Den 5.
...probuzení do dalšího dne je o poznání lepší, bouřka pročistila vzduch, mírně se ochladilo a snídaně na terase v zapadlém koutu byla jak jinak než chutná, také jsme si konečně pořádně pospali a nikam se neženeme. Balíme věci do auta, děláme mírný pořádek v poházených věcech a míříme na poslední etapu našeho výletu - východní pobřeží Mexika. Brouk jako zkušený navigátor vymýšlí další bod naší trasy. Od návštěvy přístavního města Chetumal nakonec dáváme ruce pryč a jedeme nejkratší cestou na věhlasnou pláž Majahual.
Už už si mneme ruce, když po cestě nevídáme téměř žádná auta. S vidinou pohodového koupání v klidném a hezkém pobřeží ukrajujeme poslední kilometry a stavíme u majáku. Golfové vozíky projíždějící okolo nás naznačují, že tu něco nehraje. Přijíždíme do rušné části pobřeží a začíná pravá nefalšovaná Amerika. Bílí turisté v kloboučcích, někteří značně opilí, v rukou držící dolarové bankovky a chovající se jako všemocní el presidento. Do toho až nepříjemně vlezlí místní restauratéři, kteří se za kus zeleného papírku vrhají pod kola aut a lákají své amigos na speciální ceny právě pro vás. Vybíráme klidnou restauraci a při placení dostáváme účet v dolarech. Co to k sakru má znamenat? V jídelním lístku s mexickými pesos jsme si řádně vybrali a dostali účet v dolarech? Laskavě nám to prosím dejte v pesos, jsme v Mexiku. Samo sebou nasadit nevýhodný kurz a voiala - máme tu zcela jinou částku. Takže frajere, bez dýška, nazdar.
Opařeni nejen počasím, ale i ne zrovna pozitivní zkušeností - i kdyby bylo jídlo sebevíc dobré. Jdeme se vykoupat a to se ještě děsíme, zda-li po nás někdo něco bude chtít či nikoliv. Na moment zapomínáme a užíváme trochu jiné dovolené. Koktejly různých barev lákají, piňa colada na pláži z místních surovin, já jakožto řidič beru poctivý džus z ananasů. Lahoda obojí! Až přehnaně servilní obsluha, avšak vtipná - to se musí nechat. "Amigo, vážně nechceš ke koktejlu tequilu? Speciální cena pro Tebe. Ale prosím Tě, já taky musím řídit, co naděláš...". Opravdu ne, nehodlám riskovat, ale bavíme se. Až do chvíle, než přijde na placení. Bum! To za co jsme do této doby zaplatili za celý tříhlavý oběd včetně piv, dáváme za zážitek okusit, jak že nejen Američané, ale flexibilita trhu nabídka/poptávka, přišli. "Seňore, samo sebou cena je bez tipu, služebníček, uctivá poklona".
Jděte se s tímto bodnout, o hodně příjemnější mi byla druhá strana mince, pravé Mexiko, policejní hlídky se samopaly aj. Holt Amíci či Kanaďané si na tohle nikdy stěžovat nebudou, jde jen o to, za jakým účelem se do Mexika jede.
Den 6.
Jedním z posledních historických míst nám jsou ruiny Tulumu, na parkoviště přijíždíme okolo desáté hodiny a je nám jasné, že štěstí v podobě samoty na různých místech ve vnitrozemí je v prachu. Ostatně co také dělat, je to snadno dosažitelné místo pro kvanta turistů sedících 14 dní v rezortu all inclusive péče. Na parkovišti se nám snaží nabídnout k prohlídce ruin i výlet lodí, nadstandardní koupání s potápěním - jak jinak než za speciální cenu pro nás. A přeci nebudeme chodit dle jejich slov neskutečně dlouhých 750 m pěšky, když nás tam za poplatek odveze vlak. Ne, díky. Vystojíme frontu a už vcházíme do hezkého komplexu staveb s obřadním místem hned na skalnatém útesu. Leguán, nejspíš strážce, přísným pohledem hlídá průchod a my se můžeme kochat krásnou scenérií. Až na tisícovku lidí vážně paráda.
Teď už jen dva poslední záchytné body. Jedeme se vykoupat, do zátoky s karetami - a pokud budeme mít štěstí, i s rejnokem. Platíme parkovné, smlsneme oběd a hurá do ploutví a potápěčských brýlí. Hned jsem si vzpomněl na přísloví o létajících pečených holubech, po pár metrech si to přímo proti mně pomalu plave kareta. A za ní další. Zapínám kameru a snažím se zachytit co nejlepší snímky. Tu a tam si v klídku pochutnává na zelení pokrytém dnu, s výrazem mouchy snězte si mě se posune o kus dál a jakmile se k ní přiblížím na pár decimetrů, zamává svými packami a ladně se vzdaluje. Krása, natolik příjemná, že přebíjí veškeré zklamání z těchto míst. Snažím se najít i rejnoka, avšak bezúspěšně.
Večer nacházíme krásný malý hotel - doposud nejlepší z celé cesty, jedeme na noční procházku po pláži udělat pár fotek a dát si pivko. Dešťová přeháňka nás pomalu ale jistě vyhání zpět. Vedle hotelu sedáme do zcela prázdné hospůdky, dáváme nachos, pivo a především díky fantastické nevtíravé obsluze - s výborným smyslem pro humor, i tequilu. A tak se můžeme naučit, jak se má pořádně po mexicku ťukat. Zvednout vzhůru s ostrým zvoláním arriva, přímo dolů abajo [abacho], kolmo před sebe a centro, zpět k tělu a po zvolání y para dentro nechat zmizet ve svých ústech. Mladý klučina nám ukázal pravou tvář nezkaženého života v Mexiku.
Den 7.
Poslední celý den si necháváme na přejezd na ostrov Cozumel, dostali jsme na něj dobré reference od Zdeny a i od Barči, která tam byla při okružní plavbě lodí. Proplétáme se uličkami nepřehledného města a jdeme se podívat po lístcích. Opět stejná písnička, snaha nám nabídnout velmi speciální cenu (samo sebou slevněnou jen o snížení jejich nadsazeného kurzu na kurz aktuální) nás neobalamutila. Po odmítnutí se nás ujímá údajný manažer, který má možnosti s cenou šibovat - i ten u nás nepochodil. Jejich dobrá angličtina mi alespoň umožnila sdělit to, co si o všem myslím a mohli jsme se vydat zpět na pláž s karetami. Po cestě se stavujeme v dalších přírodních cenotes Dos ojos (dvoje oči), nejspíš značnou otráveností z místní "vlídnosti" si je neužíváme tak jako dvoje předchozí.
Náladu si definitivně spravuji dalším šnorchlováním a spatřením rejnoka, mise dá se říct celkově splněna. Vytrváváme zde do pozdního odpoledne a vydáváme se na poslední cestu zpět do Cancunu. Platíme poslední ubytování a s vidinou brzkého vstávání ve čtyři hodiny usínáme.
Den 8.
Jsme na letišti o patnáct minut dříve než ve smluvený čas se seňorem z autopůjčovny, tedy ve 4.45. V 5.05 mu voláme, kde je - telefon je však k našemu údivu bez odpovědi. Proto narychlo v 5.20 necháváme auto na parkovišti s klíčky uvnitř a posíláme sms o informaci, kde jsme ho zanechali. Samo sebou klidem zrovna nesršíme. Tuto nejistotu umocňuje dlouhá řada turistů letících v podobný čas devíti různými lety po celé Americe. K bráně se dostávám deset minut před odletem, Tom s Olesyou mě v tomto ohledu trumfli a "stihli" to pět minut před zavřením brány. Uff. Spokojeně sedíme ve dvou různých letadlech a míříme vstříc svým domovům. Letadlo se odlepuje z runwaye, pod sebou sleduji pás hotelových rezortů, které změnily tuto část Mexika k nepoznání a mohu přemítat o celém výletu.
Sumář
Stihli jsme poznat více stran této hezké země. Jednak nehostinnost v podobě všudypřítomné džungle, mimo komunikace vidíme pouze na metr do hloubky vnitrozemí, jak jsou porosty husté. I pohled na nejlepšího přítele člověka - psa - vezme v těchto souřadnicích za své. Spousta potulujících se plachých čtyřnohých "domácích" mazlíčků, značně pohublých, doslova kamenité ruiny nazývány domovem místních. Hledání obživy všelijakou formou, ti šikovnější a nadaní spoléhají na tvorbu staletí proslulých předmětů původních obyvatel - Májů. Tento pohled dává za pravdu, jak absurdní jsou nářky některých Čechů, kdoví jak se máme špatně. Patříme přeci jen do čtyřicítky nejbohatších zemí světa a o tom, co zažívají v jiných zemích, nemáme ani ponětí. Divme se, že se to v Mexiku drogovými kartely jen hemží a ozbrojených kontrol na cestách je jak žížal po dešti. Na druhou stranu hojně navštěvované lokality kvetou, honosné hotely, golfové resorty a všelijaké možné atrakce. Propast mezi těmito světy je značně hluboká. Jsem však rád, že ač původně Mexiko nebylo mezi mými destinacemi, kam za každou cenu musím, tedy chci, mohl jsem přičichnout pro mě k velmi zajímavé a pestré zemi plné přátelských lidí, nedoceněných míst a především famózního jídla.
Arriva, abajo, a centro, y para dentro.
Žádné komentáře:
Okomentovat