Koukám, že se intervaly psaní docela dost protahují, ještě že nemusím psát pro nějaký redakční deník a plnit uzávěrky :)
Už jsem dokoukal The Lost, takže konečně večer trávím i smysluplněji. Navíc se mi dnes poprvé podařilo porazit Brouka v tenise, o to větší důvod napsat „něco nového“… Veškeré dokumenty roztříděny, účty založeny, vypráno, uklizeno, tak se jde psát.
S čím pokračovat dnes, když jsem si dal vcelku velký klid po surfech. Nejde přeci vytřískat vše na začátku. Taky to je s ohledem na limit karty více než vhodné. Většinu času teď vyplňuje práce, díky níž dny plynou a plynou. Bohužel, víkendy utíkají ještě rychleji. Donedávna jsem, a asi nejen já, slyšel, jak jsou Kanaďani líní nebo leví. V prvních pracovních dnech jsem se utvrdil v tom, že ani tak leví nejsou. Někteří umí, jen se jim nechce. Lenost je tím pravým slovem, které použít. Tak se jim podíváme trošku na zub…
Za prvé, kdo je Kanaďan. Postupem času zjišťuji, jak tu tomu je. Ve Vancouveru je těžké najit pravého Kanaďana. Nejen díky tomu, že je tolik multikulturní (jak jsem psal už dříve), ale především pravý Kanaďan = Indián. A ti, jak je známo, žijí především v rezervacích. Okolo jedné jsme projížděli i předminulý víkend ve znamení surfů – nově postavené satelitní městečko, pěkně moderní. Tomášem mi však bylo řečeno, že raději dál od nich. Místní „novodobí“ je vnímají podobně jako u nás romskou komunitu. I tak jsou ale, jak tomu bývá zvykem, výjimky. Tím je i můj foreman (předák) v práci. Údajně se indiáni poznají především podle tvaru nosu, pěkně rozpláclej. Zajímavé, když z něj postupně tahám moudra o všem, co může a nemůže. Naposledy jsme se bavili o koníčcích. Baví ho střelba, hrdě ukazoval i své trofeje. Při otázce, jaké povolení musí mít a kde ho získal, se jen zasmál. Je na „svém“ území, a tak si může střílet kdykoliv chce, cokoliv chce. Jediným povolením mu je zbrojní pas. Zvláštní. Stejně tak i různé výsady, pokud jsem dobře pochytil, tak nemusí platit školné atd..
A co tedy místní a práce, pracovní morálka? Také jsem nakousl už dříve. Pracovní doba od sedmi do tří znamená, že se schází okolo sedmé, poté pomalu na pracovní místo, rozkoukat se, popovídat si, před jedenáctou už dolů na obědovou pauzu, která by sice měla trvat půl hodiny, ale trvá téměř celou. Pomalu nahoru, hoďku a půl něco udělat a pak už jen postávat, balit hodně pomalu věci a krůčkem dolů. Lehký krok se mění v poklus, když udeří třetí hodina. Netřeba říkat, že to už jsou všichni převlečení a pádí domů. V pondělí se dělá ještě s menším nasazením, vždyť je pondělí… Pátek naopak končí většina už v jednu, když už je ten pátek… Logicky nám (většině Evropanů) to je hodně cizí a osobně mi to dělá velké problémy, ztotožnit se s tímto stylem. Včera jsme měli s kolegou Benem dobrou debatu. Za celý den udělal „cosi“, co by kdekdo zvládl za hoďku, dvě. Pak se ještě smál, že udělal jen tak málo, kdežto já jsem stihl celou jednotku + osazení celého patra hlavami sprinklerů. Když oznámil, že o nich budu po návratu říkat hezké věci, s úsměvem jsem mu odvětil, že o jejich lenosti se ví široko daleko. A tím se dostáváme k celému zádrhelu. Místní tu mají nadstandardní podmínky. Zaměstnavatelé berou neskutečné ohledy na to, kdo má jaký kurz a jak dlouho dělá. Nic víc, než papíry, je nezajímají. Samotná efektivita práce je druhořadá. Stačí do ni jen chodit. Naopak nás, co nekecáme a makáme, nechávají pěkně pozadu, co se finančního ohodnocení týká. V Kanadě je úplně jedno, jestli máš v ČR vysokou školu a dělal jsi kdoví co. Tady jsi rázem nikým a musíš se hrabat pěkně odspodu. A málokdo umí ocenit, že opravdu makáš. A tak jelikož jsem sem nepořijel dělat kariéru, pěkně jsem se ozval se žádostí o zvednutí platu. Uvidíme, co a jak. I tak nic nenechávám náhodě a dneska jsem poslal pár resuméček do dalších stran.
I proto jsem uvítal změnu, která přišla. Na jiné stavbě nestíhají a na naší jsme stihli dohnat sádrokartonáře, takže je třeba zvolnit. Přesunul jsem se do severní části Burnaby, na Hastings Street, na křižovatku s Holdom Avenue (samotná Hastings má několik km…). Docela jsem se těšil, že zmizím od Matúše. Ne, že by mi lezl na nervy, byl mi dobrým školitelem a pomocníkem, jenže ono jet do zahraničí i s tím, abych vypiloval angličtinu, bydlel s Čechy a pracoval se Slovákem, není to to pravé ořechové. Když mi Peter sděloval, že budu dělat s Edwardem, měl jsem docela radost. Ta mě však přešla. Z Edwarda se vyklubal Eduard, který v 69tém emigroval do Kanady, tehdy jako devatenáctiletý. Takže ze slovenštiny plynule do češtiny, hergot!! Je tu méně rušno, dům má 3 nadzemní podlaží a je z balkonů úžasný výhled na celý Burnaby. Hodí se zavést nový pojem – Edward za tu dobu pěkně „zkanadovatěl“. Dělá sice jen 4 hodiny, ve skutečnosti jsem ho za tu dobu viděl dělat jen slabou půlhodinu. Když odjížděl (před jedenáctou hodinou) a dával úkoly na můj zbytek pracovního dne, opatrně jsem se ho zeptal, co pak dál. Nic, jen těchto pár věcí, rozhoď si je tak, abys skončil ve tři. I přes opravdu volné tempo a polední skypehovor s rodiči v jednu hodinu nemám co dělat a jedu směr dům..
Díky autobusu, který mi po rekordním sprintu frknul před nosem, jsem zjistil, že hned vedle práce máme menší golfové hřiště. Golf tu je běžný snad jako u nás fotbal. Chodí skoro každý, není to tu považováno za „snobský“ sport. Už abychom šli taky na odpaly a abych si poprvé v životě zkusil celé kolečko i s jamkami.
Taky se hodí zmínit se o jedné milé tradici, o tzv. "roof party". Na každé vetší stavbě, když se vylije betonem poslední patro, investor udělá veliké barbecue pro všechny na stavbě. Domácí burgery, hotdogy, zákusky, pití, salát.... Jediný den, kdy jsem viděl tolik lidí v pátek dělat :)
Taky jsem do alba přidal konečně i fotky ze surfů (pro ty, co mě namají na Facebooku..). Na videu se pomalu a jistě dělá.
Žádné komentáře:
Okomentovat