Soudě podle nadpisu příspěvku, jde poznat, jakým obdobím právě procházím. Užívání si na nějakou chvíli dávám vale, je potřeba trochu hrábnout. I přes to všechno se najde hodně věcí, které týden notně zpříjemní...
Změna pracovního místa je dle mého ku prospěchu. A to nejen po stránce cestování. Ráno mě běre Ed kousek od domu, výhoda, že bydlí cca 10 minut pešky odemě. Ranní ostré tempo do kopce skvěle probere. I nazpátek je to o poznátí lepší, autobus č. 129 jezdí přímo od stavby až na Edmonds. Co víc si přát - snad jen neusínat za jízdy. Stejně to je zvláštní, přes celý den se mi chce spát vždy jen v autobuse. Občas na mě musí být skvělý pohled, když u čtení si nebo u brouzdání na mobilu z ničeho nic "klimbnu" :)
Dalším plusem je pestrost pracovních úkolů. Na Windsor Gate se jednalo o výškovou novostavbu. Jedno patro jako druhé, čili v cca třídenních intervalech pořád to samé - krom narůstajícího počtu schodů, které zdolat - málokdy jsem čekával na výtah. Tato stavba je dřevěná tříposchoďová a dá se říct, že opravujeme zvoranou práci po našem předchůdci. Všechny místnosti jsou jiné, dům je terasovitého typu, velmi hezky členěný a s naprosto úžasným výhledem na "naše" Burnaby a nedaleký Metrotown.
Eda je ostřílenej lišák. Co tak počítám, tak má na krku 63 let. Každé ráno zažívám malé "deja vu". Bílý ford, zaparkovaný v garážích vedle Starbucks, kde si kupuje ranní kávu, a kromě dýmu z Edových cigaret se z auta linou i tóny poctivé kolumbijské hudby, a to pořádně nahlas. Už při první jízdě, i přes mou snahu o komunikaci, hudbu nezeslabil. Pouze suše oznámil, že poslouchá tento styl. Naštěstí se mi líbí, vždy si vzpomenu na návštěvu Havany v Líšni. Postupem času se o něm dozvídám i víc. Jeho druhá manželka je z Kolumbie, Ed se učí i španělsky a je opravdu krásný, s jakým zapálením mi vysvětluje, o čem se zpívá. A tak aspoň jsem se naučil pár španělských slovíček, jako bonus v této multikulturní části Kanady.
Minulý víkend se svolalo sportovní setkání na 29th Avenue. Vše se opět sešlo víc než dobře, počasí, počet lidí i volné sportoviště. A tak mohly po větší část dne dva týmy soupeřit v tenise, nohecu a frisbee. Opět nechybělo grilování a pivka. Paráda.
K tomu všemu jsme se včera vydali v devítičlenné partě na lasergame. Už jsem jednou hrál i u nás v Brně, kde je tento druh zábavy pěkně v rozmachu. A tak když na nás vyvalila obsluha oči, co že tu dělá parta dospělých, že hřiště je převážně pro děti, pocity byly smíšené. Jsme přeci ale v Kanadě, rozlehlé bojiště, důkladně promyšlené se základnami v poschodí velmi mile překvapilo a my se mohli společně s dalšími cca dvaceti protivníky pustit do deathmatche. V areálu tma okořeněna svítícími obrysy stěn a především vesty všech hráčů s obrysovým červeným světlem na ramenou, hrudi a zádech - body, do kterých střílet. Dvacet minut, x zásahů a hlavně neskutečná makačka. Netřeba podotýkat, jak snadno se večer usínalo.
Každopádně dnešek je dalším dnem, kdy mohu odškrtnout opět nějakou část ze svého seznamu. Sedím ve skytrainu, vedle mě manželský pár, cca 50 let, v dresu Canucks. Koukáme na sebe, s úsměvem, mám na sobě kšiltovku a dres České reprezentace, který mi táta dovezl z našeho mistrovství v neúspěšném čtvrtfinále proti USA. Na otázku pána, zda-li taky jedu na zápas proti jejich největšímu rivalovi Chicagu, s hrdostí odpovídám YES!!! Máme lístky, dnešní večer si užiju při živém sledování NHL. Go Canucks, GO!
Žádné komentáře:
Okomentovat