„Cheš?“, ozve se vedle mě a já opět na chvíli procitám do reality. Aaron mi anglickou češtinou nabízí termosku s kávou. „No, thanks….“, raději odmítám a věnuji se plně jízdě, tlačíme před sebou poslední stádo krav s telaty. Všech 83 kusů z okolních pozemků nahnaných, ještě finální přesun všech zpět na Keithův pozemek. Pěkně po staru, poctivě na koních, každý na jedné straně silnice. „Tohle je pravá Kanada“ prohodí mezi řečí a já si vychutnávám závěrečné metry dnešní osmnáctikilometrové vyjížďky okořeněné akční vložkou. Aneb na den kovbojem.
Je čtvrtek, v mém imaginárním kalendáři už dopředu bliká další netradiční zážitek. Telata, která jsme před šesti měsíci značkovali, už povyrostla. Zima klepe na dveře, je třeba vše stáhnout zpět na jedno místo. Ráno v devět nás vyzvedává Keith spolu s Patchem, tím drobným pasteveckým psem s pravým okem modrým a levým okem hnědým. Aaron nakládá svého Sunnyho, mně Keith osedlal Chance. Přijíždíme do středu dění. Cirka 30 kusů nás čeká u potoka, zbylé jedeme dnes nahánět. Nyní mě mrzí, že jsem si Kovbojský klobouk odvezl do ČR a boty si stále nepořídil. Netradičně oblečen ve sportovním se připravuji naskočit na dnešního parťáka.
„Tak vyskoč, ať Tě připravíme na jízdu, bágl nech ještě v autě“. Aniž by se mě Keith zeptal na zkušenosti, už sedím nahoře, rychle mě opraví a poradí, jak nejlépe držet otěže a s humorem svým vlastním se slovy „To je horší než hlídat děti“ odchází a naskakuje na svého koně. Je to už vše na mě. Ráno je chladné a zatažená obloha do karet taky nehraje. Vítr sice není nikterak silný, ale dokáže delší čas v sedle znepříjemnit. Chtěli bychom to do poledne stihnout. Keith s Aaronem jdou vedle sebe, můj Chance se krapet loudá, musím ho tu a tam popohnat a klusem stáhnout vzniklou mezeru. Patch kolem nás lítá jako splašený, jeho krev se nezapře. Tvůj čas však ještě přijde.
Procházíme místním okolím po stezkách, tu nahoru, projít bránou, dolů k řece, prodrat se houštím, vyhnout se větvím. Kamera mi trochu zavazí, ale zatím zvládám. Poslouchat Keitha a jeho povídání je parádní. Konečně nacházíme první menší stádo. „Aarone, běž otevřít bránu, já je naženu zleva a ty, Ondro, hlídej, ať neutečou tudy“. Pobízí koně ke cvalu a s Patchem mizí v dáli. Já vše jistím ze zálohy a s úsměvem koukám, jak se to má dělat. Povedlo se, bučící, ale očividně spokojený skot, probíhá bránou a my se vydáváme pomalu za nimi. U řeky se opět rozdělujeme a snažíme se všechny přivést na cestu a poté až k bráně. Keith po chvíli sčítání přichází se zjištěním, že nám jich dobrých dvacet ještě chybí. Otáčíme se a v dáli vidíme další stádo, které se před námi v předchozí hodině důmyslně schovalo. Jedeme zpět.
Bereme to zkratkou, dolů po stráni, přes potok a po rovince zpět jim nadběhnout. Keith se mě ptá, zda-li jsem stále ok. Zadek a třísla samo sebou bolí, ale nechci si nechat ujít ani jednu minutu. „To je dobře, tak jedeme…“, kopnutím pobídne svého koně a dávají se do cvalu, za ním okamžitě startuje Aaron. Je parádní sledovat, jak ladně to vypadá, zcela harmonicky s jednou rukou na otěžích a bez náznaku jakéhokoliv nepohodlí ve tvrdém sedle, vystřelili. Je řada na mě a Chance – tak jo, poskočím v sedle, heja, patami dvakrát pokopnu a mohu tak zažít svůj první cval na koňském hřbetu. Pravda, připadám si spíše jako panák z Toy Story, co lítá v sedle, cítím každý jeho krok, ale naplno si to užívám. Co nevidět jsme u krav, vidím poprvé Patche v akci a nestačím se divit, jakou tvoří s Keithem sehranou dvojku. My s Aaronem jistíme druhou stranu. To by bylo, víc jich tu v okolí snad není.
Opět stejnou cestou zpět, nahnat všechny k cestě, pár telat se nám snaží proklouznout, ale máme je. Nakonec všech třiaosmdesát. Keith otevírá bránu a my kráčejíce na koních ženeme holky zpět domů k Ewordsům na pozemek. „Tohle je pravá Kanada“, s úsměvem sděluje Aaron a já si naplno uvědomuji, jaké to je být mimo město a užívat si tyhle nevšední zážitky. Díky.
Je čtvrtek, v mém imaginárním kalendáři už dopředu bliká další netradiční zážitek. Telata, která jsme před šesti měsíci značkovali, už povyrostla. Zima klepe na dveře, je třeba vše stáhnout zpět na jedno místo. Ráno v devět nás vyzvedává Keith spolu s Patchem, tím drobným pasteveckým psem s pravým okem modrým a levým okem hnědým. Aaron nakládá svého Sunnyho, mně Keith osedlal Chance. Přijíždíme do středu dění. Cirka 30 kusů nás čeká u potoka, zbylé jedeme dnes nahánět. Nyní mě mrzí, že jsem si Kovbojský klobouk odvezl do ČR a boty si stále nepořídil. Netradičně oblečen ve sportovním se připravuji naskočit na dnešního parťáka.
„Tak vyskoč, ať Tě připravíme na jízdu, bágl nech ještě v autě“. Aniž by se mě Keith zeptal na zkušenosti, už sedím nahoře, rychle mě opraví a poradí, jak nejlépe držet otěže a s humorem svým vlastním se slovy „To je horší než hlídat děti“ odchází a naskakuje na svého koně. Je to už vše na mě. Ráno je chladné a zatažená obloha do karet taky nehraje. Vítr sice není nikterak silný, ale dokáže delší čas v sedle znepříjemnit. Chtěli bychom to do poledne stihnout. Keith s Aaronem jdou vedle sebe, můj Chance se krapet loudá, musím ho tu a tam popohnat a klusem stáhnout vzniklou mezeru. Patch kolem nás lítá jako splašený, jeho krev se nezapře. Tvůj čas však ještě přijde.
Procházíme místním okolím po stezkách, tu nahoru, projít bránou, dolů k řece, prodrat se houštím, vyhnout se větvím. Kamera mi trochu zavazí, ale zatím zvládám. Poslouchat Keitha a jeho povídání je parádní. Konečně nacházíme první menší stádo. „Aarone, běž otevřít bránu, já je naženu zleva a ty, Ondro, hlídej, ať neutečou tudy“. Pobízí koně ke cvalu a s Patchem mizí v dáli. Já vše jistím ze zálohy a s úsměvem koukám, jak se to má dělat. Povedlo se, bučící, ale očividně spokojený skot, probíhá bránou a my se vydáváme pomalu za nimi. U řeky se opět rozdělujeme a snažíme se všechny přivést na cestu a poté až k bráně. Keith po chvíli sčítání přichází se zjištěním, že nám jich dobrých dvacet ještě chybí. Otáčíme se a v dáli vidíme další stádo, které se před námi v předchozí hodině důmyslně schovalo. Jedeme zpět.
Bereme to zkratkou, dolů po stráni, přes potok a po rovince zpět jim nadběhnout. Keith se mě ptá, zda-li jsem stále ok. Zadek a třísla samo sebou bolí, ale nechci si nechat ujít ani jednu minutu. „To je dobře, tak jedeme…“, kopnutím pobídne svého koně a dávají se do cvalu, za ním okamžitě startuje Aaron. Je parádní sledovat, jak ladně to vypadá, zcela harmonicky s jednou rukou na otěžích a bez náznaku jakéhokoliv nepohodlí ve tvrdém sedle, vystřelili. Je řada na mě a Chance – tak jo, poskočím v sedle, heja, patami dvakrát pokopnu a mohu tak zažít svůj první cval na koňském hřbetu. Pravda, připadám si spíše jako panák z Toy Story, co lítá v sedle, cítím každý jeho krok, ale naplno si to užívám. Co nevidět jsme u krav, vidím poprvé Patche v akci a nestačím se divit, jakou tvoří s Keithem sehranou dvojku. My s Aaronem jistíme druhou stranu. To by bylo, víc jich tu v okolí snad není.
Opět stejnou cestou zpět, nahnat všechny k cestě, pár telat se nám snaží proklouznout, ale máme je. Nakonec všech třiaosmdesát. Keith otevírá bránu a my kráčejíce na koních ženeme holky zpět domů k Ewordsům na pozemek. „Tohle je pravá Kanada“, s úsměvem sděluje Aaron a já si naplno uvědomuji, jaké to je být mimo město a užívat si tyhle nevšední zážitky. Díky.
Žádné komentáře:
Okomentovat