Je středa, po delší době druhý den v práci. Pondělí bylo volno, úterní den byl takový všelijaký. Byli jsme s Edou v dalekém Pitt Meadows a za necelé tři hodiny práce jsme udělali vše, co bylo třeba udělat. Obávám se, že dnešek bude ve stejném duchu, stát s rukami v bok. Obavy se naplňují, zhruba v devět hodin nemáme moc do čeho píchnout a nezbývá než jen dělat drobné úkoly. Čas se táhne šíleně pomalu a ve mě se aktuálně nachází krapet vzteku, že tento čas jde zúročit zcela jinak a efektivněji. Zejména když uplynulý víkend se nám nepodařilo dorazit na naplánovaná místa. A počasí tady v Kanadě se pomalu přelévá do deštivého podzimu.
Žádná změna pracovního místa se nerýsuje, čekám tedy do dvanácté hodiny, opatrně se ptám Edy, zda-li by mu nevadilo, kdybych si vzal čtvrtek a pátek volno a vyjel pryč. Po povzbudivé odpovědi, ať samo sebou jedu, v tu samou chvíli beru do ruky telefon a roztáčím kolo štěstí. Nejdříve volám Jitce, které tu v Kanadě zbývá necelý měsíc a kdo ví, jestli bude mít možnost výlet do Rockies někdy ještě zopakovat. V práci to už zabalila a teď jen cestuje. Otázka je jednoduchá - jsi schopná být za hodinu a půl sbalena a jet do Rockies? Vím, je to bláznivé a rychlé, ale očividně je opravdu stejné nátury jako já. Ještě uháním Zdenka, chtěl si brát auto na víkend do Whistleru, ještě zburcovat Aleše a vzít si od něj klíčky ke žlutému Fordu, který stále čeká na opravdu v městečku Golden. Máme tam pár věcí, které jsou třeba vyzvednout.
Ve čtyři hodiny už vyrážíme na druhou misi směr Alberta, a pevně věřím, že Volvo nás ve štychu nenechá. Stejně tak věřím, že jsme nezapomněli nic sbalit. Jedeme nejkratší cestou na naše oblíbené místo - Golden. Přijíždíme okolo jedné hodiny v noci a parkujeme nedaleko autoservisu, u potravin, tak abychom si ráno mohli hned koupit snídani. V autoservisu zjišťujeme, jak to s autem vypadá a kdy bude hotové. Rýsuje se možnost, že když to bude s prací stejné jako koncem týdne, zůstali bychom tady o pár dní déle a rovnou bychom mohli auto stáhnout zpět. Prozatím bereme potřebné náčiní, hrnce a ešusy, plynové bomby do malého hořáku, a hlavně i chladící box. Ostatní věci v autě ještě necháváme, nechceme být zaskládaní, abychom se mohli vzadu v autě pohodlně vyspat.
Vše připraveno na výjezd a za pár kilometrů pokořujeme metu, kam jsme se s Fordem dostali posledně. S úsměvem se otáčíme k zatáčce na Wapta Falls a první cíl je splněný - dostat se dále než minule. Zatímco šoféruji, Jitka se stará o náš itinerář. Počasí je polojasné, jako první jsou na naší cestovní mapě vodopády Twin Falls, Yoho National Park. Čeká nás dohromady 16 km pěší tůry údolím podél řeky až k vodopádům (v překladu dvojčatům). Zejména zajímavé je mísení bílé řeky se sedimentem jílovitého podloží a čiré říčky do ní přitékající. Po dobrých dvou hodinách přicházíme k cíli, dunící zvuk nás už dobrých pár desítek metrů předem navádí na místo určení. K naprosté dokonalosti nám chybí už jen vymetená obloha, ta se během výšlapu zatáhla.
Po drobném občerstvení to otáčíme a okružní cestou se vracíme zpět k autu. Právě když na nás Volvo přívětivě blikne, že je připraveno nás odvézt na další místo, spouští se déšť. Sakra! Máme hlad, těšíme se, že si ohřejeme Jitčinu hrachovou polévku. Proto volíme přesun k nedalekému Emerald Lake a doufáme, že se vyjasní. Bohužel stále prší, a my můžeme obdivovat krásy tohoto tyrkysového jezera pouze z pod kapuci. I tak to je pohled k nezaplacení a můžete jen s údivem stát a brumlat si pod fousy něco ve stylu: "tak přírodo, tohle se Ti vážně povedlo". Ohříváme jídlo a přemýšlíme, kam vyrazit dále.
Nemá smysl se hnát někam na dlouhé hiky, chce to něco jiného. Další zastávkou nám je Lake Louise, jenže jakmile do něj přijíždíme, déšť ne a ne ustat. Těžké něco vymýšlet, když krásy okolí zaniknou v deštivém oparu. U velkých měst to je něco jiného, ty mají své kouzlo i za deště. No jasně! Calgary, 200 km, jedeme se na něj podívat. Okolo desáté večer dojíždíme do cíle a parkujeme blízko rozsáhlého areálu tamní univerzity. Večer se vydáváme na okolní průzkum a fascinuje nás především zastávka nadzemky ve starém dřevěném stylu. A tak si alespoň hrajeme s foťákem a světly, abychom poslali pozdrav Kláře, která ač by ráda jela, musela zůstat díky pracovním povinnostem ve Vancouveru.
Sobotní ráno je zase zatažené a deštivé. Jakmile parkujeme v downtownu, na malou chvíli se ukáže i Slunce, abychom mohli vidět Calgary v celé své kráse. I toto město má své kouzlo, míříme na vyhlídku, abychom ho mohli zabrat celé. Rádi bychom pokračovali do muzea technologie, jenže jak se na místě dozvídáme, sezóna tu oficiálně skončila.
Poslední zastávkou v tomto městě nám je Olympijský areál - když mi byly dva roky, konala se zimní Olympiáda právě zde - Calgary, 1988. Skokanské můstky a lanovky mají očividně svá nejlepší léta za sebou, síň slávy sportu tu udržuje vzpomínky naživu. Kapku nostalgie dolévá i originální bob z filmu Kokosy na sněhu, o jamajském týmu bobistů, kteří zde zkoušeli své štěstí (částečně podle skutečné události).
Den se přehoupl do odpoledních hodin a my jedeme zpět do Národních parků. Další stanicí je nám Banff. Bohužel stále prší, tak se jedeme podívat na neskutečný hotelový komplex Fairmont Banff. Už poznáváme, proč je toto místo cílovou destinací zahraničních movitých turistů.
Oživujeme myšlenku si dát termální koupel a jedeme serpentinami vstříc Banff Upper Hot Springs. Venkovní bazén s termální vodou, navíc s možností zapůjčení dobových nohavičkových plavek. Jdeme do toho a můžeme vychutnat atmosféru z dvacátých let minulého století. Poprvé nám nevadí, že prší. Užíváme si chvilky v horké vodě, studené kapky dopadající na hlavu příjemně osvěžují. V bazénu potkáváme dva mladé Slováky, dále skupinu čtyř Čechů a po chvíli se k nám připojuje i další Čech, který jako jediný žije zde v Banffu. Od něj se dozvídáme kvanta informací, že zde ročně projde na 4 miliony turistů. Nejvíce historek máme o zdejší zvěři. Vtipy typu "co máte dělat, když vás napadne grizzly? Nic nemusíte, on to udělá za vás" jsou ještě uvolňující. Jakmile se rozpovídá familiárně o grizzlym 122 (mají tu medvědy číslované), který před pár dny dorazil do blízkého okolí Banffu a stihl zabít jednoho elka (velkého jelena) a dva černé medvědy, úsměv na tváři se nám pomalu vytrácí. Stejně tak popisoval s klidným hlasem svůj úprk na kole před medvědem, který dokáže s naprostou pohodou vyvinout rychlost přes 50 km/hod. I hrozbu elků jsme nebrali nijak vážně, ale při zjištění, že takový kolos dokáže s lehkostí laňky přeskočit 1,5 metrový plot, hodně ztěžka jsme polknuli. Holt jsme v divočině a oči je třeba mít stále na šťopkách. A to jen tak mimoděk zmínil i nebezpečí pum, které vás nevědomky dovedou sledovat půl dne - a je to to poslední, co vidíte. Zlatý Vancouver.
Večer jdeme do restaurace na živou hudbu a pivko a raději necháváme auto stát v centru, kde pohodlně usínáme. Ráno se objem návštěvníků znásobil, koná se tu Subaru Triatlon. Za deště se procházíme hlavní třídou, město má neskutečné kouzlo. Na chvíli sním, když čekáme ve stylové kavárně, kde na dveřích visí papír "now hiring" - tedy že hledají nějakého baristu. Mít tak u sebe více věcí, asi bych se na pár týdnů s radostí zdržel.
V těchto chvílích však vím, že na pondělí mě v práci potřebují, proto musíme zvednout kotvy a jet dále. Napodruhé stavíme v Lake Louise, mraky jsou proklatě nízko, nicméně už neprší. Jezero je neskutečné. Tady by se také slušelo strávit nejeden den a vyjít si na jeden z vrcholů okolních hor.
Čeká nás poslední rozhodnutí, jedeme zpět do Goldenu, vzít všechny věci z auta a podívat se na internetu na norskou předpověď počasí, která bývá vesměs velmi přesná. A buď tím naši cestu ukončit a jet pomalu zpět Vancouver a nebo si to namířit severně do Jasperu. Předpověď je přívětivá, jdeme to ještě zkusit. Sedáme do auta a vyrážíme, krajina je ještě více blíže divočině, provoz zde slábne. Předtím, než nás zastaví tma, stíháme ještě myslím nejlepší pohled na další z mnoha tyrkysových jezer - Peyto lake.
Stmívá se zde v dlouze se táhnoucím údolí vcelku brzy, v dáli však vidíme stále prosvítat Slunce a věříme, že se předpověď vyplní. Poslední noc volíme vedle Columbia icefields, kde stojí terénní autobus k účelům vyvezení zvědavých turistů na přilehlý ledovec. Opět vytahujeme foťák a snažíme se vykouzlit nějaké vzpomínkové foto. Když usínáme, nelze se nedívat skrze okno na noční oblohu. Je vymetená, ale ze všeho nejvíc nás fascinují hvězdy. Jsou tak velké, jasné, tak blízko, že stačí natáhnout jen ruku. Ne nadarmo se o této oblasti říká, že je jednou z nejhezčích míst k pozorování hvězd.
Ráno nás však budí opět bubnování dešťových kapek do auta. Pár desítek kilometrů zbývá do cílové destinace Jasper. Po cestě se zastavujeme u vodopádů a konečně přijíždíme do posledního města na naší trase. Rovnou jedeme doprava směr Maligne Lake - největší jezero v Albertě. Na silnici stojí pár aut, předzvěst, že je vidět nějaké zvíře. Rád bych viděl medvěda, avšak musíme se spokojit "pouze" se dvěma losy. Zato tak blízko, že mít ve dveřích svačinu, určitě by nám ji zbaštili. Když jiný řidič bouchne dveřmi, je až k nevíře, jak takový kolos se může na místě otočit a vystřelit neskutečnou rychlostí. Už chápu, co tím myslel ten Čech v termálech o mrštnosti elků.
Jezero Maligne má zajisté také své kouzlo, nám však celkový pohled kazilo vylézající Slunce a paprsky rozmělňující se o řídkou oblačnost. Celkově nás hladina docela dost oslňovala a na fotky s běžným kompaktem to také moc není.
Závěrečnou zastávkou nám je Pyramide Lake. Už ždímáme poslední hodiny našeho času v Rockies, abychom se rozumně dostali zpět do Vancouveru. V těchto chvílích je konečně po pár dnech jasno a horko. Půjčujeme si double kajak a jedeme se projet po jezeře.
Pro osvěžení před cestou zpět jdeme dát pár temp do chladného jezera a sedáme do auta vstříc 800 km. Za sebou ještě nějaký kus můžeme sledovat mizející obrysy hor. Zde se příroda opravdu vyřádila, díky za tuto oblast a možnost se sem podívat. Na podruhé se i přes nepřízeň počasí podařilo objet nejznámější místa a rozhodně to jak jinak - stálo za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat