USA co by kamenem....

Nikdy bych neřekl, že zajet si do Ameriky bude opravdu tak "ízy", jak se zdá. V tomto má Vancouver, ležící na blízko hranic s USA, nespornou výhodu. Toronto, Ottawa i Edmonton je pravdou sice dál, ale času na jejich prozkoumání je dá se říct vcelku dost. Hlavně tím splnit program, díky kterému tu jsem, a to je "poznej Kanadu".

Kdy jindy zvolit v tuto dobu výjezd přes hranice do nedalekého Seattlu, kor když byl minulý víkend avizovaný víkend slev v Seattle Premium Outlets. Do toho Zdenálovy narozeniny, a tak proč to vše nespojit a udělat si ve třech "pánskou jízdu". V pátek vše dostává reálné kontury, Tomovi vyšlo o víkendu volno (oba dny), a tak se jede na nedalekou jízdu, vzdálenostně téměř na stejno jako Brno - Praha.

Ráno proto s Tomem chystáme minimum věcí (batoh, spacák) a jedeme pro Zdenála. Ten je jako vždy poctivě připraven. Jede se bez bab, průtahy jsou proto nulové. Okolo půl jedenácté najíždíme na jižní výpadovku k hranicím. Výjezd jsme posunuli raději na dopoledne. Dá se očekávat mírné zdržení - nejen díky davům mířícím za nákupy, což je logické, ale hlavně i díky zřícenému mostu, který spadl pod tíhou nárazu nadměrného nákladu do nosné konstrukce a jedna jeho část se zřítila. Vše se obešlo bez zdravotní újmy, bohužel se most nacházel na frekventované spojce dvou velkých měst.

 

Na hranicích sáhodlouhá fronta popravdě není, oproti našemu očekávání. Je nám jasné, že díky mně budeme muset zastavit a projít nutným papírováním na americké straně. Dva týdny dopředu jsem si vyřídil tzv. ESTA. Jedná se o předregistraci ke vstupu do USA. Až později jsem se dozvěděl, že je potřebná především pro vzdušný vstup do USA, nicméně jak se později ukazuje, dost mi pomohla i k pozemnímu přechodu hranic. ESTA (Electronic System for Travel Authorisation) se vyplňuje a platí pomocí formuláře. Po vyplnění všeho potřebného a zaplacení poplatku ve výši (tuším) 14 dolarů mám povoleno vstoupit na americké území za důvodem cestování. Mám v systému registrováno jméno, to vše pod kódovým označením. Na hranicích přichází první úsměvná chvíle. Zastavuji u prvního okénka a odpovídám na zdvořilostní otázky, kam jedeme, co tam budeme dělat a za jak dlouho se vracíme. Nad odpovědí, že jedeme oslavit Zdenovy narozky, se celník pousměje a se slovy "je USA lepší než Kanada" vrací míč na mou stranu. Přeci mám jen stále v paměti dvojí kontrolu na hranicích a myslíc si, že se vybavuji s kanadskou stranou, odpovídám, že rozhodně ne. Kanada je lepší. Zaražení Zdeny a Toma si uvědomuji až později, když vidím, že jsme již na straně USA. Faux-pas se obešlo bez naschválů a bez důkladné prohlídky. Teď se tomu můžeme už smát.

Odstavujeme auto na parkovišti a míříme si to směrem k přepážkám. Cca 15 celníků oděných do neprůstřelných vest s kamennými obličeji nepůsobí moc vlídně, ale k tomu tu zajisté nejsou. Po pětiminutovém čekání se dostáváme na řadu i my. Vyšší pán si od nás bere pasy a opět se dáváme do řeči. Znovu podstujeme kolečko otázek a jako hlavním cílem cesty označujeme návštěvu Seattle a oslavu Zdenových narozek. Po kontrole pasů nám je se Zdenou mile popřáno vše nejlepší, a tak se zdvořilostně s úsměvem ptám na narozeniny našeho kontrolora. Má je za cca tři týdny, proto mu přání opětujeme. Chlapík je nakonec vcelku vysmátý, bere mi otisky všech prstů a nakonec se ještě musím kouknout zpříma do kamery, aby si mě uložili do databáze. Teď už jsem v registru všech osob světa. ESTA mi nakonec pomohla, v databázi mě mají a tak nemusím zdlouhavě vypisovat otravná pole do zelené karty. Dostávám tříměsíční povolení ke vstupu na území USA a tím pádem mám ještě do nedávna čistý pas jak dětská prdelka ze dvou stran zaplněný - juchů!

Teď už nám nic nebrání se znovu napojit na dálnici a pomalým tempem si to míříme směr outlet. Pozor, hlavní změna je přechod z kilometrů a metru na míle a yardy. 60 mph na tempomatu a můžeme jet stále ještě typickou kanadskou krajinou směr jih. Objížďka je dopředu značena, z hranic máme info, že se průběžné zprávy o zdržení mění z 15 minut až na 2 hodiny. Nakonec jsme u spodní hranice a objížďku zvládáme rychle. Okolo spadeného mostu je vcelku dost zvědavců, kteří si tento nezvyklý jev fotí.

Přijíždíme k outletu, již značně vyhladovělí. Parkoviště je přecpané, ale dobrá fluktuance lidí nám zajišťuje místo blízko vchodu. Ze všeho nejdřív jdeme do Food courtu na něco k snědku, přeci jen nám za tu dobu poněkud vyhládlo. Až pak razíme na kolečko po obchodech. Je srandovní, jak jsou tu ceny jiné. Především v našich evropských končinách předražené značky Oakley, Quicksilver, Vans nebo i Tomy Hilfiger, jsou tu za směšné ceny i v základu. Naštěstí nejsme modelky a tak zpět odnášíme jen pár věcí. Všichni jsme si pořídili boty, nějaké tričko a pár doplňků (přidávám do sbírky další kšiltku, za chvíli jich budu mít v součtu víc než bot. Řeší to alespoň mou nechuť ke stylingu vlasů, se zrcadlem opravdu nekamarádím :) ). Jedinou věc, kterou jsme si dali za cíl, a to koupi spodního prádla, jsme nesplnili. Nevadí.

Je pět hodin pryč a pokračujeme ještě dalších 35 mil do Seattle. Ve městě toho až na pár vyjímek k vidění údajně moc není. Nakonec jako první jedeme směr Greenwood Memorial Park, což je hřbitov v Rentonu. Nebylo by na něm nejspíš nic zvláštního, kdyby tu nebyl pochován Jimy Hendrix, legendární černošský kytarista. Pomník tu má krásný. V momentě, kdy k němu přicházíme, jsou v něm tři lidé. Proto se díváme i okolo. Hřbitovy tu mají opravdu hezké, krásně udržované. Tak jako známe z filmů. Velká zelená louka a na ní malé náhrobní desky s US vlaječkami. Stále čekáme, až ostatní odejdou, po pár minutách obchází dva, jeden zde však stále zůstává. Z počátku jsme mírně rozladěni, přeci jen chceme čistou fotku z pomníku, ale teď zpětně vůbec nelitujem. Jedná se o velkého Jimyho fanouška. Dáváme se do řeči a během půl hodiny od něj dostáváme všestranný výklad o jeho životě. Zajímavé. Jimy se dožil 27 let, od roku 1970, kdy skonal, uběhlo více než 40 let a stále se vydávají jeho nezveřejněné skladby, kterých je požehnaně.



Plni nabytých dojmů se vydáváme kolem jižního pobřeží jezera do centra Seattle, samo sebou míjíme po cestě i odbočku na Redmond, sídlo Microsoftu, tam si však zajedu někdy v klídku jindy. Už se pomalu stmívá, dle Tomových instrukcí jedeme na Space needle, vysokou věž ve tvaru ufo. Jakmile se blížíme k centru, vítá nás větší a větší počet mrakodrapů, které tvoří zajímavý pohled. Parkujeme u věže a vytahujeme foťáky. Tou dobou už začíná pršet, jdeme proto rychle pro lístky nahorů (20 babek), abychom se mohli pokochat výhledem na tou dobou už noční město. Před výtahem nás fotí, pěkně udělaná atrakce nám zanechává dobrou vzpomínku, posuďte sami.

Po 41 sekundové jízdě proskleným výtahem vystupujeme na horní plošině a děláme kolo na prstenci. Seattle jako na dlani, z dálky hezké a čisté město.

Opět nám kručí v žaludku, jdeme přeparkovat auto na místo, kde se můžeme dobře vyspat - ano, v autě. A teď tradá dát si dobré pivo a křídla. První restaurace má však kuchyni už zavřenou, takže dostáváme poslední objednávku v podobě pivních specialit. Popravdě místní piva nejsou až tak špatná, jak si mnozí myslí. Sice nemají tu tradiční "plzeňskou" chuť a pěnu, za to si můžeme pochutnat na různých druzích. Mé medovinové je vskutku lahodné. Dostáváme tip na nedalekou hospodu, kde vaří nonstop. Trefili se nám do gusta. Pryč jsou uhlazené restaurace, toto je pořádný rockový bar. Jukebox s hlasitou hudbou, potetovaný a pearcingem posetý tlouštík s fousem líně přichází a háže před nás lístek. Ať si kdo chce co chce říká, tato změna byla velmi příjemná. Hlasitá zábava, dokonce i potagované toalety starého vzezření nám tento večer vyhovují. Domácí burger a na výběr ze 12 piv. V průběhu noci ještě zmena lokálů a brouzdání se nočním Seattlem zakončujeme až nad ránem, cca okolo půl páté.

Město je o poznání špinavější a různých "kreatur" tu je více než dost. Zlatý Vancouver. Nicméně nikdo není dotěrný, nikdo nás neotravuje, každý si hledí svého. S pár lidmi se vždy dáme do řeči a necháme si doporučit, kam jít. Když už toho máme plné kecky, jdeme si ustlat do auta. Stále prší, spát se nám bude zajisté krásně.

Ráno nám klepe na okno auta hlídač, který kontroluje platnost tiketu. Díky konajícímu festivalu se dozvídáme, že jsme si koupili jiný a musíme doplatit (cca 6 babek). Oblbnutí náhlým vzbuzením nám to moc nepřemýšlí a ochotně platíme. Jak se později dozvídáme a vše nám dochází, jednalo se o sebejistou svini, která nás takto obrala dohromady o 25 babek. Nemáme ani lístek a ani peníze. Co naplat, povedlo se mu dokonale obelstít tři vzdělané dospělé inženýry jako malé Jardy (všem Jarkům se tímto omlouvám). Později si říkáme, co jsme to za osly. Kombinace překvapivého probuzení, reálného vzhledu a la hlídač a hlavně kanadské dobromyslnosti udělali své. Bereme si z toho však jen to dobré.

Vydatná snídaně u McDonalds mě velmi mile potěšila. Trojkombinace bramborové placky, vajíček a lívanců s javorovým sirupem by mě dříve ani nenapadla, k tomu samo sebou káva. Ale jejdamánku, jak jsem si pochutnal! Na wifi se díváme, kam dál, plány však hatí vytrvalý déšť. Proto míříme do nedaleké tržnice, kde opět získávám jiný pohled na nakupování. Stánky s čerstvým ovocem, masem, ručně dělanými výrobky a obchody se suvenýry mají své kouzlo. Naproti tržišti je jak jinak - Starbucks, síť s kávou. Nebylo by na ní nic zvláštního, kdyby se nejednalo o první Starbucks na světě.

Po této obhlídce jedeme zpět domů, po cestě zastavujeme ještě jednou v outletu, kde je lidí už o poznání méně. Dokupujeme ještě pár věcí, pak jídlo a další obchod. Zde nacházím v regálu zašoupnuté bílé pětiprsťáky, světe div se - v mé velikosti, a tak jásám - po zjištění ceny nadvakrát. Jsem už na čísle 4, za chvíli budou na každý den jedny. I na spodní prádlo se nakonec dostalo, takže nýkupní výlet se stal úspěšným. Hip hip hurá. Na hranicích nás čeká kanadský celník, který není moc příjemný a pořádně nás lustruje. Jsme ok, opět jedeme podle metrického systému a s pocitem dobře odvedeného výletu jdeme dospat uplynulý víkend.

Co na závěr? Seattle je velké město, typické rychle rostoucí, naňahnané mrakodrapy, nic moc k vidění. Bohužel vcelku špinavé město, hodně bezdomovců a pochybných kreatur. Postupně uvidím, jestli to je trend všech velkých měst a mám pouze štěstí, že žiju aktuálně v čistém Vancouveru.