Hawaii

Asi by se hodilo sepsat i něco o celém týdnu, nicméně v porovnání s tím, co se odehrálo během posledních tří dnů, to by byla děsná nuda.

 

Právě sedím v trajektu z Victoria Island (kde se nachází i hlavní město Britské Kolumbie - Victoria) zpět domů, pln dojmů a pocitů. Tento víkend byl zkrátka naprosto perfektní. Ty dny, kdy se sejde tolik věcí dohromady, kdy jedna druhou pěkně znásobí. A ani mi nevadí, že se domů dostaneme za dobré dvě hodiny, abych po pětihodinovém spánku načal další pracovní týden.

 

Kdo mě zná líp, ví, že mám svůj tzv. TtDBID (=things to do before I die). Zní to trošku morbidně, ale jedná se o takový seznam věcí, které bych ve svém životě rád stihl. Jedna z nich se v ČR opravdu zmáknout nedá, takže je jasné, že vyškrtnutí položky zkusit surfing muselo zákonitě přijít tady. Kluci už surfovat byli, takže tip na výlet jsem plně přenechal na nich. Do not nám hrál prodloužený víkend - díky Velikonocům. Na páteční brzké ráno byl naordinován výjezd na trajekt směr Victoria a už východ Slunce nám dal jasně najevo, že nám počasí cestu notně zpříjemní.

Procházka po Victorii, hlavním městě Britské Kolumbie, byla mdlá. Popravdě nechápu, jak to, že je hlavním městem právě ona. Téměř nic k vidění, v porovnání s Vancouverem. Alespoň jsme našli dobré místo na pobřežní procházku - Beacon Hill Park, ve kterém je jedna z více soch známého kanadského běžce - Terryho Foxe. Nic víc za zmínku z tohoto města ani nestojí. Mám s ním tak aspoň hezkou běžeckou fotovzpomínku :)

 

 

Přesun do surfařské bašty Tofino utekl jako voda a se západem slunce jsme dorazili na Long Beach. V těchto chvílích bylo počasí vcelku strašidelné, mlha, že by se dala krájet a chladný vzduch z oceánu společně s duněním vln dával vědět, kde že to budeme další den jezdit. Na internetu jsme četli, že jsou vlny v těchto dnech malé, ale co, nemusíme hned začínat na dvoumetrových. Najít nějaké místo na ubytování byl nadlidský výkon. Jezdili jsme podél pobřeží a hledali místo, kde se usídlit. Sezóna začíná až s květnem, a tak jsou kempy zavřené a za hotel se nám platit nechtělo. Na druhou stranu jsme se nacházeli v národním parku, kde je kemping a otevřený oheň zakázán. Nakonec jsme zvolili drobný ohínek a nenápné místo na rozdělání stanů. Jasný plán, že ráno vstáváme v sedm, abychom se potichu vytratili. 

 

 

Ráno je vcelku dost čerstvo, ve světle a bez mlhy můžeme naplno obdivovat písečnou pláž táhnoucí se po celém výběžku. Zdvořile nás vítá východ Slunce a absence jakéhokoliv mraku dává jasně najevo, že dneska by to šlo... Jedeme ještě do města pro něco na snídani a na kafe, v půl jedenácté už vyplňujeme tabulku s velikostmi a škrtáme, co vše chceme půjčit. Nasoukaní do neoprenů kurtujeme surfy na střechu auta a jedeme na pláž. Neskutečné horko, už abychom se ochladili ve studeném oceánu. Nemůžu se dočkat, pečlivě přidělávám kameru na surf, ať se vše může zdokumentovat. Úzkou cestou z parkoviště se před námi otevírá pláž - paráda. Doladíme poslední věci, nasadíme i rukavice, utěsníme cesty a jde se na to. S prknem v podpaží, krok za krokem k vodě. Neoprén naštěstí funguje dobře, takže bez jediného couvnutí se prodíráme vodou, naskakujeme na surfy a kraulovými chvaty pádlujeme "směr Austrálie". Popravdě vůbec nevím, co mám dělat. Zatím si hraji s kamerou a dělám fotky. Zjišťuji, že surfing je stejně jako rybolov především o čekání. Jednou za pár minut přijdou dvě, tři vlny, na kterých by to šlo. Jede k nám jedna větší vlna, Tom lehá a ve směru vlny začíná zběsile plavat, aby chytil dobrou rychlost. Vlna se už o ledacos postará a mně se na tváři objevuje poťouchlý úsměv, kdy se těším na svou jízdu.

 

 

Pravda, udržet se i tak na surfu samotném je docela makačka. Hlavně se na něj postavit. Vyhlížím vlnu, po pár minutách se ke mě konečně blíží, jde se na to. První "jízdu" si za rámeček opravdu nedám, stejně jako i následujících pár. Chce to hlavně vychytat výšku vlny a dobu jejího zlomu. Jak později poznávám, především o tomto to je. Načasovat ten správný okamžik na správném místě. V prvních pokusech se tak stává, že mě vlna buďto podjede a surf nezachytí, a nebo naopak celého přeskočí. Nemusím snad ani zmiňovat případy, kdy nejsem s vlnou zcela v rovině a ta si mě laškovně odhodí bokem a líně se přese mě převalí. Když už se povede ji chytit, až na potřetí se dostávám na nohy a zažívám slabý odvar toho, co jsem mohl obdivovat na surfařských videích. Snažíme se vyhlížet jiné místo s většími vlnami, jdeme proto blíže do zátoky. Tady je interval vln poněkud častější. S ubíhajícím dnem se vlny zvětšují, stejně jako jejich interval. Není proto divu, že jsme docela unaveni a spokojeni okolo čtvrté hodiny plaveme zpět na pláž.

 

Následuje sprcha v ledové vodě, abychom ze sebe smyli sůl, vrácení surfů a odjezd opět do Tofina. Tady se spojujeme s druhým autem Čechů, kteří byli v teplých pramenech severně od nás. Jedeme mrknout na pláž na západ slunce a tam dát něco malého k snědku, společně s tím i volejbal a frisbíčko. 

 

 

Odtud nabíráme směr Nanaimo s vědomím, že po cestě najdeme vhodné místo pro kemping. Večer nám zpříjemňuje i kytara s cestovním grilem, po noci opět nasedáme do aut a jedeme na drobný hike. Celý prodloužený víkend utekl neskutečně rychle a příjemně. Jedno vím jistě, na surfu jsem jel poprvé, ale rozhodně ne naposled. Příště na nějakých větších vlnách, ať se dá i vyzkoušet, jak že se vlastně zatáčí... Nejen tento samotný zážitek, ale i neskutečné počasí, které umocnilo celý výlet, můžou za další týden strávený v Kanadě opět s přívlastkem "luxusní".

 

V 8:15 večer, zrovna když se výchozí destinace plavby trajektem zpět - Nanaimo - halí do tmy, zaburácí hlasitá siréna a můžeme vyplouvat. S rukama v kapse, schoulen do lehké mikiny, zvedajícím se větrem v zádech, a koukajíc se na rozvlněné červenobílé vlajky s javorovým listem uprostřed na vrcholu trajektu, tak procitám ze snu, že uplynulé dny musely být tráveny v nějaké ryze letní oblasti.. Ne, stále je to Kanada - díky, že tato zem dovede na každém kroku neustále překvapovat.