BNB - 5450

Vše, stejně jako MS ve fotbale, nabírá na obrátkách a s blížícím se výjezdem na dalekou a velmi pestrou cestu západní částí severní Ameriky bylo načase udělat pár zásadních změn. Tou nejzásadnější je auto. Je to už sice nějaký ten pátek, kdy jsem měl jasno, avšak až nyní jsem se rozhodl o tom i napsat. Za měsíc touto dobou už nejspíš budeme mít za sebou Glacier, Yellowstone, možná i Monument Valley a budeme pokračovat v objevování krás nehostinného prostředí Arizony a Utahu, míříce si to do Las Vegas, San Francisca vč. všech parků po cestě. Trasa to bude dlouhá, výběr auta proto musel být pečlivý.

 

Sice jsem se stále neubránil chtíči jít opět do Volva, jenže po sepsání všech kladů a záporů se mi vykrystalizovaly pouze dvě možnosti. Menší dodávka či prostorný Dodge Grand Caravan. Až při přesedlání ze sedla řidiče auta na vysoko-zdvih (pro umístění venkovních jednotek klimatizace) jsem se mohl kochat při maximální rychlosti cca 10 km/h okolím - a vidět u jednoho domu zaparkovaný Chevy Astro Van. O pár minut později brouzdám opět po stránkách inzerátů s vidinou zjištění jeho dostupnosti, když v tom mi padl do oka. Za pár hodin už mám domluvené setkání, o den později první zkušební jízdu a o dva dny později vytahuji bankovky - bílý Chevy má nového majitele. Ten původní, 35 letý Kanaďan s polskými předky mi narovinu při prohlídce oznamuje všechny vady. Nic zásadního, jdu do toho. Učaroval mi vnitřní prostor a celkový stav vozu. Sednout dovnitř, rozhlédnout se a v hlavě se může roztočit nespočet variant, jak se zrovna s tímhle autem dá krásně projet celý americký kontinent. Rychlé sdělení aktuálních pocitů především bráchovi (pro náš případný dlouhý trip po tomto kontinentu) a Tomovi, se kterým zde absolvuji hodně výjezdů - a může se soustředit na nové obzory.

 

 

Krok 1: ze všeho nejdřív je třeba mít pojistku - od ní se odvíjí vše hlavní, registrace auta. Využívám časového prostoru, na nic nespěchám. Ani přes deset let zkušeností za volantem mě tady v Kanadě neposouvá mimo pozice naprostých nováčků a to i přes to, že my Evropané bychom zfleku mohli místní učit, jak se má jezdit (dobře, pomíjím polské a ukrajinské řidiče :) ). Měsíční sazba za základní pojištění (obdobu našeho povinného ručení) startuje na 160 CAD/měsíc, vše uzavírané na rok. To se mi přijmout nechce a proto brouzdám na internetu, volám a objíždím osobně pobočky. Až ve Western Direct po vylíčení srdceryvného příběhu za účelem pojištění auta na jízdu cca jednou měsíčně se dostávám na akceptovatelných 89 CAD/měsíc s příslibem dodělání si Alberta's driving licence (místního ŘP). A to vše platbou měsíčně. Paráda!

 

Krok 2: S uzavřenou pojistkou a podepsaným papírem o koupi vozu mířím na registr. Pět minut ve frontě, předložení těchto dokumentů a voiala - za pár dalších minut odcházím nejen s širokým úsměvem, ale i registrační značkou - BNB - 5450. Přes celé Calgary na sever, oddělat původní, připnou novou a první oficiální jízda ve svém autě je nějakých 25 km k domu. Užívám si každý metr, každé podřazení, každou otočku volantem, to vše za neustálého koukání se do zpětného zrcátka a obdivování vnitřního prostoru.

 

 

Krok 3: Auto má své místo u domu, nyní vychytat pár nefunkčních záležitostí. Elektrické ovládání okének to má za sebou - motorky jsou zesláblé a neunesou tíhu odpovědnosti vytáhnout či stáhnout okno na jeden zátah. Zde se projevuje dobrá volba koupit americké auto. S báglem nářadí (který jsem si tu během necelých sedmi měsíců stihl pěkně vyladit) se vydávám na pick'n'pull - tedy místní vrakoviště. Po zaplacení symbolického jednoho dolaru dostávám seznam aut hodících se pro mé účely a jde se nakupovat. Sem tam oddělat šroubek, odmontovat kryt, navrtat nýtky a voiala - mám dva zánovní motorky za zlomkovou cenu, okna stahují. Ať žije Amerika - jsou-li zručné ruce a odvážná hlava, tyto auta se dají opravit svépomocí. Dalším zádrhelem mi je nefunkční přepínač větrání a s tím spojené spouštění klimatizace. Pár desítek minut brouzdání na internetu, zhlédnutí videa na youtube podle zralé úvahy, co by mohlo být příčinou - nakoupení gumové hadičky za pět babek, rozebrání krytu motoru - propojení prasklého plastového vedení a výfuky ventilace v interiéru mohou mocně vydechnout nashromážděný prach. Běžná oprava v servisech? Dobrých 500 určitě. Alespoň si díky Chevymu mohu splnit sen z dětství - být automechanikem.

 

 

Následuje diagnostika klimatizace, zjištění funkčnosti, zda-li okruh neuniká - strávená hodina až dvě při sledování tutoriálů a auto je nyní plně funkční. Drobnosti jako chybějící krytka reproduktoru, vychozený navíječ zadního pásu, výměna stěračů, lehká úprava sterea pro zapojení iPodu a ztracená klička vnitřní přihrádky jsou nyní bezpředmětnou malicherností.

 

A tak to by bylo, auto je připravené na výjezd, nyní chybí to nejpodstatnější - test jeho funkčnosti. Pohodlně se přepraví osm lidí, my s Tomem se však i přes deštivý víkend vydáváme na první výlet za hranice Calgary spojený se spaním uvnitř. Tom ze srandy nadhazuje, že bychom mu měli dát jméno. Hlasitě zavzpomínám na naše Volvo, které dostalo přezdívku cougar (puma), vzhledem k jeho proporcím se jen ušklíbne se slovy, že k nynějšímu se hodí víc přezdívka Lazzy Donut (líný koblížek). No jen počkej Tome, však ty se mu ještě omluvíš. A taky že ano, nejen že jeho 4,3 V6 motor umí pořádně zabrat, zatím nás spolehlivě odvezl do Canmore ke dvěma hezkým panoramatickým výšlapům, poslytl luxusně velkou ložnici, večerní vnitřní útulnou hospůdku s plechovkami plzeňského moku a po příchodu z Grotto canyon i díky uspořádání zadních dveří ochranu před deštěm pro uvaření jídla. 

 

 

Díky těmto všem jeho nesporným výhodám mu rád dopřeji 15 litrů jeho oblíbeného "piva" na 100 km, on si to Donut bezpochyby zaslouží. Takže vstříc dalším tisícům kilometrů za volantem Chevyho, ať "slouží".  

Nová sezóna kempování

Musel jsem opět posbírat ze pár zážitků, aby bylo o čem psát - povedlo se. Dešťové srážky si z nás sice dělaly srandu a s vytrvalou pravidelností se objevovaly během každého víkendu. Poslední víkend nám to však konečně vyšlo - absťák zapříčiněný absencí výletů kempovat a poznávat okolí byl alespoň na moment uhašen. Během rozlučky s Georgem (díky jehož odjezdu jsem přišel o badmintonové vyžití v Calgary) slovo dalo slovo a o týden později jsme mohli s Markem, Marty a Monikou vyjet splnit to, co se tradičně pláclo u zlatavého moku. Směr Waterton National Park.  

Ještě předtím se však stihlo pár věcí, prvotní myšlenka si střihnout už prvního června maratón vzala rychle za své - vždyť ještě necelý měsíc před jeho konáním pokrylo Calgary nemalé množství sněhu. A to se v pětiprsťácích opravdu špatně běhá. Natrénováno nebylo, z nápadu proto sešlo. Alespoň díky Tomovi jsem si mohl vychutnat atmosféru závodu - rád bych mu dopřál foto a video vzpomínky z jubilejního 50. ročníku, sám totiž žádné na půlku trasy z Vancouveru nemám. Sobotní ráno si proto přivstávám a vyzbrojen mapou a přibližnými časy na jednotlivých úsecích se s foťákem vydávám proplétat uzavřenými ulicemi prosluněného města. Je nutno říci, že i když jsem na sobě neměl žádné startovní číslo, slušnou porci kilometrů jsem tuším uběhl, abych Toma zachytil a místy mě přepadl hrozný vztek, že jsem se přeci jen nezapsal.

Darování krve už obstaralo třetí zářez a opět jsem posunul hranici v rychlosti - v přátelské atmosféře, která tu v Kanadě panuje opravdu na každém kroku, jsem chtěl trumfnout dvojici zhruba stejně starých kluků, kteří krev to odpoledne odebírali. A povedlo se - s časem 4:01 mám o další motivaci postaráno, příště to musí jít pod hranici 4 minut. Na nováčka prý nadstandardní výkon, no nejsme zvyklí se v Česku flákat.

Konečně tu je pátek, po cestě z práce vyřizuji papírování a s vyplazeným jazykem stíhám nakoupit alespoň něco málo na první večerní grilovačku, Marko zatím jede vyzvednout holky do centra a po cestě mě nabírají. Trochu mě znepokojuje fakt, že do cca 300 km vzdáleného kempu se mi nepodařilo i přes nesčetná volání zajistit rezervaci. Po cestě tedy doufám, že při pozdním příjezdu okolo půl desáté ještě někoho zastihneme. Z rovinaté krajiny pomalu začínají vystupovat ostré vrcholy Waterton Lakes National Park a především hned za ním větší a známější Glacier National Park (USA). Máme kliku, platíme kemp a můžeme vše připravovat na příjemný večer.

Stany jsou postaveny, Marko kempuje vůbec poprvé, holky tuším také. Se stanem se perou zdatně, jenže místní nízké noční teploty krapet podcenili. U večerního grilování se vesměs všichni klepeme zimou, jenomže já mám naštěstí vidinu teplé noci ve spacáku - limity jsem přeci jen otestoval a to bylo na teploměru o více jak 15°C méně. Spím jako mimino, to se však o ostatních, jak se ráno dozvídám, říci nedalo. Zimou se v noci párkrát probudili. Snad to je to poslední, co je na našem výletě čeká - dal jsem jim slib, že se nic nestane a vrátíme se celí.

V sobotu se po zastávce na informacích přemisťujeme na pořádný výšlap koňskou stezkou. Čeká nás 21 km. Šlape se nám vcelku dobře, potkáváme dvě skupinky koňské vyjížďky a od brodu přes potok jsme to jen my a široko daleko nikdo. Okolní vrcholy konečně poskytují náplast na duši, tohle mi pěkných pár měsíců chybělo, od posledního výletu ve Vancouveru. Po cestě musíme překonat pár překážek v podobě zasněžené strany jednoho vrcholu, několika bažin a především neustále musím být ve střehu - jsem jediný, kdo má pepřák na medvědy. O jejich přítomnosti se díky jejich viditelným stopám (obr. níže) a trusu můžeme přesvěčit, stejně jako snadno viditelné stopy elků. Nakonec po 6 a 1/2 hodinové cestě přicházíme znaveni k autu a míříme zpět kemp. Z plánovaného večerního posezení a grilování není zhola nic a snad díky únavě se všem spí o poznání lépe - zima nezima.

Nedělní dopoledne jedeme prozkoumat Red Rock Canyon jak název napovídá s červeným zabarvením kamenného podloží. Místo leží hned vedle silnice, není proto divu, že najít alespoň chvíli na klidné zachycení okolí je vzácné. Nesmíme opomenout i návštěvu hotelu Princes of Wales s druhým nejstarším výtahem v severní americe. Několik pater dřevěné stavby na vyvýšeném místě s výhledem na jezero? No tomu se říká poctivá romantika :)

Jako finále volíme výstup na skálu, odkud před sebou můžeme obdivovat krásy dlouze se táhlého jezera. Krása. Výlet se nám povedl, vyčerpáni dáváme oběd a míříme na tříhodinovou cestu zpět do Calgary. Konečně sportovní víkendy jsou tady.