Dnešní den bezkonkurečně nejteplejším za dobu mého pobytu, ufff... Večer teploty klesají, máme za sebou grilovačku masa, opět jsem mírně flákal psaní do blogu, napravuji.. O čem psát.. Je toho na jednu stranu děsně málo, z jiného pohledu zase neskutečně moc, tento pocit jsem doposud opravdu neměl.
Hlavně jsem si ani pořádně nevšiml, že jsem odškrtl další měsíc ve Vancouveru. Čas tu plyne jako voda.... Vím, že se opakuji, ale je to k nevíře. Přitom den tu trvá stejný počet hodin, minut, sekund.., jako v ČR. Čím to sakra?! Rád bych přeřadil na nižší stupeň a trochu to celé přibrzdil. Už teď vidím, že celý plán dostává vcelku velké trhliny.
Na jednu věc, respektive velkou událost, jsem v hokejové euforii zapomněl, a to na 4/20. Nic to nikomu neříká? Mně do nedávna také ne. 4/20 má ve světě z jistého důvodu u určité komunity velkou váhu. Je to den boje za legalizaci marihuany. Když se mi o tom zmiňovali spolubydlící, že se v sobotu koná "cannabis day", netušil jsem, jak si ho představit. Slyšel jsem pouze to, že 20. 4., v 16:20 (v Kanadě se jede stejně jako v USA ve 12-ti hodinovém formátu, čili 4:20 pm) si všichni lidé mohou beztrestně zapálit jointa před muzeem. Netrhal jsem partu a přidal se k ostatním, že se půjdeme mrknout. Už ve skytrainu byla cítit podezřelá vůně, navíc i skleněný výraz v očích, na některých bylo dost patrné, v jakém stavu se nachází. Čím blíže jsme se nacházeli u Granville, tím více mladých lidí proudilo směrem k Art Muzeu. Očekávání, že policie bude tolerovat konzumaci marihuany, se nejen že naplnilo, ale to, co následovalo poté, doslova a do písmene vzalo dech.
Celé prostranství okolo Art Muzea ohraničené bariérou z lidských těl, nedočkavců, kteří chtějí být v centru dění. V jedněch metrech procházíte okolo policie, která kontroluje pořádek, najednou protnete onu pomyslnou hranici legální/nelegální a vidíte, jak na každém kroku lidé prodávají jointy, palice, cookies, brownies a všelijaké pochutiny s jednou společnou ingrediencí - marihuanou. Neskutečné. Stánky, pódium s živou hudbou a proslovy manželky největšího marihuanového "Jánošíka", který se nachází ve vazbě. Místní shromáždění se řadí k jedněm z největších podobného druhu, ne-li tím největším. Před čtvrtou hodinou se zatahují mračna, ochlazuje se a mírně začíná pršet. Jelikož nejsme žádnými bojovníky za legalizaci, ale jen zvědavými turisty, s deštěm odcházíme do kavárny a fotku ve 4:20 vidíme pouze od ostatních. Dav a nad nimi pořádný dým ze zapálených jointů...
Minulý víkend jsme se vydali k pobřeží Iona Beach Parku - k prvnímu místu, které jsem mohl blíže vidět z okna přistávajícího letedla.
Už 26. 2. během přistání mi bylo jasné, že se na toto místo budu chtít mrknout. Mezinárodní letiště je položené na západním pobřeží Vancouveru, a ještě za ním se hluboko do moře táhne molo. Vybíhá přesně 4 km do moře, cesta nám trvá déle, než si myslíme. Na konci nás čeká příjemné posezení s pohledem na dosedající a vzlétající letadla. K dokonalému výhledu chybělo méně oblačnosti a více oceánu - právě byl odliv a tak výhled nebyl až tak dechberoucí, jak jsme si mysleli.
Tento víkend byl opět ve znamení pořádného výšlapu - hiku. Počasí bylo po celý týden vyjma čtvrtku jasné a teploty mohly pořádně vystoupat. Padl nápad jet severně od Vancouveru, cca 90 km do Squamishe. Po jedenácté zaplňujeme auto a podél pobřeží si to řežeme krajinou po klikaté dálnici, parkujeme, přezouváme do pevného obutí, kontrolujeme zásobu vody a sváči v batožinách a razíme na 700 m vysoký výšlap. Stezky jsou krásně připraveny, pomocnou rukou tu a tam poskládané kameny, v těžkém terénu do masitých klád vytesány nášlapy, v krajních případech postaveny schody s pořádným stoupáním. Všude lidí jak mravenců, proudící oběma směry. Jednu věc mají všichni společnou, pořádně namožené nohy a řádnou tepovou frekvenci. Terén je hodně členitý a jednotlivé stupně mají solidní převýšení. Nasazuji nekompromisní tempo, tíží mě svědomí v podobě vysokého počtu McFlurry a Boston Donutů - dostanu se k nim :)) Nahoře nás čeká sladká odměna.
Vylézáme na poslední kus skaliska, na samotný vrchol a pod námi se rozporstírá velká zátoka s klikatící se dálnicí elegantně zaříznuté do pobřeží. Leháme si na rozpálanou skálu a vychutnáváme zasloužený hodinový odpočinek, při kterém nejen já na pár minut usínám. Božský klid. Většina lidí se vydala pouze k prvnímu potažmo i druhému vrcholku. Na třetím nejvyšším je jen nepoměrný zlomek všech sportovců. Ne nadarmo jsou barvy hokejistů místních Canucks modro-zeleno-bílé. Kanada je jedním z mála míst, kde na malém prostoru vidíte čistě modrou vodu, tmavou zeleň okolních lesů a bílé vrcholky hor.
Dneska (v neděli) jsme sice měli nejdříve v plánu jet na jih do Surrey projít na pláž, neskutečné vedro nás odvelelo pouze na lehký nákup a následně na zahradu na deky, relaxovat. Díky výjezdu do Outletu jsem našel i místo, kdy jsem si připadal naprosto jako v Brně. Ano, Ikea. Jen tak courat po obchodě, orientovaným naprosto stejně jako v Avionu, jako kdekoliv na světě :) Stejné věci, stejné jídlo. Příjemné zjištění, že nejsem až tak v odlišném prostředí. Aspoň na nějakém místě.
Co je však s podivem je, jak se člověk chtě nechtě mění. Jak mění své návyky, zásady, zvyklosti. To, na co bych ještě před dvěma měsíci ani nepomyslel, teď se stává běžnou součástí dne. Ve čtvrtek jsem si pořídil kolečkové brusle - je trestuhodné nevyužít alespoň pár hodin k projížďce po stezce okolo Stenley Parku nebo Kitsilana.. V Brně mě k tomu vůbec nic netáhlo. I Starbucks, přes vědomí, že káva tu není dobrá a že ji neumí; jsem součástí masy lidí, kteří zde chtě nechtě občas něco nakoupí. Starbucks je na každém rohu, když žaludek zahlásí, že by si něco dal - kroky vedou právě sem. O Boston Donutech škoda mluvit. Slovy se ani nedá popsat ten slastný pocit, když se zakousnu do tohoto oválného koblížku, krásně jemného, plněného pudingem a politého jemnou čokoládou. Chce to velké sebezapření nekoupit si další, a další, a další... :)))) Nedivím se, že jsou Amíci tak tlustí, když jim tohle servírují na každém rohu. Kanaďané jsou alespoň více sportovně založení a dbají o své těla. Najdou se tu i vyjímky, ale je jich děsně málo. Toto je jedna z věcí, které se mi velmi líbí. Kanaďanům není jedno, jestli mají nějaké kilo navíc, jde to vidět na počtu běžců, in-linistů a cyklistů. Poslední markantní věcí je změna postoje k McFlurry u McDonalds - ano, ten kelímek točené zmrzky se zamíchanými kousky čokolády nebo oplatky (Oreo!!), přelité karamelovou nebo jahodovou polevou. Je to boží a je mi úplně putna, že to je produkt těch dvou žlutých vlnek. K našim společným výletům pezpodmínečně patří McFlurry na začátku a někdy i během celého výletu. Stromy se pod naši váhou zatím nelámou, pohybu máme dost...
Posledním, co mě napadá zmínit, je kauza v Ottawě. Nevím, do jaké míry pronikla i do Čech, s největší pravděpodobností to vnímají jen Češi v Kanadě. Jedná se o zpřísnění víz do Kanady - celosvětově. Chce-li mladý člověk jet pracovat do Kanady, má vcelku na výběr z různých možností.
- Working Holiday - nejčastější typ udělených víz. Roční povolení na studium a práci v Kanadě. Vypisuje se 1000 míst ročně, díky tomuto programu jsem zde i já. V loňském roce byla kvóta vyčerpaná až k 5. 9., letos už v polovině dubna byly všechny místa vybrané. Trend útěku mladých do Kanady je neskutečně rostoucí. Včera opět přiletělo vcelku plné letadlo Čechů - mezi nimi i další tři kamošky z Brna. Počet Čechů tu roste a roste :)
- Young Proffesional - dá se říct, že je jakýmsi navazujícím programem na WH program. Míst je určených 250 na celý rok. Žádají o něj ti, co chtějí pokračovat v práci spojené s vystudovaným oborem. Požadavky jsou přísnější a úspěšnost schválení není tak veliká. Pracovní povolení není otevřené, ale můžete pracovat pouze pro společnost, která se za vás svým způsobem zaručí. Opět se jedná o roční povolení a letos jich zbývá už jen necelých čtyřicet.
- LMO - chce-li si někdo ještě svůj pobyt prodloužit a dva roky mu jsou krátké, doposud nejjednodušší možností byl LMO (Labour Market Opinion) program. Tento program vyřizoval zaměstnavatel a podmínky byly donedávna dost volné. Stačilo jednoduše dodat, že na dané místo není zaměstnavatel sehnat pracanta s kanadskou národností, zaplatit nízký poplatek a tím si zaměstnance uvázat. V Ottawě díky tomuto pravidlu nastalo hromadné propouštění kanadských úředníků a lodí ze sféry IT - a jejich nahrazení levnou pracovní silou. Proto bylo v rychlém řízení uzákoněna změna, která velmi zpřísnila podmínky jejího získání. Zásadní změna v plánu těch, co tu chtějí zůstat déle - téměř všichni z ostatních, co tu kroutí už druhý rok.
Vše to působí zmatek. Je asi dobré, že si drží místa pro své občany a nepodléhají trendu snižováním nákladů za každou cenu. Nevědomky tak ale vláda hází klacky pod nohy všem ostatním, které by tu ráda měla - vystudovaným odborníkům z ostatních oborů, kteří díky kvalitě škol v Evropě mají čím přispět. Vztahuji teď konkrétně na oba Tomáše, co mají vystudovanou geodezii a svými znalostmi jednoznačně převyšují znalostni místních. A popravdě myslím, že je více odvětví, ve kterých tomu tak je.
Žádné komentáře:
Okomentovat