Hlavně nenápadně

Vůbec by mě nenapadlo, že budu po více než dvou měsících psát článek tak brzy po předchozím příspěvku, uplynulé hodiny si o to však říkají.

 

V životě je spousta okamžiků. Některé jsou příjemné, jiné zapadnou do mnoha průměrných, bohužel se najdou i ty, které byste nejraději vymazali z paměti. To je zkrátka život, tak to chodí. S tím nenaděláme nic a ať se snažíme jakkoliv, přichází zleva zprava, v náhodných intervalech. Rozebírat a stále se vracet k těm špatným mohou pesimisti, kteří se díky tomu točí v bludném kruhu a sami si ubírají příjemný pocit štěstí. Ty velmi kladné, které navodí pocit euforie a jak se i říká, kvůli kterým rozhodně stojí za to žít, i kdyby se dělo cokoliv, mají také své dělení. První kategorii mohu do značné míry ovlivnit. Jsou to zážitky, kterým jdu naproti. Netřeba jít dalece zpět, surf, návštěva NHL, vylézt na Mont Blanc (i když neúspěšně, ale pouhé sledování videa osvěží ten pocit, kdy stojíte téměř nahoře), dát vítězný gól, udělat někomu jinému radost, poznat svět a dostat se na dech beroucí místa... Je jich hodně a záleží na každým, jestli udělá potřebné kroky k naplnění pravého smyslu života. Pak tu je ale druhá kategorie. Ty, které nenaplánujete ani kdybyste se na hlavu stavěli. Kdy je třeba notný počet událostí, řekněme ozubených kol, aby do sebe vše zapadlo a klaplo to. Mám to štěstí, že okolo sebe mám hodně lidí, přátel, rodiny, kteří toto vše kontinuálně dělají a víc a víc si tuto vzácnost uvědomuji. A rozhodně to není třeba brát jako nějakou samozřejmost.

 

Díky kanadské části těchto lidí, přátel, jsem nečekaně strávil noc z 11. na 12. května, řekněme jindy běžný sobotní večer se proměnil ve večer, který se hluboce zařízne do mé paměti. Den začal zcela běžně, ranní snídaní, pro tentokrát víkend bez žádného hiku, jen relax. Odpoledne sraz s Luckou, abych si dal po delší době opět chutné a poctivé cappuccino připravené někým, koho káva taktéž naplňuje. Poté i sushi a pokec o Lucčiné situaci s vízem, která se značně zkomplikovala. Bohužel se jí vše sešlo tak špatně, že propásla poslední volná místa do programu profesního rozvoje a tak musí vymýšlet nový postup, kam ubírat v následujících měsících své kroky. Jakmile dopíjíme a jsme na odchodu, Lucka se zmiňuje, že pro ni má Tomáš připraveny fotky. Nijak tomu nepřikládám větší váhu, alespoň nepojedu z Cambie sám a můžeme ještě kecat. Domů jsem nespěchal, Tom měl být výjimečně v práci, s Klárou a s Broukem jsme byli včera na křídlech a pitcheru a na společné posezení na pivko a jídlo při příležitosti blížících se narozenin máme v plánu jít až zítra. Šouráme se k baráku a pomalu přemýšlím, jaký film si večer pustím a co budu doma dělat.

 

Dávám klíč do zámku, odemykám a v domě tma. Asi je Klára s Broukem na terase nebo venku, vím já. V tu ránu vidím první obličej, který mé hlavě říká, že něco nehraje. Co u nás dělá večer Zdenál? ... Co to má na hlavě, něco špičatého, cosi v puse...?? Dveře pokračují v pohybu a přede mnou se otvírá obyvák osvětlený mihotajícím se světlem ze svíček na dortu, díky němuž se zobrazují i kontury ostatních tváří a hlava konečně chápe. Narozeninové čepky, uvítací dort, frkačky v puse, výzdoba domu... Ty kráso! Tak toto je to, co jsem do této chvíle vídal jen v televizi, utajená party? Zatím co všichni ostatní vítají, myslím, že i zpívali, nevím, pro mě se v tu ránu zastavuje svět a dýchám hodně zhluboka. Mráz běhá po zádech a nemám jediného slova v puse. Vůbec nevím, jak jsem reagoval, co jsem v té chvíli řekl.



Postupně to vstřebávám a uvědomuji si, kdo je vše v domě, koukám na roztahané stuhy s narozeninovou tematikou, pověšenými balonky, výtečně vypadajícím dortem, ze kterého jsem mezitím stihl sfouknout svíčky.



Rád bych dort rozkrojil a podělil se se všemi, avšak ještě k tomu všemu mě čekají dárky. Jde vidět, že mě mají všichni do písmene přečteného, rum Zacapa, dva doutníky, nespočet cookiesek, nové struhadlo na nejčastější sváču - mrkev s jablkem, plná igelitka těchto dvou druhů proviantu, druhý dort s tematikou pětiprsťáků, tamburína, pivka.. Zábava pokračuje až do časného rána a postupně jeden vedle druhého upadá na různých "spacích" místech po domě.


 

Za vše jsem všem nesmírně vděčný. Možná že to je pro někoho maličkost a diví se, proč jsem kvůli tomuto psal nový příspěvek. Já však vím, že i když budu stát třeba u monstrózního mostu Golden Gate, sedět na Kubě s rumem a doutníkem v ruce, brázdit surfem vlny na Hawaii, fandit na živo Barceloně na jejím stadionu proti Realu (El Clásicco), procházet se po Čínské zdi a nebo stát na Hoře Osudu na Novém Zélandu - kdo ví, vždy to bude něco jiného, než se mi dostalo minulý večer. A všem, kteří v tom mají prsty, velké díky. Vše tak krásně připravené, dívám-li se na to zpětně - tahání za nos, abych vůbec nic nepoznal. Famózní oslava narozek a jedno vím jasně - nebudu odteď říkat, že to či ono neslavím. Moment překvapení je v rukou ostatních a ten pocit pro obdarovaného je k nezaplacení. A je na mně, abych "to" poslal dál..