Netřeba nijak komentovat nadpis příspěvku, abyste
pochopili, do jakého kabátu že se Vancouver oblékl. Slunečné tři měsíce plné
cestování jsou nejspíš nenávratně v trapu, ranní vstávání se stává
pochmurnějším - ranní tma a vytrvalé bubnování dešťových kapek na tabulky okna
notně usilují o každodenní navrácení se zpět do pokoje a nejít do práce.
Je tedy jasné, že jen tak už není o čem psát, výletování jsem si vybral na několik týdnů či měsíců dopředu, pouze střípky slunečních dní přinášejí občasný vzruch v jinak nyní stereotypní etapě žití. Kor když jsem po dlouhém rozhodování usoudil, že raději s týdenní dovolenou na Kubě počkám. I když představa, že trávím teď víkend v Havaně a mohu si tak odškrtnout další místo, které bych chtěl vidět, není až tak špatná.
A tak o vzruch se nyní stará hlavně pár věcí. Milým zpestřením nám je návštěva Tomových rodičů, kteří si návštěvu Kanady myslím dosyta užívají. No a druhou věcí mi je pořádné ponoření se do běhání. Možná, že pro někoho budou následující řádky těmi nudnějšími, ale vím o pár čtenářích, které běhání také baví.
Naplno jsem se pustil do dá se říct tréninkového procesu na závody, které bych si rád ve svém životě střihnul. Hlavní je odhodlání a cíl - na jedné internetové stránce projektu známého, která mi občas bývá také inspirací a která nabízí seznam věcí, které by člověk měl za svůj život stihnout, je nepatrná položka, ke které se jen tak někdo neodhodlá. Není nikterak náročná - uběhnout 100 km za jeden měsíc. Hodlám to však ještě navýšit - čtu to v polovině měsíce, a nechci to dát za celý měsíc - zkusím si to střihnout do konce září. Takže dva a půl týdne.
Matika je jasná, společně s nutností postupného navyšování délek výběhů a minimálně jednodenním volnem mezi běhy na drobnou regeneraci se pouštím do dobré výzvy. Mohu tak naplno otestovat běžecké pětiprsťáky a odůvodnit si koupi věcí na běhání - vč. rukávu pro telefon a běžeckých sluchátek :)
Začínám pozvolna, v blízkém Central Parku, který je na běhání jak dělaný. Po stopách Terryho Foxe a jemu věnovanému pětikilometrovému okruhu parkem plným zeleně. Nohy nejsou na zátěž zvyklé a tak dávám v prvním dnu "pouhých" 5,5 km. Následně zvyšuji dávky s cílem zakončit s noblesou poslední den - a to půlmaratónskou délkou 20 km. Rád bych se podělil jen o jednom speciálním výběhu, který mi uspořádal všechny myšlenky a znalosti nabyté z různých zdrojů a především běžecké bible "Born to run".
Je úterní odpoledne, udělalo se opět hezky a tak sedám do auta s nutkáním být nevěrný běžeckým stezkám Central Parku. V dnešní době pomocných programů pro zaznamenávání trasy a časů si vybírám destinaci v centru Vancouveru - Stanley Park. Okruh má deset kilometrů a vede kolem celého výběžku bývalé indiánské rezervace. Stavím auto na parkovišti, zapojuji sluchátka do telefonu, aktivuji GPS a aplikaci Endomondo Sport Tracker a společně s tlačítkem play vybíhám premiérově na průzkum tohoto místa. Byl jsem zde jen jednou - svůj tuším že třetí den ve Vancouveru, to byl počátek března a vcelku chladno, došel jsem pouze k totemům.
Po pár metrech už jsem na rovné betonové cestě rozdělené pro pěší a inlinisty a cyklisty. Je sympatické, kolik sportovců po cestě potkávám. Nasazuji vcelku vysoké tempo, běžím zároveň s mladou paní na kolečkových bruslích a mám nutkání ji naznačit, ať přidá. Když mi hlas v programu mezi hudbou hlásí, že jsem uběhl již druhý kilometr, vytahuje mě z myšlenek kocháním se okolním pohledem na downtown. Cesta utíká vcelku rychle a už se přede mnou vynořuje celé pobřeží severního Vancouveru. Je lehce po šesté odpolední a Slunce se pomalu a jistě připravuje na zmizení za obzorem, ještě předtím však ukazuje město v celé své kráse - tyhle místa jsem doposud neviděl a o to víc se mohou mé myšlenky věnovat potvrzení úsudku, že jsem destinaci Vancouveru zvolil opravdu nejlépe. A jsem rád, že jsem si na běh nevzal foťák, protože bych se zastavoval asi každou chvíli a z běhu by nebylo nic.
Po čtvrtém kilometru se dostávám opět do stejné úrovně s mladou paní na bruslích a dávám se s ní do řeči - vše za plného běhu. Oba si chválíme toto místo a se slovy sejdeme se v cíli si zpět nasazuji sluchátka a pokračuji v krasojízdě. Na úrovni pátého kilometru probíhám pod mostem Lions Gate Bridge a vnímám naprostou podobu s Golden Gatem v San Franciscu. Jen ta velikost je krapet menší - červená barva a hned bych si připadal o pár týdnů zpět v čase. Šestý kilometr a otevírá se mi pohled na západní záliv, kde stojí několik tankerů. Neustále se kochám pohledem na nové scenérie a vůbec si neuvědomuji rytmus dechu či únavu nohou. Zaposlouchán do hudby trhám své rekordy v čase na delší běh a stále držím tempo lehce přesahující 4 minuty na kilometr. Až nyní si uvědomuji naplno kouzlo běhu a cíl všech běžců - vnímat běh jako zábavu a ne jako dřinu. Celý klíč k úspěchu. A vzpomínám na knihou popsaná slova lidí, kteří měli tu čest vidět na vlastní oči údajně nejlepší běžce planety - kmen Tarahumarů z Měděného kaňonu na území Mexika - "... když jsem dobíhal k dalšímu stanovišti, kde se běžecká trasa otáčela, míjel mě jeden z nich. Celý strhaný, kouknul jsem se na něj a najednou mi přišlo zvláštního, něco, co jsem nedokázal v danou chvíli popsat. Až po pár minutách jsem pochopil, co to bylo. Měl v nohách pěknou dávku kilometrů v neskutečném horku, ale i přesto se stále usmíval."
Nebýt slyšet, s lehkostí řezat klikatou cestu podél skalistého pobřeží a jako vánek probíhat okolo dalších běžců, kilometr po kilometru, sedmý, osmý, stále po cestě. Až míjím odbočku na završení desetikilometrového okruhu a letím si to jižní pláží zpět do downtownu, paní na bruslích je stále nějakých třicet metrů přede mnou. Počet lidí s blížícím se centrem roste a když dobíhám k místu se smějícími se sochami, rozhoduji se otočit a běžet zpět.
Už jen poslední dva kilometry k zaparkovanému autu, skrze park a s nadšením mohu zastavit nejen své kroky, ale i měřič trasy. Klíč k zábavě pro mnohé nepochopeného "trýznění" sama sebe definitivně nalezen i vnitřně - ne jen vědomí, že to nějak jde. Rovných 12 km v nohách, dle mého dobrý čas, který je jen přídavkem k celkovému zvládnutí této delší trasy. Ale hlavně nalezení místa pro běh zaslíbeného. Naprostý klid mysli, tolik věcí a pohledů okolo, že není ani prostor uvědomit si uběhnutou dálku. Nový stupínek k nakopnutí celého stroje a dobrého směru cesty, jak pokořit maratónskou trať - a někdy v budoucnu si zaběhnout můj vysněný maraton v Barceloně.
Závěr celé první úrovně mě tak čeká zítra - sice už do stovky zbývá jen 13 km, ale zaběhnout půlmaraton jsem si nebýt stávkujícího telefonu v podobě vybité baterie střihl málem včera. Nakonec to balím v 16 km, rád bych si premiérovou metu zdokumentoval, nohy připravené jsou, dech šlape jako švýcarské hodinky. S hořkostí musím končit po čtvrtém okruhu. A doufám, že zítra nebude velký slejvák, abych mohl dorazit to, co bych rád. Zároveň jsem rád, že mám v podobě svého bráchy dobrého motivátora, co a jak dělat a jakých met dosáhnout. Díky Barelli!
Na vrcholku Grouse Mountains - v pravo lze vidět Downtown a poloostrov Stanley Park
V týdnu jsem měl možnost i vyjít si na nejnavštěvovanější místo v okolí, po sedmi měsících zde konečně na Grouse Mountain. Solidní výšlap s více než osmisetmetrovým převýšením. Jak já, tak i kamarádka Olesya nazouváme pětiprsťáky a můžeme vstříc vrcholu. Zajímavostí je možnost si stopovat čas a porovnávat s rekordem výstupu, a tak se mi v hlavě rodí další plán a mety na pokoření. V klidném tempu a popohánějíc Olesyu se dostáváme nahoru v dobrém výletnickém čase lehce pod hodinu - výhled na celý Vancouver si zaslouženě užíváme - čas bych rád někdy sám střihl do 40 minut - postupně atakovat 30-35 minut. Rekord však drží jistý Sebastian Salas s časem 25:01.
Po dobytí vrcholu, v pozadí záliv s tankery
A tak přemýšlím, jestli tu je vůbec něco, co mi na Kanadě, potažmo tomto místě a životním stylu, vadí. Napadá mě věc jediná - a to ta, že to tu jednou bohužel všechno skončí.
Také jsem se dočkal i premiérové poštovní zásilky. Díky Míšo za DVD z tábora a milé překvapení.
Je tedy jasné, že jen tak už není o čem psát, výletování jsem si vybral na několik týdnů či měsíců dopředu, pouze střípky slunečních dní přinášejí občasný vzruch v jinak nyní stereotypní etapě žití. Kor když jsem po dlouhém rozhodování usoudil, že raději s týdenní dovolenou na Kubě počkám. I když představa, že trávím teď víkend v Havaně a mohu si tak odškrtnout další místo, které bych chtěl vidět, není až tak špatná.
A tak o vzruch se nyní stará hlavně pár věcí. Milým zpestřením nám je návštěva Tomových rodičů, kteří si návštěvu Kanady myslím dosyta užívají. No a druhou věcí mi je pořádné ponoření se do běhání. Možná, že pro někoho budou následující řádky těmi nudnějšími, ale vím o pár čtenářích, které běhání také baví.
Naplno jsem se pustil do dá se říct tréninkového procesu na závody, které bych si rád ve svém životě střihnul. Hlavní je odhodlání a cíl - na jedné internetové stránce projektu známého, která mi občas bývá také inspirací a která nabízí seznam věcí, které by člověk měl za svůj život stihnout, je nepatrná položka, ke které se jen tak někdo neodhodlá. Není nikterak náročná - uběhnout 100 km za jeden měsíc. Hodlám to však ještě navýšit - čtu to v polovině měsíce, a nechci to dát za celý měsíc - zkusím si to střihnout do konce září. Takže dva a půl týdne.
Matika je jasná, společně s nutností postupného navyšování délek výběhů a minimálně jednodenním volnem mezi běhy na drobnou regeneraci se pouštím do dobré výzvy. Mohu tak naplno otestovat běžecké pětiprsťáky a odůvodnit si koupi věcí na běhání - vč. rukávu pro telefon a běžeckých sluchátek :)
Začínám pozvolna, v blízkém Central Parku, který je na běhání jak dělaný. Po stopách Terryho Foxe a jemu věnovanému pětikilometrovému okruhu parkem plným zeleně. Nohy nejsou na zátěž zvyklé a tak dávám v prvním dnu "pouhých" 5,5 km. Následně zvyšuji dávky s cílem zakončit s noblesou poslední den - a to půlmaratónskou délkou 20 km. Rád bych se podělil jen o jednom speciálním výběhu, který mi uspořádal všechny myšlenky a znalosti nabyté z různých zdrojů a především běžecké bible "Born to run".
Je úterní odpoledne, udělalo se opět hezky a tak sedám do auta s nutkáním být nevěrný běžeckým stezkám Central Parku. V dnešní době pomocných programů pro zaznamenávání trasy a časů si vybírám destinaci v centru Vancouveru - Stanley Park. Okruh má deset kilometrů a vede kolem celého výběžku bývalé indiánské rezervace. Stavím auto na parkovišti, zapojuji sluchátka do telefonu, aktivuji GPS a aplikaci Endomondo Sport Tracker a společně s tlačítkem play vybíhám premiérově na průzkum tohoto místa. Byl jsem zde jen jednou - svůj tuším že třetí den ve Vancouveru, to byl počátek března a vcelku chladno, došel jsem pouze k totemům.
Po pár metrech už jsem na rovné betonové cestě rozdělené pro pěší a inlinisty a cyklisty. Je sympatické, kolik sportovců po cestě potkávám. Nasazuji vcelku vysoké tempo, běžím zároveň s mladou paní na kolečkových bruslích a mám nutkání ji naznačit, ať přidá. Když mi hlas v programu mezi hudbou hlásí, že jsem uběhl již druhý kilometr, vytahuje mě z myšlenek kocháním se okolním pohledem na downtown. Cesta utíká vcelku rychle a už se přede mnou vynořuje celé pobřeží severního Vancouveru. Je lehce po šesté odpolední a Slunce se pomalu a jistě připravuje na zmizení za obzorem, ještě předtím však ukazuje město v celé své kráse - tyhle místa jsem doposud neviděl a o to víc se mohou mé myšlenky věnovat potvrzení úsudku, že jsem destinaci Vancouveru zvolil opravdu nejlépe. A jsem rád, že jsem si na běh nevzal foťák, protože bych se zastavoval asi každou chvíli a z běhu by nebylo nic.
Po čtvrtém kilometru se dostávám opět do stejné úrovně s mladou paní na bruslích a dávám se s ní do řeči - vše za plného běhu. Oba si chválíme toto místo a se slovy sejdeme se v cíli si zpět nasazuji sluchátka a pokračuji v krasojízdě. Na úrovni pátého kilometru probíhám pod mostem Lions Gate Bridge a vnímám naprostou podobu s Golden Gatem v San Franciscu. Jen ta velikost je krapet menší - červená barva a hned bych si připadal o pár týdnů zpět v čase. Šestý kilometr a otevírá se mi pohled na západní záliv, kde stojí několik tankerů. Neustále se kochám pohledem na nové scenérie a vůbec si neuvědomuji rytmus dechu či únavu nohou. Zaposlouchán do hudby trhám své rekordy v čase na delší běh a stále držím tempo lehce přesahující 4 minuty na kilometr. Až nyní si uvědomuji naplno kouzlo běhu a cíl všech běžců - vnímat běh jako zábavu a ne jako dřinu. Celý klíč k úspěchu. A vzpomínám na knihou popsaná slova lidí, kteří měli tu čest vidět na vlastní oči údajně nejlepší běžce planety - kmen Tarahumarů z Měděného kaňonu na území Mexika - "... když jsem dobíhal k dalšímu stanovišti, kde se běžecká trasa otáčela, míjel mě jeden z nich. Celý strhaný, kouknul jsem se na něj a najednou mi přišlo zvláštního, něco, co jsem nedokázal v danou chvíli popsat. Až po pár minutách jsem pochopil, co to bylo. Měl v nohách pěknou dávku kilometrů v neskutečném horku, ale i přesto se stále usmíval."
Nebýt slyšet, s lehkostí řezat klikatou cestu podél skalistého pobřeží a jako vánek probíhat okolo dalších běžců, kilometr po kilometru, sedmý, osmý, stále po cestě. Až míjím odbočku na završení desetikilometrového okruhu a letím si to jižní pláží zpět do downtownu, paní na bruslích je stále nějakých třicet metrů přede mnou. Počet lidí s blížícím se centrem roste a když dobíhám k místu se smějícími se sochami, rozhoduji se otočit a běžet zpět.
Už jen poslední dva kilometry k zaparkovanému autu, skrze park a s nadšením mohu zastavit nejen své kroky, ale i měřič trasy. Klíč k zábavě pro mnohé nepochopeného "trýznění" sama sebe definitivně nalezen i vnitřně - ne jen vědomí, že to nějak jde. Rovných 12 km v nohách, dle mého dobrý čas, který je jen přídavkem k celkovému zvládnutí této delší trasy. Ale hlavně nalezení místa pro běh zaslíbeného. Naprostý klid mysli, tolik věcí a pohledů okolo, že není ani prostor uvědomit si uběhnutou dálku. Nový stupínek k nakopnutí celého stroje a dobrého směru cesty, jak pokořit maratónskou trať - a někdy v budoucnu si zaběhnout můj vysněný maraton v Barceloně.
Závěr celé první úrovně mě tak čeká zítra - sice už do stovky zbývá jen 13 km, ale zaběhnout půlmaraton jsem si nebýt stávkujícího telefonu v podobě vybité baterie střihl málem včera. Nakonec to balím v 16 km, rád bych si premiérovou metu zdokumentoval, nohy připravené jsou, dech šlape jako švýcarské hodinky. S hořkostí musím končit po čtvrtém okruhu. A doufám, že zítra nebude velký slejvák, abych mohl dorazit to, co bych rád. Zároveň jsem rád, že mám v podobě svého bráchy dobrého motivátora, co a jak dělat a jakých met dosáhnout. Díky Barelli!
Na vrcholku Grouse Mountains - v pravo lze vidět Downtown a poloostrov Stanley Park
V týdnu jsem měl možnost i vyjít si na nejnavštěvovanější místo v okolí, po sedmi měsících zde konečně na Grouse Mountain. Solidní výšlap s více než osmisetmetrovým převýšením. Jak já, tak i kamarádka Olesya nazouváme pětiprsťáky a můžeme vstříc vrcholu. Zajímavostí je možnost si stopovat čas a porovnávat s rekordem výstupu, a tak se mi v hlavě rodí další plán a mety na pokoření. V klidném tempu a popohánějíc Olesyu se dostáváme nahoru v dobrém výletnickém čase lehce pod hodinu - výhled na celý Vancouver si zaslouženě užíváme - čas bych rád někdy sám střihl do 40 minut - postupně atakovat 30-35 minut. Rekord však drží jistý Sebastian Salas s časem 25:01.
Po dobytí vrcholu, v pozadí záliv s tankery
A tak přemýšlím, jestli tu je vůbec něco, co mi na Kanadě, potažmo tomto místě a životním stylu, vadí. Napadá mě věc jediná - a to ta, že to tu jednou bohužel všechno skončí.
Také jsem se dočkal i premiérové poštovní zásilky. Díky Míšo za DVD z tábora a milé překvapení.
Žádné komentáře:
Okomentovat