Konečně, ani ne v týdenním odstupu přibývá další článek - "Pindy z Kanady Peti a Toma" (pro neznalé blog přátel, Komeťáků, se kterými mohu trávit čas zde v Calgary) se stále nehne, a tak využívám této cesty, aby ťukli do klávesnice - tak co bude? :) Minulý víkend jsme opět dle kanadských tradic přešli na letní čas, počasí s sebou přineslo příjemnou jarní změnu a tak i já cítím, že je na něco podobného čas i u mě. Po posledním příspěvku se mi dostalo pár reakcí, jestli jsem v pořádku - článek údajně zněl trochu negativně. Abych tedy vyrovnal balanc, připravte se na nášup pěkně pozitivního čtení :)
Závod Martiny Sáblíkové sklidil vcelku velké ohlasy a my "ztracené" duše v Kanadě jsme mohli být díky přenosu naservírování na české obrazovky. Kubova poznámka, že mě je v Kanadě vidět více než když jsem byl v ČR, je vcelku trefná. Vše se sešlo náramně, a tak následující dny po zlatu byly víc než fantastické. S dovolením se tedy vrátím ještě o jeden víkend nazpět, který očividně změnil následující žití v Kanadě.
Přemítání o dalších krocích, které udělat a kam se vydat, ve mě otevřelo opět nutkání vypadnout mimo Calgary a tzv. vypnout. Destinace: hranice s USA a Národní Park Waterton - v zimní měsíce město duchů. Po cestě zastávka v leteckém muzeu, které předčilo veškerá očekávání. Díky mimosezónnosti a renovacím starých letadel si mě samotný ředitel muzea bere do hangáru, kde se posádka mechaniků a dobrovolníků pouští do rozborky a zborky bombardéru a také unikátního britského dřevěného letadla Mosquito z druhé světové války. Dostávám salvu informací a mohu se podívat tam, kam se jen tak nikdo nedostane. Zároveň mám pozvánku na první květnovou show společně s dronem, abych jim udělal netradiční snímky ze vzduchu - parádní přednarozeninový dárek nejen pro mě.
Po cestě do Watertonu to beru lehkou oklikou, dva dny před výjezdem dostávám avízo o česko-kanadském páru, co žije na ranči a hledají výpomoc. Vyměňujeme pár emailů, navrhuji, že budu blízko, zda-li se mohu zastavit, a ve čtyři hodiny v zemi nikoho sjíždím v malebném údolím obklopeným horami sáhodlouhého pohoří Rockies k ranči. Zde mě vítají dva psi a majordomus Aaron. Ptám se na jména psů, pobaven od prvních slov, kdy s anglickým přízvujem ukazuje na bernardýna a sděluje "Maxipes Fík". To už mě zvou dále, poznávám i Ivu a jejich tři děti, kočku, po drobné prohlídce velkého areálu i dva koně (jména si opravdu nepamatuji), následuje káva, příjemné popovídání a ač v tuto chvíli nechci, měl bych sednout do auta, abych stihl zakempit ještě před setměním.
Běžně bych napsal o přenocování v krajině zapadlé sněhem, spaním v -15° s ohněm, ranním výšlapem na sněžnicích (zamlouvá se mi to víc a víc - škoda jen, že zima končí), jsem však natolik zajat do snění o žití na ranči, že má mysl odmítá pracovat. Pouhé vrácení se v myšlenkách zpět, jak stojím na terase roubenky s krbem, kde budu moci bydlet, s výhledem na jezero a vrcholky hor, vytěsňuje jakoukoliv psací tvořivost na jindy silné zážitky. Sedám do houpacího křesla a Maxipes Fík se ihned snaží dostat za mnou. Neváhám ani minutu, nemohu se dočkat, až to tady za pár týdnů zabalím a přemístím se na jih Alberty, žít aspoň chvíli svůj sen, vidět Kanadu tak, jak jsem si ji představoval - každý den. Záměrně tak nechávám jedno speciální poděkování, patří Evči. Díky Evi, za předání kontaktu, za zmínku, asi bez debat to bude nejzářivější část kanadského pobytu. Byl jsem natolik chycen, že ač "vyzbrojen" dronem s GoPro, foťákem i telefonem, nebyl jsem schopný se odtrhnout od snění a pořídit byť i jeden obrázek - napravím do pár týdnů.
A aby těch novinek nebylo úplně málo, je tomu devět dní, co jsem i držitelem víz na Nový Zéland. V záplavě vízuchtivých Čechů (a Moraváků) se na mě usmálo štěstí, pokud by se mi Kanada uzavřela, mohu plynule pokračovat bez velkých prodlev. Ale kdo ví, kdo ví. Nejdříve to vidím na delší oddych tam, kde to mám nejraději. Jižní Morava.
Žádné komentáře:
Okomentovat