Po 54 a ½
hodinách od výjezdu z Březiny jsme konečně v Yellowknife. Avšak jak mé, tak i
Amyino srdce je stále na Moravě. Naše mysl má opět čas přemítat o všem, co se
za ty dva týdny odehrálo. Rozhodně to trumflo všech 30 předešlých Vánoc, co
jsem zažil. Je neděle 18.12. a před čtvrtou hodinou ráno nás tahá budík
z postele. Vydatná snídaně, nic v ledničce nenechat a hurá nasednout
do taxíku - naše cesta začíná. Letiště v Yellowknife je správně prťavé,
kdo kdy byl na Brněnském, tak věřte, že tohle je cirka pětinové. Nemůžu si
pomoci, ale vrtulová letadla mají své kouzlo. Úzký trup a kožené dvojsedačky
evokují jízdu v kupé, avšak pěkně hlučném.
Desetihodinová návštěva Edmontonu z velké části
vyplněná návštěvou Amyiných rodičů a už jen půlhodinový let do Calgary, kde
dneska přenocujeme. Můžeme se opět vidět s Anetou, Gábi, Petrou, Martinem
a Tomem. V pondělí ráno se chystáme na přesun z jižní části Calgary
na letiště, když v tom dostávám email, že náš let je o tři a půl hodiny
opožděn. Co se dá dělat, jdeme ještě nakoupit posledních pár věcí (kapitola
sama o sobě, jedna její nejvtipnější část ve videu pod článkem, stojí za to
kouknout) a i tak se vydáváme na letiště lehce vydechnout.
Nemohu se osobně dočkat, mile mě překvapila zpráva o
nasazení nového stroje na trasu Amsterdam – Calgary. Nově na ni létá Dreamliner
od Amerického Boeingu (787-9). Paráda! Co jsem se v minulosti nakoukal
videí a načetl článků. Konečně letadlo dosedá na studenou runway a já tak mohu
opět radostným okem poletovat po jeho modrých křivkách (opět padla volba na
KLM, neměnil bych). Naskakujeme do letadla a osmi a půl hodinový let přes oceán
může začít. Prokousávám se novým multimediálním rozhraním, přes filmy a
sledování mapy aktuální polohy letadla, rychlosti (a že na to pilot šlápl, aby
dohonil ztracený čas – oproti běžným cca 930 km/h to tahal svižných 1 060 km/h,
i přesto že maximální rychlost je uváděna okolo 950 km/h). Během letu jsem oči
moc nezamhouřil, takže po příletu do Amsterdamu na mě únava solidně dolehla.
Letadlo do Prahy jsme stihli díky předchozímu zpoždění tak akorát. Poslední
přelet a to už nás čekají v Praze naši, rádi je po krátké chvíli zase
vidíme a už to pelášíme po D1 směr Brno.
Zážitek sám o sobě, snažím se neusnout, abych se co nejdříve
adaptoval na nové časové pásmo, leccos jsem se už z let minulých naučil,
ale je to těžké. Naštěstí od klidného spánku mě odrazuje sledování toho, co se
děje v místních končinách. Zcela jsem odvykl a moje první slova na
okomentování řidičských schopností jsou džungle. A hned mi je jasné, že se budu
raději snažit řízení v ČR omezit na co nejmenší čas, na to opravdu nemám
nervy J Po
příjezdu domů se ještě snažíme držet co nejvíce, ale stejně pod tíhou horních
víček odpadáváme. Je 20.12. a my se těšíme na tradičně netradiční Vánoce (zcela
nové zvyky pro Amy). Probouzíme se do nového dne nuceně, potřebuji jet vyřídit
smluvní formality, po cestě se kocháme bílou krajinou. Předpověď sice nehlásila
bílé Vánoce, my ale věříme, že by se mohlo poštěstit.
Následující dny podnikáme nespočet výletů a návštěv, i když
bohužel jsme nebyli schopni se setkat se všemi. Záměrně jsme trávili nejvíce
času s rodinou, abychom si užili i trochu odpočinku. Amy se stává díky
tátovi profíkem v degustaci vína a tuto roli si náležitě užívá; české
jídlo si dopřáváme plnými doušky, svíčková, rajská, smažený kapr a bramborový
salát a spoustu jiných typických jídel z dílny vynikající kuchařky mamky –
a snad jen díky tempu, které jsme měli nastavené, nám nepřibyl ani jeden gram
navíc, spíše naopak. Setkání s jednou i druhou babičkou (opět jak jinak
než s výtečným pohoštěním), ostatními členy rodiny – prostě paráda. Výšlapy
za (i s) vínem v okolí Pavlova, vyhlídkový let jakožto svatební dárek od
Ivy, Ladi a Lukáše.
Taktéž velmi rozmanitý výlet nazván podobně, jako by mohlo
začínat hodně vtipů. „…potká se Čech, Kanaďanka a Němka s Chorvatem
v Maďarsku“, aneb nesmělo chybět mezinárodní setkání s Markem,
kterého pravidelní čtenáři blogu znají. K nám se přidala Amyina kamarádka
z Německa a krásný den v Budapešti, kam jsme velmi rádi dojeli vlakem
(v Kanadě vlaky pro pasažéry takřka nejsou), byl na světě. Cíleně i proto, že
Amy má v sobě čtvrtku krve maďarské. I skákací boty jsme si díky Petrovi a
celému týmu 7brno.cz mohli opět nazout a Amy poprvé vyzkoušet.
Nejhlasitějším zážitkem byla bezesporu návštěva domácího
zápasu Komety. Kanada světu už desetiletí ukazuje, kdo je nejlepší hokejovou
zemí, je načase jí ale ukázat, jak se má fandit. A není moc příhodnějších míst,
kam Amy vzít. Oděna do šály si plnými doušky užívá atmosféru a tu a tam
z plna hrdla sama řve Kometa. A spousta dalších odlišností – dopřát si
venku na trzích svařák, což by se v Kanadě nikdy nestalo (na veřejnosti se
nesmí pít), opět naprosto jiná kultura co se týče kávy i jídla, křivky místní
architektury, zkrátka pro Amy jiný svět.
Pro mě ale popravdě také, čtyři roky
udělají své. Má mysl je v prvních dnech stále nastavena na kanadský režim,
a tak jdu-li po městě a za sebou slyším česky se bavící lidi, hned se
s nadšením otáčím, jako bych je vzácně potkal na Americkém kontinentu. Amy
tomu všemu dodává korunu svými pár frázemi a slovíčky, neutuchající chutí učit
se nové a nové věci (občas sice zvolí díky neznalosti tykání a vykání špatné
slova, to když seriózní bankovní poradkyni v KB rozesmátá zdraví „čáááu“,
vše ale vynahrazuje, když od místních z naší malé vesnice dostává lok
slivovice a po jejím ochutnání s přízvukem oznamuje: „to píše“), zkrátka
zážitků jsme měli až až. Taktéž padesát let starý hasičský vůz Tatra je pro
Amy, která byla v Kanadě mimo jiné i hasičkou, zážitek, o kterém se jí ani
nesnilo.
A tak s koncem pro nás dva krásně bláznivého roku 2016
se naskytla další paráda na jihu Moravy. Silvestra jsem osobně nikdy moc
nemusel, petardy a rachejtle nemám rád jen o něco málo více než ty, co jsou
schopni je bez ohledu odpalovat i mimo půlnoc v okolí lidí a aut, jenže
letos to bylo jiné. Vysoká inverze a mlha zahalila nížinu, my s rodinou se
rozhodli vydat nad Pavlov na zříceninu Děvičky a Nový Rok přivítat s výhledem.
S čelovkami a šáňem se dostáváme půl hodinu před půlnocí nahoru, nejsme
zde sami, pravda, ale nacházíme klidné
místo s "výhledem" na jezero a všechny okolní vesnice.
Vidíme pouze zdroje
záře z veřejného osvětlení jednotlivých míst v neprostupné
oblačnosti. Když pak úderem dvanácté hodiny začínají lidé rachejtle odpalovat,
moje averze k pyrotechnice je ta tam. Obloha průzračně jasná
s milionem hvězd nad námi, s konturou zříceniny gotického hradu
z doby 12. století hned po našem boku, a božský výhled široko daleko na
nyní několik desítek epicenter „bouřky“ (světlo z rachejtlí, které se
nedostaly nad nízko položenou mlhu). A když tu a tam vylítnou rachejtle výše a
následně se rozprsknou, dovedete si představit, že tato podívaná společně
s chvílemi strávených s manželkou, rodiči, bráchou a jeho přítelkyní jen
přispívá k ujištění se, že rok 2016 byl opravdu fantastický. Všem, co byli
jeho součástí, patří neskonalé díky.
Už nás čekají jen poslední tři dny, od 26.12., kdy má Laďova
přítelkyně termín porodu, den co den netrpělivě čekáme na telefon, abychom
narození Adélky společně oslavili. A tak pouze tohle při našem pobytu v ČR
nestíháme, radostná zpráva nás však zasahuje chvíli po příletu do Yellowknife.
Veselou historku, jak jsme s Amy chtěli udělat novorozeněti radost, můžete
shlédnout na videu. 4.1. v brzkých ranních hodinách se vydáváme vstříc
chumelenici do Prahy, na naši cestu zpět do Kanady. Po 14 krásných dnech plných
nepopsatelných zážitků a příjemných chvil, opouštíme zase na malý moment Česko
– aneb jak Amy mezitím přejmenovala, zemi rozzářených očí (Land of the bright
eyes). Sama nyní sepisuje své dojmy a zážitky, brzy tedy poskytnu anglický
článek ženy, která se vší noblesou a humorem jejím vlastním prošla křtem
Moravy.
Žádné komentáře:
Okomentovat