Na samotě u lesa

Konečně, ani ne v týdenním odstupu přibývá další článek - "Pindy z Kanady Peti a Toma" (pro neznalé blog přátel, Komeťáků, se kterými mohu trávit čas zde v Calgary) se stále nehne, a tak využívám této cesty, aby ťukli do klávesnice - tak co bude? :) Minulý víkend jsme opět dle kanadských tradic přešli na letní čas, počasí s sebou přineslo příjemnou jarní změnu a tak i já cítím, že je na něco podobného čas i u mě. Po posledním příspěvku se mi dostalo pár reakcí, jestli jsem v pořádku - článek údajně zněl trochu negativně. Abych tedy vyrovnal balanc, připravte se na nášup pěkně pozitivního čtení :) 

Závod Martiny Sáblíkové sklidil vcelku velké ohlasy a my "ztracené" duše v Kanadě jsme mohli být díky přenosu naservírování na české obrazovky. Kubova poznámka, že mě je v Kanadě vidět více než když jsem byl v ČR, je vcelku trefná. Vše se sešlo náramně, a tak následující dny po zlatu byly víc než fantastické. S dovolením se tedy vrátím ještě o jeden víkend nazpět, který očividně změnil následující žití v Kanadě. 

Přemítání o dalších krocích, které udělat a kam se vydat, ve mě otevřelo opět nutkání vypadnout mimo Calgary a tzv. vypnout. Destinace: hranice s USA a Národní Park Waterton - v zimní měsíce město duchů. Po cestě zastávka v leteckém muzeu, které předčilo veškerá očekávání. Díky mimosezónnosti a renovacím starých letadel si mě samotný ředitel muzea bere do hangáru, kde se posádka mechaniků a dobrovolníků pouští do rozborky a zborky bombardéru a také unikátního britského dřevěného letadla Mosquito z druhé světové války. Dostávám salvu informací a mohu se podívat tam, kam se jen tak nikdo nedostane. Zároveň mám pozvánku na první květnovou show společně s dronem, abych jim udělal netradiční snímky ze vzduchu - parádní přednarozeninový dárek nejen pro mě. 

Po cestě do Watertonu to beru lehkou oklikou, dva dny před výjezdem dostávám avízo o česko-kanadském páru, co žije na ranči a hledají výpomoc. Vyměňujeme pár emailů, navrhuji, že budu blízko, zda-li se mohu zastavit, a ve čtyři hodiny v zemi nikoho sjíždím v malebném údolím obklopeným horami sáhodlouhého pohoří Rockies k ranči. Zde mě vítají dva psi a majordomus Aaron. Ptám se na jména psů, pobaven od prvních slov, kdy s anglickým přízvujem ukazuje na bernardýna a sděluje "Maxipes Fík". To už mě zvou dále, poznávám i Ivu a jejich tři děti, kočku, po drobné prohlídce velkého areálu i dva koně (jména si opravdu nepamatuji), následuje káva, příjemné popovídání a ač v tuto chvíli nechci, měl bych sednout do auta, abych stihl zakempit ještě před setměním. 

Běžně bych napsal o přenocování v krajině zapadlé sněhem, spaním v -15° s ohněm, ranním výšlapem na sněžnicích (zamlouvá se mi to víc a víc - škoda jen, že zima končí), jsem však natolik zajat do snění o žití na ranči, že má mysl odmítá pracovat. Pouhé vrácení se v myšlenkách zpět, jak stojím na terase roubenky s krbem, kde budu moci bydlet, s výhledem na jezero a vrcholky hor, vytěsňuje jakoukoliv psací tvořivost na jindy silné zážitky. Sedám do houpacího křesla a Maxipes Fík se ihned snaží dostat za mnou. Neváhám ani minutu, nemohu se dočkat, až to tady za pár týdnů zabalím a přemístím se na jih Alberty, žít aspoň chvíli svůj sen, vidět Kanadu tak, jak jsem si ji představoval - každý den. Záměrně tak nechávám jedno speciální poděkování, patří Evči. Díky Evi, za předání kontaktu, za zmínku, asi bez debat to bude nejzářivější část kanadského pobytu. Byl jsem natolik chycen, že ač "vyzbrojen" dronem s GoPro, foťákem i telefonem, nebyl jsem schopný se odtrhnout od snění a pořídit byť i jeden obrázek - napravím do pár týdnů. 

A aby těch novinek nebylo úplně málo, je tomu devět dní, co jsem i držitelem víz na Nový Zéland. V záplavě vízuchtivých Čechů (a Moraváků) se na mě usmálo štěstí, pokud by se mi Kanada uzavřela, mohu plynule pokračovat bez velkých prodlev. Ale kdo ví, kdo ví. Nejdříve to vidím na delší oddych tam, kde to mám nejraději. Jižní Morava. 

Zlato z Calgary!

Ještě dříve než se pustím do veřejného vypuštění novinek, které by mělo být během pár dní, nesmím zapomenout na jeden velmi silný okamžik, který jsme si dnes na MDŽ (tímto bych rád všem ženám popřál vše nejlepší) v Calgary mohli na vlastní kůži zažít. Je tomu již pár týdnů, co někdo na stránkách Facebooku vypustil informaci o tom, že v Calgary pojede Martina Sáblíková. Většina z nás neváhala ani minutu a už dopředu potvrzujeme zájem jít udělat poctivou podporu. Mistrovství světa v rychlobruslení kombinace 4 délek tratí a naše želízko v ohni. 

Ovál na olympijském stadionu v Calgary je známý svými příznivými podmínkami a nejednou na něm byl pokořen světový rekord. O to větší podívanou nám dnešní závod slibuje. Po sobotním dni a jízdě na 500 a 3 000 m se Martina drží na druhém místě a její královské disciplíny jsou vypsány na den dnešní. Dá se očekávat tuhý boj s Holanďankou Ireen Wüst. Na stadionu se scházíme s ostatními krajany hodinu před závodem, Slabou půlhodinu po otevření bran je spodní řada sedadel v prémiovém prostoru cílové rovinky zabrána početným fanklubem oranjes - do oranžové barvy oděných Holanďanů, kterých je v Kanadě více než si dovedete představit. Usedáme proto ve středu a držíme co nejvíce pospolu. Někdo oděn do dresů, někdo s vlajkou, většina z nás si nechává namalovat českou vlajku na tváře - ale hlavně české srdce a odhodlání fandit co se do nás vejde, to nás dnes po celý den pojí. 

Martina vychází z útrob zámezí a pod naším kotlem se v rámci rozcvičky probíhá. Máme možnost o sobě dát vědět poprvé, dnes za Tebou stojí dobrých 50 párů očí, rukou a nabuděných hlasivek. Milým úsměvem a zvednutím ruky náš pozdrav opětuje. Do její jízdy zbývá pár desítek minut. Mohutně podporujeme její jízdu, několikanásobná početní převaha oranjes se však musí sklonit - kvalita dnes vítězí nad kvantitou a atmosféru děláme bez nadsázky nejlepší. Skupinky Norů, Poláků, Němců, Rusů - ti všichni se podílí na velmi příjemném sportovním dni, ten však dnes bude patřit naší české trikoloře. 

Do poslední disciplíny startuje Martina z průběžného druhého místa s třísekundovým náskokem na Ireen - stáhnutí sprinterky z USA Heather Richardson se dá očekávat s přehledem. I proto je její finálová jízda postavena do jízdy spolu s Nizozemkou Ireen. Tuhý boj jak na ledě, tak i v hledišti? Ale kde že, jak Martina, tak my hrajeme dnes prim. V neskutečné pohodě Martina naděluje své sokyni necelých 13 sekund a jak jí, tak i nám je jasné, že letos putuje z Kanady do ČR zlatá medaile. Oficiálně si však musíme počkat i na poslední jízdu, Američanka v polovině závodu tuhne a dostává se hluboko pod Martinu. 

Tato drobná dívka za sebou už nějaký ten pátek nechává celý svět a doslova pohrdá fyzikálními zákony. Když se po závodě objeví jak PAN trenér Petr Novák, později i samotná Martina, v prostoru schodiště si můžeme znovu zaskandovat. Následuje více než půlhodinová autogramiáda - ze všeho nejdříve si Martina fotí nás a obrázek ihned postuje na své FB stránky. Velmi příjemný pokec s oběma dává znát, jaké že to naše země má klenoty. A je smutné, že podmínky, ve kterých Martina musí trénovat, jsou v porovnání se světem tristní - i přes to vše s veškerou ctí reprezentuje naší malou desetimilonovou zemi a svým soupeřkám ukazuje po léta záda. Z televize či novinových rozhovorů jde vycítit, jak stojí oba nohami na zemi a jak příjemní jsou, jenže vidět to na živo je pocit nesčetněkrát silnější. Veliký respekt oběma. 

Zbývá slavnostní ceremoniál, zazpíváme svorně hymnu, ještě naposledy se fotíme s Martinou a jejím trenérem, přejeme hodně úspěchů a naprosto spokojeni míříme domů. Kdo neskáče, není Čech! A tak počínaje dnešním dnem už nemohu vlajku prát - zdobí je dva vzácné podpisy, které budou navždy připomínat dnešní báječný den v Calgary. A myslím, že ani naše česká výprava takovou podporu fans rozhodně nečekala.