S přibývajícími slunečnými dny trávím o to méně času doma u kytary, stejně jako i u notebooku. Před úterním odjezdem bych proto rád sepsal pár řádků z aktuálního dění ze země javorových listů a provincie kovbojů.
Vyskytlo se hodně příležitostí na ať už domácí či venkovní BBQ, výlety za okraj města, téměř každodenní úpravy auta a hlavně největší událost v Albertě. Donut je dnešním dnem téměř 100% připraven na cestu do USA (především teploty v Death Valley atakující hranici 45°C velí k obezřetnosti). Uvnitř se změnil k nepoznání. Díky drobné úpravě a vylepšení středové střešní konzole s ukazatelem teploty, směrem jízdy a užitečných přihrádek se postupně prokousal k obměně hodné show "pimp my ride". A tak nezůstal na kameni kámen, přední část interiéru prošla naprostou rozborkou a k mému údivu i zborkou s výsledkem pouhých tří přebytečných šroubků, na co bych si popravdě v půli procesu ani ve snu nevsadil. Necelých deset dní před odjezdem nic nenasvědčovalo tomu, že by cesta měla proběhnout za volantem donutu.
Díky jinému barevnému provedení konzole se proto poroučel strop, byly nahrazeny stínítka s integrovaným osvětlením ve stejné barvě, komplet přelakovaná palubka, vyměněno rádio (mp3 a iPod - zásadní mise splněna), vytepovány koberce a upraveny do stejné barvy palubky, zbroušená, zaizolovaná a přelakovaná podlaha, kterou někudy zatékalo (donut si nadstandardní péči zaslouží) a z Fordu F150 převzata středová konzole na odkládání pití, peněženky, CDček a jiných prkotin. O zábavu nebylo nejmenší nouze. Modrá byla dobrá, ale černo-béžová je řekl bych příjemnější.
Jen mi je líto donutovýho mladšího brášky GMC Safari r.v. 2000, kterého jsem během několika návštěv stihl pěkně rozebrat. Pevně věřím, že se jejich duše propojily a o to s větší spolehlivostí a komfortem nás všechny pasažéry povozí.
A tak poslední úkon na listu "před odjezdem" mi zbývá výměna oleje, tu předposlední jsem stihl zmáknout dnes po práci. Na zpětných zrcátkách se mi tetelí aktuálně dvě nejbližší státní vlajky.
Jediným dnem, kdy jsem dal sobě i autu oddech nám byla neděle, každoročně se totiž v tomto období koná velkolepá akce, největší v Albertě a svého druhu i v celé Severní Americe i světě. Stampede. Deset dní neutuchající zábavy v kovbojském stylu. A když mluvím o stylu, tak pořádném. Celý rok se místní těší na tyto dny, aby mohli ze šatníku a botníku vytáhnout rifle, košili, pěkně tlustý pásek s tíživou sponou, klobouk (hat) a hlavně boty (boots) - mohl jsem tak konečně pochopit, proč nás ve škole snažili odnaučit říkat botám boots, ale správně shoes. Boots jsou jen jedny, kožené, kovbojské, různých barev, při představě neskutečně nepohodlné a v místních vedrech i nevábné. Jenže těchto deset dní dává zapomenout na jakékoliv negativa - kdo nemá boty a klobouk, nepatří sem. Snadno rozeznat turisty a naplaveniny.
Ten styl je velmi poutavý, na každém rohu vidím výše popsané kovboje, doprovázené drahými polovičkami, kterým to ať už v krátkých upnutých šatech či též riflích neskutečně sekne. Tomu říkám být vyladěni. Taktéž jsem si na boty brousil zuby a dobrých deset minut stepoval před rozsáhlým výběrem tvarů a barev, nakonec jsem se odhodlal "pouze" ke klobouku a alespoň přívěšku boty na klíče.
V brzkém ránu míříme na Stampede - zástupy lidí čekajících na snídaně zdarma (ano, vystát 40 minut frontu kvůli jednomu prťavému lívanci se slaninou, žádný problém) naznačují, jaké bláznovství se dá očekávat. Obcházíme areál, značná část věnována atrakcím - Matějská je oproti tomu slabým odvarem, sekce s jídlem všeho druhu, uvnitř budov výstava krav, oslíků, prasat, selat, koní, kuřat..., doprovodné show, tematické atrakce (jízdu na mechanickém býkovi si musím střihnout), ale hlavně všemi opěvované rodeo show.
Na místě kupujeme lístky a v úmorném horku čekáme na jeho zahájení. Policejní jízdní kavalerie zahajuje čtyřhodinovou show svou synchronizovanou jízdou, následuje hymna, odpálení světlic a rachejtlí, vběhnutí kovbojů za hlasitého potlesku a jásotu, kovbojky cválající na koních s vlajkami zemí, států a provincií všech závodníků a první z nich může na plac. Co nejdéle vydržet v sedle divokého koně - být tam byť jednu sekundu já sám, dva týdny se nejen že neposadím, ale ani nepohnu. Poté následuje chytání malého býčka ze sedla koně a další a další disciplíny.
V tomto momentu to balíme, nejen že jsme zchváceni horkem, ale snad i má duše milovníka zvířat se podepisuje na nespokojeném pocitu z celé této místy až nechutně komerční show. Když jsem byl ještě jako kluk schopný obrečet bráchovy rybářské choutky na chalupě, rybu k mé nelibosti nepustil a já se s ním ještě další týden nebavil - zábavu v podobě svazování mladých býčků a házení s nimi na zem včetně dalších mnoha v mých očích "saďáren" uznávat ani nepotřebuji. O stříhání ovcí na čas včetně chvatů, za které by se nemusel stydět lecjaký bojový mistr - opravdu nic pro mě. Celkově mě ale pokud pominu tato negativa atmosféra okolo dokázala vtáhnout do dob kovbojů a kdo ví, třeba si i ty boty přivezu jako suvenýr.
A tak s nohami nahoře nyní můžu odpočítávat posledních pár dní do odjezdu, který bych rád opět dokumentoval dle dostupnosti Wi-Fi online. Cesta to bude "pekelně" dlouhá, naštěstí mám k sobě sparingpartnery, o to rychleji bude utíkat. 7 tisíc kilometrů před námi - donute, věříme Ti - nechť nás Tvá kola dovezou na všechna místa.
Žádné komentáře:
Okomentovat