NHL, Canucks vs. Blackhawks

Tý jo, krom samotného zážitku navštívit zápas NHL jsem dostal i bonus v podobě pohledné hry a co víc, dokonce i výhry domácích Canucks nad jejich rivalem č. 1 - Chicagem Blackhawks. Ještě když jsem v ČR hrál futsal, bavilo mě psaní reportů, teď však shrnutí samotné hry nechám na fundovanějších. Mrknu na vše okolo... 

 

Nakonec jsem rád, že jsem byl překecán právě na tento zápas. Chicago, nejlepší tým této sezóny, k tomu dva Češi v sestavě: Frolík a Rozsíval, navíc i Slováci Hossa a Handzus. Jardu jsem tuto sezónu nestihl, tak aspoň někoho.

V neděli v poledne jsme se narychlo domluvili s Luckou a tentýž den odpoledne se koupily lístky, za padesát babek cena opravdu luxusní. Nejlevnější v prodeji na ofiko stránkách jsem viděl za 70, samo sebou vrchní hranice nějakých 500 CAD mě nechává klidným. Zápas začíná v sedm hodin, každý domácí hrací den je nepřehlédnutelný. Místní hokejem žijí, ze všech stran se sjíždí fanoušci v dresech, auta mají vlaječky, hospody připraveny na televizní přenos. Dost mi to připomíná i hokejové dny v Brně, modrá zde vládne.

 

 

Na sebe si beru Český dres a kšiltku, který vytahuji poprvé od roku 2004, co mi ho táta dovezl z MS v Praze. Doposud se nenašla žádná dobrá příležitost si ho vzít, na hokej, co jsme hrávali, mi přišlo škoda ho brát. Ve skytrainu ihned sklízím ohlasy, škoda jen, že ve Vancouveru žádný Čech nehraje.  

 

 

V munulosti tomu tak vždy nebylo, Čechů tu hrálo vcelku dost. Ze známých na prvním místě určtitě Ivan Hlinka, který zde odehrál dvě sezóny v letech 81 - 83, Jirka Šlégr, Petr Nedvěd, krátkou dobu i Jan Bulis, Tomáš Mojžíš, Josef Beránek nebo i Martin Ručínský. I Slováci tu mají nesmazatelnou stopu v podobě Paľa Demitry, který hájil místní barvy před svým odchodem do ruské Jaroslavle.

 

Jakožto kluk poznamenaný kultem sbírání hokejových kartiček si dodnes vzpomínám na legendy Pavla Bureho, Trevora Lindena, hvězy Marka Messiera nebo i Markuse Näslunda, jednoho z mnoha švédských zástupců modrobílých. Bratry Sedinovy není třeba zmiňovat, jsou doslova novodobou ikonou Canucks a svými výsledky táhnou tým každoročně k vítězství v divizi. Předloni dokonce i při zisku Prezidentovy trofeje za nejlepší celek ročníku až do finále Stenley Cupu, kde padli v rozhodujícím sedmém zápase s Boston Bruins. I letos jsou Canucks lídry své divize a vyřazovačí část se velmi rychle blíží, šílenství se opět o něco posune. Jsem zvědavej.

 

 

I tak to na české poměry fandění vůbec nemá, mám-li být upřímný. Hokej tu má zvláštní postavení. Lidé sice chodí ve velkém počtu, běžně chodí oděni v barvách Canucks, rozebírají včerejší hru v práci, ve fandění se však mají co učit. Na stadionu si proto připadnete spíše jako v divadle nebo v kině. Neskutečná show před nástupem hráčů slibuje pořádný zážitek, ve skutečnosti jí amplituda hluku končí. Nic to nemění na tom, že i tak jsem měl solidní husí kůži, když celá hala začala pod vedením sličné zpěvačky zpívat kanadskou hymnu. Neskutečné, můžete posoudit ve videu:

http://www.youtube.com/watch?v=bK9EACndveY&feature=youtu.be
 

 

Tím to hlavní dle mého končí. Teda krom hokeje samotného to druhé nejdůležitější, elektrizující atmosféra, na kterou jsem díky Kometě u hokeje tak nějak zvyklý. Zabrán do natáčení osmnáctitisícového stadionu si ani nevšímám, že bylo vhozeno buly a hraje se. Kluziště je užší, osobní střety jsou tu proto častější. A tak se dozvídám, co že je tím důvodem, proč se na hokej chodí. Jakýkoliv ostrý hit je významně oceněn potleskem a jásáním v podobě "sestřelení" protihráče, úzkostlivým "OU" naopak v případě najetí do hráče domácího. Do varu publikum dostává šťouchaná dvou bitkařů po cca třech minutách hry, k nelibosti fanoušků však hráči rukavice nesundávají. Po celý zápas k vidění žádná bitka není, takže svorné skandování během zápasu zažívám pouze při monotónním "Go Canucks Go" a posměšném "bučení" na brankáře hostí Crawforda. Všechny tři branky domácích však slaví fanoušci potleskem ve stoje, stejně tak i standing ovation pro Daniela Sedina, v tomto zápase se díky brance a přihrávce posunul na druhé místo v historickém bodování klubu (za svého bratra Henrika). V poslední třetině je k vidění i slabší mexická vlna, především díky tomu, že Canucks poráží první tým letošního ročníku a hlavně i svého největšího rivala 3:0. Osm minut před koncem Chicago sice snižuje na konečných 3:1, kvalita hokeje je však dle mého měřítka nad poměry dobrá, což se nedá říct o všech zápasech, na které se koukám na internetu nebo v televizi. Hokej v NHL je zkrátka úplně jiný.
 

 

Po zápase ještě v rychlosti koukáme na halu, přirovnal bych ji k novodobému standardu hokejových hal, jaký můžeme vidět i u nás díky O2 aréně. Co tu mají jako přídavek je doprovodný program během zápasu, kdy losují výherní řady sedadel a rozdávají dárky, kdy moderátorka vlítne mezi diváky a náhodně vybranému dá dres, nebo kdy sponzor hokeje, Tim Hortons, vylosuje náhodného diváka a na obrazovce schová jeden donut pod papírový kelímek. Následná grafika kelímky roztočí a různě promíchá. Za pomoci ostatních hulákajících diváků a na prstech ukazujících čísel hádá, pod kterým ze tří kelímků je donut schován. No prostě šaškárna. Neskutečně mě štvou neustálé komerční přestávky k čištění ledu - důvodem je samosebou TV přenos a všudypřítomné reklamy...

 

 

I tak jsem ale rád, že jsem se šel podívat. Nejen, že se mi tím splnil další sen, vidět naživo NHL. Troufám si říct, že zápas byl velmi nadprůměrný a navíc okořeněný ziskem skalpu nad lídry letošního ročníku. Kdo ví, kdy se zase na zápas dostanu.