Improvizace v plném proudu

Nejdříve jsem si myslel, že budu mít konečně klid. Nic zaznamenáníhodného za celý týden. Napsat i něco o Kanadě jako takové, o zvyklostech, odlišnostech, s čím se tu nováček musí poprat, odpovědět na nejčastěji kladené otázky.. Ještě v sobotu okolo poledne to tak vypadalo, jenže chyba lávky.

 

 

Aby se neřeklo, věnuji i pár řádků práci. Stále baví, jdeme s Edou pomalu do finále, opět jsem se naučil další a další nové věci při připojování větví do celého systému a dneska jsme dokončili testování. Vcelku sranda, celý pracovní týden se proto nijak nevleče, nicméně víkendy je tu člověk živ. Z nich má největší zážitky.

Po vytrvalém každovíkendovém akčním maratónu jsem se těšil, že tento víkend bude jiný a budu moci vydechnout. Sestříhat video, vyřídit emailovou komunikaci, protřídit kvanta fotek, předělat uspořádání nábytku, uvařit... Ještě v sobotu dopoledne tomu vše nasvědčovalo, až do chvíle, než se zobrazilo Zdenálovo jméno u příchozího hovoru. "Za deset minut jsem u Tebe, pomohl bys mi s něčím?" Proč ne, jede se podívat do autobazaru na auto, jezdí už několikátý den a longboard na delší přejezdy mu nestačí. Bereme auto od Toma a jedeme na Canada Way. Menší autobazar specializující se na Volva a Subaru, především díky první švédské značce mi je velmi sympatický a mohu tak vidět S70, auto, které bych v případě nutnosti si nějaké pořídit, bral. Zprvu zahajuji pozici pouhého rádce při výběru. Zdenál má s Karlou nastaven limit a vyhlédnutá V70XC (Cross Country) jej přesahuje. I tak si ho bereme na testovací jízdu. Jede parádně a hlavně stav, ve kterém se nachází, je příjemně překvapující. Oprašujeme proto myšlenku, že bychom se o něj podělili. Po delším váhání se rozhoduji, že než mít své auto využívané na minimum a stojící více času na parkovišti, třetinou na něj přispěji a budeme jej mít dohromady. Navíc jezdíme vesměs společně, o to to je snazší. Vyřizujeme proto veškeré papíry a okolo druhé hodiny opouštíme brány autobazaru s parádním vozem. Ano, jsem hrdým spolumajitelem Volva, značky, ke které mám díky tátovi velmi dobrý vztah.

Neskutečně mě překvapuje místní postup při koupi auta. Žádný techničák, přepisování, čekání ve frontách na doklady a značky. Navíc i pojištění auta, to vše je nervytrhající úkon v našich končinách. Zde se udělá vše na jednom místě, během půl hodiny. Během půl hodiny provedena registrace na jméno, obdržena registrační značka a zaplacena nutná pojistka (obdoba povinného ručení). Slavnostně si přišroubováváme značku na auto a jedeme do Canada Tire pro čistící prostředky, ať si ho i přes jeho dobrý a čistý vzhled ještě vymašlíme. Zároveň domlouváme první výlet, ať tu naši čtyřkolku otestujeme.

Po krátké odmlce díky čekání na víza přijela staronová tvář - Honza. Jelikož tu je pár dní a stále je ještě naladěn na jiné časové pásmo, navrhuje noční trail. Lidi jsou, auto taky, čas a chuť jakbysmet. Před výjezdem plánovaným na sedmou hodinu jdeme na vydatné jídlo a tradá do hor, čeká nás trasa poblíž Buntzen Lake. Veškeré plánování si bere na starost Honza, je to profík - zároveň jak jsem stihl poznat, jeden z nejakčnějších borců široko daleko. Okolo půl deváté přijíždíme na místo, park je už půl hodiny zavřený. Auto necháváme v obydlené oblasti u milých lidí, prohodíme pár vlídných slov a s báglama vyrážíme na mně a Zdenovi neznámou trasu.

Po silnici u nás zastavuje správa parku, dvě mladé slečny a zjišťují naše úmysly. Ujišťujeme je, že kempovat nehodláme (i když tři velké krosny dávají znát, že v sobě skýtají zajisté i spacáky a stany - pro případ nouze taky skýtaly...). Vyrážíme na noční trail a budeme se chovat slušně, to ostatně poznaly, když jsme o pár chvil později našim směrem uklidili střepy od rozbité láhve, kterou tam někdo pohodil. Upozornili nás na výskyt medvědů a pumy, pokud se však budeme držet v blízkosti jezera, nemáme mít obavy.

Šlapeme si to nejdříve cestou k parkovišti, klikatící se asfaltka, poté plynule přecházíme na šotolinovou cestu až k výusti skalní říčky, kterou místní zužitkovali ve prospěch výroby elektřiny. Tady dáváme první občerstvovací, Slunce zalezlo za vrcholy a padá tichá tma. Slyšíme pouze hučení vody, obloha je krásně jasná. Nasazujeme čelovky a vydáváme se přes visutou lávku na první cestu pro pěší. Úzká klikatá cesta mezi stromy a keři, na které lze občas spatřit i medvědí trus. V těchto končinách jsou medvědi menší a plašší, proto se celou cestu hlasitě bavíme a stále máme oči na šťopkách. Mapa nemá zrovna aktuální popis stezek, a tak se musí dva geodeti a jeden strojař orientovat především podle mapy, kompasu, vrstevnic a svého orientačního smyslu. Jsme stoprocentní a finální trail k naší prozatimní cílové destinaci máme před sebou. Mírné stoupání po kamenité cestě, za to však dobře značené. Po chvíle vidíme ve tmě obrysy předmětu do krajiny nezapadajícího. Na tažném vozíku se nachází opuštěná loď, přímo vybízející k udělání pár fotek.

Nastupujeme dál na cestu, probíráme různá témata, rosa a ani chladno nepřichází. Po několika málo chvílích cesta odbočuje z vysekaného pásu do útrob lesa a čelovky rozsvěcujeme všichni. Kanaďané pečlivě dbají na vše přírodní, proto z lesa netahají žádné spadlé stromy. Maximálně pokud překáží a nebo jsou nebezpečné, lehce je seříznou a odvalí dál. Nám se tím stěžuje náročnost trasy, v některých pasážích to jde pomalu a s těžkou rozměrnou krosnou nejsme až tak obratní. Lehce před druhou hodinou docházíme k rozdvojce cest, pravou stranu (dlouhý panoramatický výstup se solidním převýšením) necháváme na "druhý den", jdeme do leva na necelých 500 výškových metrů (zdá se jako malé převýšení, avšak vycházíme z úrovně lehce nad mořem).

Prodíráme se houštím, kde že jsou ty naše české stezky s oceněním TOP na úrovni značení tras. Tady se musíme spokojit s malými obdélníčky ve vzdálenosti větší než vhodné, ke všemu tma že by se dala krájet a trail, který očividně moc lidí nechodí. Je hodně zarostlý. Proto občas nevědomky scházíme z cesty, abychom si to uvědomili a vraceli se zpět hledat trasu novou, správnou. Konečně se nám to povedlo, po půl třetí dorážíme na vytipované místo, na balvany na samotném vrcholu. V dáli se nám naskytuje pohled na tou dobou noční Vancouver v dáli (dobrých 15 km vzdálených) a hluboce se táhnoucí mořský výběžek. Ráno bude výhled o hodně hezčí, neleníme a jdeme na balvanu opatrně rozdělat oheň. Pravda, trvá nám to déle než běžní "skautíci" rozdělají oheň se sirkami a papírem. Těší nás naopak fakt, že jsme ho rozdělali pomocí nože a jisker z magnesiové tyčinky. Shánění suché kůry, mechu, jehličí a čehokoliv hořlavého ve tmě, zábava.. Aspoň ten pocit, že se to dá, značně devalvovaný dobou potřebnou k jeho rozdělání. A to musím podotknout, že nepršelo.

Nad ohněm děláme drobné občerstvení a povídáme si. Z dáli se ozývají zvláštní zvuky. Nejdříve je asi slyším jen já, nic neříkám. Později je slyší i Zdena. Nejspíše oblbnuti varováním patroly o výskytu medvědů tento zvuk přisuzujeme jim. Honza oznamuje, že se jedná zcela určitě o trajekt. Nepravidelnost a zvyšující se intenzita směrem k nám tuto možnost vylučuje. Hrobové ticho a všichni tři pozorně posloucháme, co že to je. Určitě to musí být medvěd, i když osobně jsem ho nikdy neslyšel. Po očku koukám, kam případně zmizet, odříznutí skalním převisem však možností moc není. Naštěstí černá předpověď se nenaplnila. Vůbec nevím, co to mohlo být. Zcela jistě víme, že to byl pták. Nějaký pták, který se pomalu přibližoval k nám a aby toho nebylo málo, pěkných pár chvil ještě létal nad našimi hlavami. Ten zvuk byl v našich představách dost podobný medvědímu mručení. Že by nějaký škodolibec, co se naučil medvědí zvuky a díky tomu plaší narušitele svého teritoria? :)) Jiný důvod si ani nedovedu vysvětlit..

V půl páté, právě když se začíná pomalu svítat, usuzujeme, že alespoň na pár chvil bychom mohli složit hlavy. Zvláště když koukáme do mapy a vybíráme trasu pro zbytek dne. Oheň pečlivě hasíme a leháme na jedno z mála rovných míst, ve spacáku jsem cobydup a těším se alespoň na dvou a půl hodinový spánek - avizovaná vstávačka na sedmou, ať vše stihneme. Plán se naplňuje pouze po dobu pár minut. S uhašením ohně se do našeho blízkého sousedství dostává tucet komárů, pěkných potvor. Snažím se schovat do spacáku, ale není před nimi úniku. Značně unaven, oči se mi zavírají a už to vypadá nadějně, že bych mohl usnout. V tom přímo u ucha to nechutné bzučení, pravačka startuje a pořádným liskancem nejen že zabíjím komára, ale svůj spánek o nějakou chvíli opět odsouvám. Z vymezeného času mhouřím oči maximálně na dvacet minut, to když rafinovaně zalézám do hloubi spacáku. Jenomže ty mrchy jsou neoblomné a bodají mě snad i přes spacák. Aspoň jsem vzhůru a mohu tak sledovat východ Slunce. Už o půl sedmé netrpělivě přešlapuji a čekám, až se vzbudí i ostatní. Taky toho moc nenaspali.

 

Lehce posnídáme, balíme věci a vyrážíme na druhou, delší část. Teď se už můžeme kochat stezkami, kterými jsme šli po cestě nahoru - část cesty se vracíme. Do těchto končin moc lidí nechodí, je to znát na zarůstající vegetaci. Spadané stromy značně stěžují snadný pohybu nahoru. Síly hodně rychle ubíhají, čeká nás převýšení 900 m. Není to nikterak zázračná výška, ale bereme-li v potaz minimum spánku, těžký batoh a moře překážek, je před námi vcelku těžký výšlap.



Do toho všeho se přidává sněhová pokrývka severních svahů, po kterých lezeme nahoru. Je to značně vyčerpávající a snad poprvé si pořádně sahám na dno svých sil. Zlaté feraty a Mont Blanc. Musím Zdenu pomalu na kolenou prosit, aby mi dal Twixku, čokoládovou tyčinku s karamelem a sušenkou. Dostala mě z nejhoršího, necelých čtyřicet metrů pod samým vrcholem. Nalila do krve opět novou energii. Dosáhnutí vrcholu je přinejmenším záminkou k drobné oslavě v podobě vydatného jídla z konzervy. Kontrast sněhové pokrývky a sálajícího Slunce nezajišťuje nic jiného než mé chvilkové "vytuhnutí" na balvanu. Prý jsem si i mírně pochrápal, čímž jsem se prozradil a už mě budí sněhová koule..

 

Oblékáme trička, balíme hořák a zbytky od jídla a vyrážíme na cestu dolů. Zdá se nesmírně dlouhá, z jednoho kopce na druhý, 100 metrů ztratit, následně dalších 80 vyšlápnout. A tak pořád dokola. Prvotní plán být v jednu už doma bere brzy za své. Cesta je nesmírně dlouhá, v euforii z výletu jsme nejspíš nechtěli zjistit, kolik metrů nás čeká. Kolena a záda dostávají pořádně zabrat, aspoň si budeme výlet lépe pamatovat. Po cestě doplňujeme vodu z křišťálově čisté vody, lesem filtrované. Dole u jezera jsme přesvědčeni, že stůj co stůj dáme koupačku. Je nám jedno, kolik je tu lidí (a že jich tu je!!) a jak je voda studená, odhazujeme batohy, durch mokré a špinavé boty, oblečení a ve spodním prádle míříme do vody. Parádní osvěžující tečka za nečekaně náročným víkendem.

 

Hranice nereálnosti a překvapení se každým víkendem posouvají dál a dál. Co ještě má Kanada v zásobě??