Konečně další volno, které jsem se rozhodl využit k cestě na sever, do oblasti mimo civilizaci, poznat další čast krásy teto země. Bude-li to možné, pravidelně budu aktualizovat a mapovat stopy mé cesty. Vesele Velikonoce!
Den 1, 20:30, 428 km - už ráno jsem si vyzvedl auto a společníka mi na cestě dělá nový Ford Fusion. Je to parádní auto, celou cestu na mě bedlivě kouká modré podsvícení palubního displeje. Rovnou dálnici přes již známý Red Deer jsem to dosvištěl až do Edmontonu, hlavního města Alberty. Zde jsem dokoupil poslední potřebné věci, kanystr snad nebudu potřebovat, ale jistota je jistota. I potraviny na pár následujících dní mám snad všechny. Na obhlídku města nemám čas, je relativně blízko a věřím, že bude možnost si sem zajet. Beru obchvat a díky vysoké oblačnosti spojené s chumelením nevidím ani jeho obrysy centra. Páteřní síť silnic je pestrá a přehledná - to i v Calgary, i přes značně obdařený smysl pro orientaci jsem se v novém bydlišti párkrát ztratil. To díky rychlosti stavby, kterou i vyspělá technika aktualizací map není schopna reflektovat. Čeká mě slušná dávka 850 km až do Dawson Creek, není čas ztrácet čas. Konečně jsem na 43, tedy dálnici pojmenované Alaska Highway, z níž jsem už pěknou dávku kilometrů ukrojil. Je mi jasné, že někde v dáli budu muset směr odklonit, kdesi v hloubi duše ve mne dřímá nutkání nezastavovat a pokračovat až do jejího konce. Teď však ještě ne, mám hodně cílů a snů před sebou, proč osekat cestu na pět či šest dní a vrátit se k práci. Někdy později si však tento sen na tomto kontinentu splním. Vzhůru vstříc sněhové bouři, kterou bych rad bez komplikaci projel a vstal do hezkého slunečného dne na rozhraní Alberty a BC. Šťastnou cestu, za zvuku country v místních rádiích pokračuji směr severozápad.
Den 2, 8:30, 782 km - nepříznivé povětrnostní podmínky kombinace sníh-vítr-mráz se zapříčinily o první zdržení. Tempomat na pohodových a klidných 110 km/h jsem po lehkém brnknutí do brzdového pedálu a následném stáčení auta mimo silnici raději vyměnil za děsivých 55 km/h a jen se divil, že jsem žádné předjíždějící auto nepotkal později v příkopě. Před druhou hodinou ranní se rozhoduji přenocovat v městečku Grand Prairie. Vstávání dobrou hodinu odsouvám, nyní v plné parádě a po vydatné snídani (zřejmě poslední poctivé, což zamrzí, soboty jsou u mě vždy ve znamení vajíček a neděle lívanců) se ubírám k Dawson Creek. Divočina může začít.
Den 2, 10:41(9:41), 909 km - první záchytný bod pokořen, Dawson Creek a oficiální nultý kilometr Alaska Highway dle starých tradic. O hodinu se mi prodloužil den při přechodu na jiné časové pásmo. Nyní směr sever na Liard, přírodní horké prameny a výskyt bizonů, 750 km přede mnou.
Den 2, 15:40, 1500 km - jsem za volantem dohromady cca 15 hodin a mám pocit jako bych jezdil dokola. Nic moc k vidění, z divoké zvěře jsem doposud viděl jen jednu kočku domácí a par mršin stažených auty. Tento kilometr je jak se ukazuje zlomovým, přejíždím přes pohoří a sjíždím do údolí k řece. Oblačnost se roztrhala a nevím co dřív - zda-li se věnovat řízení a nebo koukat na krajinu. Wow!
Den 2, 17:00, 1600 km - konečně se dočkávám i nějaké zvěře, karibu - kde ze jsou ty naše plaché malé srnky... Jeden si usmyslel postavit se uprostřed silnice - ani přes klakson protijedoucího auta to nehodlal vzdát. O par kilometrů dále se objevuje cedule pozor na bizony. Jejich trus podél cesty je známkou toho, ze na ně musím co nevidět narazit (snad jen obrazně řečeno).
Den 2, 1660 km - už se blížím k cílové destinací Liard Hot Spring, na silnici si to líně pochodují bizoni - a vůbec se netrápí s projíždějícími auty, ještě aby ano.
Den 2, večer - kempuji, stavím stan, jdu se vykoupat a večer vidím luxusně jasnou Auroru! Popsané vše bude ve článku po návratu :) hřeje mě dobrý pocit, ze jsem ji na toto výletě viděl. Avšak jen do chvíle, než lezu do vymrzlého stanu a spacáku. Ddddobrrrrrou, brrrr
Den 3, ráno - neumrzl jsem! Další výhra, spacák drží, jen se musím naučit spát natažený na zádech, což mi dělá problém. Čaj, snídaně a jede se směrem zpět, na tomhle výletu se západněji nedostanu.
Den 3, 14:00, 1922 km - opět nazpět v civilizaci s mobilním signálem, na vrcholu jedné z hor si dopřávám oběd s výhledem (ohřátá konzerva teda...) a přemýšlím, jakou cestou se vydat. Zda-li jižně na Prince George či na sever k McKenzie river. Mám na dojetí k odbočce cca 50 km přemýšlení, a nebo vyhraje hod mincí?
Den 4, 0:35, 2413 km - hlava pěkně pročištěná a odreagovaná, ale tělo to moc nedává. Dosavadní porce kilometrů mě ubíjí. Sice jsem nakonec odbočil na NW territories a odebral se směr McKenzie river, avšak oči začaly vypovídat službu. Z chvilkového odpočinku na stole se stal nedobrovolně tříhodinový spánek, je na čase to otočit a pomalu se vracet zpět. Cca hodina jízdy a hledání klidného místa ke spánku. Nejspíše se díky tomu podívám i na ten slavný Edmonton.
Den 4, 20:45, 3443 km - jsem doma! Nakonec o půl dne dřív, než jsem plánoval, každopádně stálo to za to a i kdybych měl byť jen dva dny navíc, stejně by mi nestačily, chtěl bych jet dál, a dál. Na Yukon a nahoru na nejsevernější místo Kanady, o týden déle a jel bych zpátky přes Aljašku, co si budeme nalhávat. Z celkových cca 80 hodin mimo domov jsem 40:38 řídil - efektivita je příšerná, ale to, co jsem mohl vidět a zažít za to stálo. Teď je na čase se jít zkulturnit, trochu vyspat a zítra protřídit fotky, vybalit věci a sepsat kloudně článek. Jak se tak dívám - aplikace v telefonu na příspěvky s obrázky udělala pěknej guláš.
Žádné komentáře:
Okomentovat