premiérovou metu zdokumentoval, nohy připravené jsou, dech šlape jako švýcarské hodinky. S hořkostí musím končit po čtvrtém okruhu. A doufám, že zítra nebude velký slejvák, abych mohl dorazit to, co bych rád. Zároveň jsem rád, že mám v podobě svého bráchy dobrého motivátora, co a jak dělat a jakých met dosáhnout. Díky Barelli!

Na vrcholku Grouse Mountains - v pravo lze vidět Downtown a poloostrov Stanley Park

V týdnu jsem měl možnost i vyjít si na nejnavštěvovanější místo v okolí, po sedmi měsících zde konečně na Grouse Mountain. Solidní výšlap s více než osmisetmetrovým převýšením. Jak já, tak i kamarádka Olesya nazouváme pětiprsťáky a můžeme vstříc vrcholu. Zajímavostí je možnost si stopovat čas a porovnávat s rekordem výstupu, a tak se mi v hlavě rodí další plán a mety na pokoření. V klidném tempu a popohánějíc Olesyu se dostáváme nahoru v dobrém výletnickém čase lehce pod hodinu - výhled na celý Vancouver si zaslouženě užíváme - čas bych rád někdy sám střihl do 40 minut - postupně atakovat 30-35 minut. Rekord však drží jistý Sebastian Salas s časem 25:01.

Po dobytí vrcholu, v pozadí záliv s tankery

A tak přemýšlím, jestli tu je vůbec něco, co mi na Kanadě, potažmo tomto místě a životním stylu, vadí. Napadá mě věc jediná - a to ta, že to tu jednou bohužel všechno skončí.

Také jsem se dočkal i premiérové poštovní zásilky. Díky Míšo za DVD z tábora a milé překvapení.

Rockies vol. 2

Je středa, po delší době druhý den v práci. Pondělí bylo volno, úterní den byl takový všelijaký. Byli jsme s Edou v dalekém Pitt Meadows a za necelé tři hodiny práce jsme udělali vše, co bylo třeba udělat. Obávám se, že dnešek bude ve stejném duchu, stát s rukami v bok. Obavy se naplňují, zhruba v devět hodin nemáme moc do čeho píchnout a nezbývá než jen dělat drobné úkoly. Čas se táhne šíleně pomalu a ve mě se aktuálně nachází krapet vzteku, že tento čas jde zúročit zcela jinak a efektivněji. Zejména když uplynulý víkend se nám nepodařilo dorazit na naplánovaná místa. A počasí tady v Kanadě se pomalu přelévá do deštivého podzimu.  

 

  

Žádná změna pracovního místa se nerýsuje, čekám tedy do dvanácté hodiny, opatrně se ptám Edy, zda-li by mu nevadilo, kdybych si vzal čtvrtek a pátek volno a vyjel pryč. Po povzbudivé odpovědi, ať samo sebou jedu, v tu samou chvíli beru do ruky telefon a roztáčím kolo štěstí. Nejdříve volám Jitce, které tu v Kanadě zbývá necelý měsíc a kdo ví, jestli bude mít možnost výlet do Rockies někdy ještě zopakovat. V práci to už zabalila a teď jen cestuje. Otázka je jednoduchá - jsi schopná být za hodinu a půl sbalena a jet do Rockies? Vím, je to bláznivé a rychlé, ale očividně je opravdu stejné nátury jako já. Ještě uháním Zdenka, chtěl si brát auto na víkend do Whistleru, ještě zburcovat Aleše a vzít si od něj klíčky ke žlutému Fordu, který stále čeká na opravdu v městečku Golden. Máme tam pár věcí, které jsou třeba vyzvednout.

 

 

Ve čtyři hodiny už vyrážíme na druhou misi směr Alberta, a pevně věřím, že Volvo nás ve štychu nenechá. Stejně tak věřím, že jsme nezapomněli nic sbalit. Jedeme nejkratší cestou na naše oblíbené místo - Golden. Přijíždíme okolo jedné hodiny v noci a parkujeme nedaleko autoservisu, u potravin, tak abychom si ráno mohli hned koupit snídani. V autoservisu zjišťujeme, jak to s autem vypadá a kdy bude hotové. Rýsuje se možnost, že když to bude s prací stejné jako koncem týdne, zůstali bychom tady o pár dní déle a rovnou bychom mohli auto stáhnout zpět. Prozatím bereme potřebné náčiní, hrnce a ešusy, plynové bomby do malého hořáku, a hlavně i chladící box. Ostatní věci v autě ještě necháváme, nechceme být zaskládaní, abychom se mohli vzadu v autě pohodlně vyspat.

 

Vše připraveno na výjezd a za pár kilometrů pokořujeme metu, kam jsme se s Fordem dostali posledně. S úsměvem se otáčíme k zatáčce na Wapta Falls a první cíl je splněný - dostat se dále než minule. Zatímco šoféruji, Jitka se stará o náš itinerář. Počasí je polojasné, jako první jsou na naší cestovní mapě vodopády Twin Falls, Yoho National Park. Čeká nás dohromady 16 km pěší tůry údolím podél řeky až k vodopádům (v překladu dvojčatům). Zejména zajímavé je mísení bílé řeky se sedimentem jílovitého podloží a čiré říčky do ní přitékající. Po dobrých dvou hodinách přicházíme k cíli, dunící zvuk nás už dobrých pár desítek metrů předem navádí na místo určení. K naprosté dokonalosti nám chybí už jen vymetená obloha, ta se během výšlapu zatáhla.

 

 

Po drobném občerstvení to otáčíme a okružní cestou se vracíme zpět k autu. Právě když na nás Volvo přívětivě blikne, že je připraveno nás odvézt na další místo, spouští se déšť. Sakra! Máme hlad, těšíme se, že si ohřejeme Jitčinu hrachovou polévku. Proto volíme přesun k nedalekému Emerald Lake a doufáme, že se vyjasní. Bohužel stále prší, a my můžeme obdivovat krásy tohoto tyrkysového jezera pouze z pod kapuci. I tak to je pohled k nezaplacení a můžete jen s údivem stát a brumlat si pod fousy něco ve stylu: "tak přírodo, tohle se Ti vážně povedlo". Ohříváme jídlo a přemýšlíme, kam vyrazit dále.

 

 

Nemá smysl se hnát někam na dlouhé hiky, chce to něco jiného. Další zastávkou nám je Lake Louise, jenže jakmile do něj přijíždíme, déšť ne a ne ustat. Těžké něco vymýšlet, když krásy okolí zaniknou v deštivém oparu. U velkých měst to je něco jiného, ty mají své kouzlo i za deště. No jasně! Calgary, 200 km, jedeme se na něj podívat. Okolo desáté večer dojíždíme do cíle a parkujeme blízko rozsáhlého areálu tamní univerzity. Večer se vydáváme na okolní průzkum a fascinuje nás především zastávka nadzemky ve starém dřevěném stylu. A tak si alespoň hrajeme s foťákem a světly, abychom poslali pozdrav Kláře, která ač by ráda jela, musela zůstat díky pracovním povinnostem ve Vancouveru.

 

 

Sobotní ráno je zase zatažené a deštivé. Jakmile parkujeme v downtownu, na malou chvíli se ukáže i Slunce, abychom mohli vidět Calgary v celé své kráse. I toto město má své kouzlo, míříme na vyhlídku, abychom ho mohli zabrat celé. Rádi bychom pokračovali do muzea technologie, jenže jak se na místě dozvídáme, sezóna tu oficiálně skončila.

 

 

Poslední zastávkou v tomto městě nám je Olympijský areál - když mi byly dva roky, konala se zimní Olympiáda právě zde - Calgary, 1988. Skokanské můstky a lanovky mají očividně svá nejlepší léta za sebou, síň slávy sportu tu udržuje vzpomínky naživu. Kapku nostalgie dolévá i originální bob z filmu Kokosy na sněhu, o jamajském týmu bobistů, kteří zde zkoušeli své štěstí (částečně podle skutečné události).

 

 

Den se přehoupl do odpoledních hodin a my jedeme zpět do Národních parků. Další stanicí je nám Banff. Bohužel stále prší, tak se jedeme podívat na neskutečný hotelový komplex Fairmont Banff. Už poznáváme, proč je toto místo cílovou destinací zahraničních movitých turistů.

 

 

Oživujeme myšlenku si dát termální koupel a jedeme serpentinami vstříc Banff Upper Hot Springs. Venkovní bazén s termální vodou, navíc s možností zapůjčení dobových nohavičkových plavek. Jdeme do toho a můžeme vychutnat atmosféru z dvacátých let minulého století. Poprvé nám nevadí, že prší. Užíváme si chvilky v horké vodě, studené kapky dopadající na hlavu příjemně osvěžují. V bazénu potkáváme dva mladé Slováky, dále skupinu čtyř Čechů a po chvíli se k nám připojuje i další Čech, který jako jediný žije zde v Banffu. Od něj se dozvídáme kvanta informací, že zde ročně projde na 4 miliony turistů. Nejvíce historek máme o zdejší zvěři. Vtipy typu "co máte dělat, když vás napadne grizzly? Nic nemusíte, on to udělá za vás" jsou ještě uvolňující. Jakmile se rozpovídá familiárně o grizzlym 122 (mají tu medvědy číslované), který před pár dny dorazil do blízkého okolí Banffu a stihl zabít jednoho elka (velkého jelena) a dva černé medvědy, úsměv na tváři se nám pomalu vytrácí. Stejně tak popisoval s klidným hlasem svůj úprk na kole před medvědem, který dokáže s naprostou pohodou vyvinout rychlost přes 50 km/hod. I hrozbu elků jsme nebrali nijak vážně, ale při zjištění, že takový kolos dokáže s lehkostí laňky přeskočit 1,5 metrový plot, hodně ztěžka jsme polknuli. Holt jsme v divočině a oči je třeba mít stále na šťopkách. A to jen tak mimoděk zmínil i nebezpečí pum, které vás nevědomky dovedou sledovat půl dne - a je to to poslední, co vidíte. Zlatý Vancouver.

 

 

Večer jdeme do restaurace na živou hudbu a pivko a raději necháváme auto stát v centru, kde pohodlně usínáme. Ráno se objem návštěvníků znásobil, koná se tu Subaru Triatlon. Za deště se procházíme hlavní třídou, město má neskutečné kouzlo. Na chvíli sním, když čekáme ve stylové kavárně, kde na dveřích visí papír "now hiring" - tedy že hledají nějakého baristu. Mít tak u sebe více věcí, asi bych se na pár týdnů s radostí zdržel.

 

 

V těchto chvílích však vím, že na pondělí mě v práci potřebují, proto musíme zvednout kotvy a jet dále. Napodruhé stavíme v Lake Louise, mraky jsou proklatě nízko, nicméně už neprší. Jezero je neskutečné. Tady by se také slušelo strávit nejeden den a vyjít si na jeden z vrcholů okolních hor.

 

 

Čeká nás poslední rozhodnutí, jedeme zpět do Goldenu, vzít všechny věci z auta a podívat se na internetu na norskou předpověď počasí, která bývá vesměs velmi přesná. A buď tím naši cestu ukončit a jet pomalu zpět Vancouver a nebo si to namířit severně do Jasperu. Předpověď je přívětivá, jdeme to ještě zkusit. Sedáme do auta a vyrážíme, krajina je ještě více blíže divočině, provoz zde slábne. Předtím, než nás zastaví tma, stíháme ještě myslím nejlepší pohled na další z mnoha tyrkysových jezer - Peyto lake.

 

 

Stmívá se zde v dlouze se táhnoucím údolí vcelku brzy, v dáli však vidíme stále prosvítat Slunce a věříme, že se předpověď vyplní. Poslední noc volíme vedle Columbia icefields, kde stojí terénní autobus k účelům vyvezení zvědavých turistů na přilehlý ledovec. Opět vytahujeme foťák a snažíme se vykouzlit nějaké vzpomínkové foto. Když usínáme, nelze se nedívat skrze okno na noční oblohu. Je vymetená, ale ze všeho nejvíc nás fascinují hvězdy. Jsou tak velké, jasné, tak blízko, že stačí natáhnout jen ruku. Ne nadarmo se o této oblasti říká, že je jednou z nejhezčích míst k pozorování hvězd.

 

 

Ráno nás však budí opět bubnování dešťových kapek do auta. Pár desítek kilometrů zbývá do cílové destinace Jasper. Po cestě se zastavujeme u vodopádů a konečně přijíždíme do posledního města na naší trase. Rovnou jedeme doprava směr Maligne Lake - největší jezero v Albertě. Na silnici stojí pár aut, předzvěst, že je vidět nějaké zvíře. Rád bych viděl medvěda, avšak musíme se spokojit "pouze" se dvěma losy. Zato tak blízko, že mít ve dveřích svačinu, určitě by nám ji zbaštili. Když jiný řidič bouchne dveřmi, je až k nevíře, jak takový kolos se může na místě otočit a vystřelit neskutečnou rychlostí. Už chápu, co tím myslel ten Čech v termálech o mrštnosti elků.

 

 

Jezero Maligne má zajisté také své kouzlo, nám však celkový pohled kazilo vylézající Slunce a paprsky rozmělňující se o řídkou oblačnost. Celkově nás hladina docela dost oslňovala a na fotky s běžným kompaktem to také moc není.

 

 

Závěrečnou zastávkou nám je Pyramide Lake. Už ždímáme poslední hodiny našeho času v Rockies, abychom se rozumně dostali zpět do Vancouveru. V těchto chvílích je konečně po pár dnech jasno a horko. Půjčujeme si double kajak a jedeme se projet po jezeře.

 

 

Pro osvěžení před cestou zpět jdeme dát pár temp do chladného jezera a sedáme do auta vstříc 800 km. Za sebou ještě nějaký kus můžeme sledovat mizející obrysy hor. Zde se příroda opravdu vyřádila, díky za tuto oblast a možnost se sem podívat.  Na podruhé se i přes nepřízeň počasí podařilo objet nejznámější místa a rozhodně to jak jinak - stálo za to.