Musel jsem opět posbírat ze pár zážitků, aby bylo o čem psát - povedlo se. Dešťové srážky si z nás sice dělaly srandu a s vytrvalou pravidelností se objevovaly během každého víkendu. Poslední víkend nám to však konečně vyšlo - absťák zapříčiněný absencí výletů kempovat a poznávat okolí byl alespoň na moment uhašen. Během rozlučky s Georgem (díky jehož odjezdu jsem přišel o badmintonové vyžití v Calgary) slovo dalo slovo a o týden později jsme mohli s Markem, Marty a Monikou vyjet splnit to, co se tradičně pláclo u zlatavého moku. Směr Waterton National Park.
Ještě předtím se však stihlo pár věcí, prvotní myšlenka si střihnout už prvního června maratón vzala rychle za své - vždyť ještě necelý měsíc před jeho konáním pokrylo Calgary nemalé množství sněhu. A to se v pětiprsťácích opravdu špatně běhá. Natrénováno nebylo, z nápadu proto sešlo. Alespoň díky Tomovi jsem si mohl vychutnat atmosféru závodu - rád bych mu dopřál foto a video vzpomínky z jubilejního 50. ročníku, sám totiž žádné na půlku trasy z Vancouveru nemám. Sobotní ráno si proto přivstávám a vyzbrojen mapou a přibližnými časy na jednotlivých úsecích se s foťákem vydávám proplétat uzavřenými ulicemi prosluněného města. Je nutno říci, že i když jsem na sobě neměl žádné startovní číslo, slušnou porci kilometrů jsem tuším uběhl, abych Toma zachytil a místy mě přepadl hrozný vztek, že jsem se přeci jen nezapsal.
Darování krve už obstaralo třetí zářez a opět jsem posunul hranici v rychlosti - v přátelské atmosféře, která tu v Kanadě panuje opravdu na každém kroku, jsem chtěl trumfnout dvojici zhruba stejně starých kluků, kteří krev to odpoledne odebírali. A povedlo se - s časem 4:01 mám o další motivaci postaráno, příště to musí jít pod hranici 4 minut. Na nováčka prý nadstandardní výkon, no nejsme zvyklí se v Česku flákat.
Konečně tu je pátek, po cestě z práce vyřizuji papírování a s vyplazeným jazykem stíhám nakoupit alespoň něco málo na první večerní grilovačku, Marko zatím jede vyzvednout holky do centra a po cestě mě nabírají. Trochu mě znepokojuje fakt, že do cca 300 km vzdáleného kempu se mi nepodařilo i přes nesčetná volání zajistit rezervaci. Po cestě tedy doufám, že při pozdním příjezdu okolo půl desáté ještě někoho zastihneme. Z rovinaté krajiny pomalu začínají vystupovat ostré vrcholy Waterton Lakes National Park a především hned za ním větší a známější Glacier National Park (USA). Máme kliku, platíme kemp a můžeme vše připravovat na příjemný večer.
Stany jsou postaveny, Marko kempuje vůbec poprvé, holky tuším také. Se stanem se perou zdatně, jenže místní nízké noční teploty krapet podcenili. U večerního grilování se vesměs všichni klepeme zimou, jenomže já mám naštěstí vidinu teplé noci ve spacáku - limity jsem přeci jen otestoval a to bylo na teploměru o více jak 15°C méně. Spím jako mimino, to se však o ostatních, jak se ráno dozvídám, říci nedalo. Zimou se v noci párkrát probudili. Snad to je to poslední, co je na našem výletě čeká - dal jsem jim slib, že se nic nestane a vrátíme se celí.
V sobotu se po zastávce na informacích přemisťujeme na pořádný výšlap koňskou stezkou. Čeká nás 21 km. Šlape se nám vcelku dobře, potkáváme dvě skupinky koňské vyjížďky a od brodu přes potok jsme to jen my a široko daleko nikdo. Okolní vrcholy konečně poskytují náplast na duši, tohle mi pěkných pár měsíců chybělo, od posledního výletu ve Vancouveru. Po cestě musíme překonat pár překážek v podobě zasněžené strany jednoho vrcholu, několika bažin a především neustále musím být ve střehu - jsem jediný, kdo má pepřák na medvědy. O jejich přítomnosti se díky jejich viditelným stopám (obr. níže) a trusu můžeme přesvěčit, stejně jako snadno viditelné stopy elků. Nakonec po 6 a 1/2 hodinové cestě přicházíme znaveni k autu a míříme zpět kemp. Z plánovaného večerního posezení a grilování není zhola nic a snad díky únavě se všem spí o poznání lépe - zima nezima.
Nedělní dopoledne jedeme prozkoumat Red Rock Canyon jak název napovídá s červeným zabarvením kamenného podloží. Místo leží hned vedle silnice, není proto divu, že najít alespoň chvíli na klidné zachycení okolí je vzácné. Nesmíme opomenout i návštěvu hotelu Princes of Wales s druhým nejstarším výtahem v severní americe. Několik pater dřevěné stavby na vyvýšeném místě s výhledem na jezero? No tomu se říká poctivá romantika :)
Jako finále volíme výstup na skálu, odkud před sebou můžeme obdivovat krásy dlouze se táhlého jezera. Krása. Výlet se nám povedl, vyčerpáni dáváme oběd a míříme na tříhodinovou cestu zpět do Calgary. Konečně sportovní víkendy jsou tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat