Konečně jsem se dočkal, pracovní týden úspěšně za mnou a v pátek tak mohu pomalu přemýšlet, co s sebou. Nejedeme na dovolenou All inclusive, to není nic pro mě. Jedeme poznat něco málo ze životního stylu Mexika, z přírody, nadechnout se ducha Mayské civilizace. Seznam věcí, které vzít, je minimalistický. Do malé sportovní krosny krom pár triček, spodního prádla a plavek s ručníkem přibaluji karimatku, deku, cestovní polštář a povlečení. Před námi je velká neznámá. Nesmím zapomenout koupit repelent proti všemožné havěti a hlavně voděodolný obal na osobní věci - avízo o této zemi není zrovna bezpečné a nerad bych nechával klíče od auta či doklady ležet na pláži.
V Calgary se během posledních pár dní oteplilo z -30°C na teploty okolo nuly, nemusím tedy vyjíždět kdoví jak nabalen. V letadle do Los Angeles koukám na film a na letišti se potkávám postupně s Olesyou a Broukem. Od této chvíle se naše cesty spojily a po osm dní budou doufáme společné. O půlnoci se naše letadlo odpoutává od země a za pár hodin se budeme moci nadechnout čerstvého vzduchu Mexika, země drsné, ale doufáme i tak vlídné a plné příjemných překvapení.
Den 1.
V sedm hodin jsme na letišti v Cancunu, města na východním pobřeží omývaného Karibským mořem, jdeme půjčit auto. Už tady se o nás místní dealeři doslova přetahují a my se ujišťujeme, že cestovní ruch je hlavním příjmem tohoto státu. Po pár vyjednáváních a krátké cestě sedáme do základního modelu Nissan Tiida (na našem trhu neprodávaného) a jediné, co nás zajímá, je funkčnost klimatizace. Absence všeho ostatního vč. centrálního zamykání nám je v tento moment šumák. Převlékáme do letního, teploty v dusném prostředí šplhají k třicítce.
Chtělo by to něco malého k snědku - ostatně jít i za dobrodružstvím v podobě místní kuchyně. Je velmi rozmanitých chutí, barev, místních koření a myslím že nejen já chci ochutnat od všeho trochu. Ne nadarmo byla mexická kuchyně roku 2010 zařazena na seznam nehmotných památek lidstva UNESCO, věděli jste? Tacos, buritas, fajitas, ke všemu tortilla, quesadilla, picadillo. Až se ve všech těch názvech ztrácím a měl bych po vzoru kvízů přiřadit ke všem jídlům názvy, zcela jistě bych vyhořel. Máme tak čas probrat, jakým směrem se vydáme a co bude jako první na seznamu navštívených míst - ten je vcelku pestrý a je nám jasné, že budeme nuceni udělat pár škrtů.
Vydáváme se na ostrov Isla Mujeres, turistické lákadlo s nejvýchodněji položeným místem Mexika. Penězchtiví místní nabízí bílým amigos, tedy gringos, různé balíčky výletů. Nám se to moc nezdá a raději jedeme najít nejbližší pláž a zchladit se. Daleko se táhnoucí písčitá pláž, vesměs rezervovaná pro hotelové hosty. Nacházíme malou veřejnou a můžeme se kochat pohledem na blankytně modré moře, podobné barvy, jako jsme zvyklí vídat z ledovcových jezer Kanady. Pěkný relax, jen voda mohla být o pár stupňů studenější. Po cestě zpět zastavujeme u jedné z chatrčí pokryté palmovými listy a jdeme na regulérní oběd. Jsme zavedeni do sekce pro VIP, stůl na molu s výhledem na celou zátoku (tedy staré plastové židle a stůl). Anglicky tu neumí, mých pár španělských frází není na každodenní život, a tak rukama nohama domlouváme jídlo. Čerstvé ryby na grilu - delikatesa! Vydechneme a jedeme západním směrem do prvního městečka - Valladolidu. Zde bereme hotel a vydáváme se na procházku malebným centrem, parkem se stánkovým prodejem všelijakých předmětů připomínajících slavnou májskou kulturu. Na koupání se v bazénu už není sil a vyčerpáni z vysokých teplot a dusna za hlasitého zvuku pokojové klimatizace usínáme. Je radno říci, že se nejednalo ani v jednom případě o hotely z 3+ hvězdičkové kategorie. Svoji značnou slávu mají některé pár desítek let za sebou.
Den 2.
Na doporučení Zdenka jedeme hned ráno do destinace Río Lagartos, vyjížďku lodí po laguně do míst, kde se pohybují plameňáci. Ujímá se nás příjemný chlápek, který lámavou angličtinou popisuje, co nás čeká. Plameňáky uvidíme na 100%, krokodýly pokud budeme mít štěstí. Nasedáme do lodi, starým hadrem utře plastové otočné sedadla, naloží kanystr s benzínem a nesmí zapomenout na dvoulitrovou láhev Coca-Coly, místním tradičním nápojem. Při výjezdu se v rychlosti otočím, náš kapitán se pokřižoval a já doufám, že za tím nemusím hledat nic špatného. Krom kontroly, zda-li mám foťák, se tak po očku ujišťuji, zda-li má i všechny prsty a krokodýlovi nebyl blíže než obvykle.
Po cestě k oblasti s plameňáky dvojjazyčně hlásá názvy ptactva, je to tu pestré. Po necelé 3/4 hodině přijíždíme do chráněné oblasti solné zátoky, kde je na stovku plameňáků. Vystupujeme z lodě a jdeme udělat pár snímků.
Po cestě zpět do přístavu bohužel krokodýla nevidíme, míříme zpět do Valladolidu - dát opět něco k snědku a doplnit nádrž. O jídle se zmiňovat nebudu, nedělal bych ostatně nic jiného. Zato příhoda s benzínovým dědulou ukazuje, jak se místní nebojí zneužívat americkou, potažmo kanadskou důvěřivost. Naštěstí jsme byli Zdenkem varováni, že to pumpaři zkouší všelijak. Usměvavý neanglicky mluvící šedesátník bez pár zubů si říká o 545 pesos - pro srovnání, litr benzínu zde v Mexiku stojí méně než v USA - v přepočtu na naše 17 Kč. Dávám mu 500 a 50 bankovy, nasedám do auta a slyším nějaké hlasy. Dědula drží v ruce dvě padesátky a vypadá to, že mi oznamuje, že jsem mu dal málo. Musel jsem se ujišťovat dvakrát u Toma a Olesyi, jestli jsem mu opravdu dával 500. Ale nedali jsme se. Na trase k pyramidě se koupeme v Cenote - přírodním zatopeném závrtu krasového původu.
K novodobému divu světa, pyramidě Chichen-Itza se dostáváme až po zavíračce. Proto nám nezbývá než sehnat ubytování v blízkém okolí a poohlédnout se po něčem jiném. Daří se, ubytování s bazénem za pusu. Kupujeme Tequilu, limety, mexická pivka a čeká nás příjemné večerní posezení v bazénu. Po cestě bereme rikšu a můžeme se pokochat něčím zcela novým. Fajn večer.
Den 3.
Neleníme, skáčeme z postele jako Speedy Gonzalez, a vyrážíme. Na parkovišti jsme hned jako třetí auto, díky tomu máme ničím a nikým nerušený pohled na pyramidu. Vzácná to chvíle. Pyramida je veliká a je k nevíře, jak důmyslně byla postavena. Kolik skrytých významů celá stavba má. Mohu si tak odškrtnout další položku v seznamu. Teď už mi zbývá divů světa jen pět. Prvotní nezdar v podobě nestihnutí návštěvy tohoto místa se nyní jeví jako naše tajná zbraň, jsme o krok před davy turistů v autobusech.
Procházíme celým areálem, zastavujeme se u stánků se suvenýry a vyjíždíme do nejznámějších cenote - ik-kil. Přírodo, tohle se Ti vážně povedlo. Jsme zde až na pár lidí, kteří jsou na odchodu, zcela sami. Fantazie, relax, studená voda - co víc si přát. Nechce se nám odtud, jenže míst, kam se podívat, je tucet. Jen co opouštíme brány komplexu, davy ostatních se řítí dovnitř. Just in time..
Další zastávkou nám je žluté město Izamal. Drtivá většina všech budov je nabarvená na žluto. Toto celé podtrhává atmosféru starodávného kamenitého města ve sluncem zalité zemi. Pěkná podívaná, náš kontrast červené kůže není nikterak oslnivý, raději se vydáváme zpět do klimatizovaného auta a na západní pobřeží do velkého města Merida. Očekávali jsme nejspíše něco ve stylu klidného přístavního města, jenže realita byla odlišná. Spousta jednosměrek, hulvátské chování řidičů - ignorace dopravních předpisů, pohrdání použití směrových světel, skútry na každém rohu s řidiči bez helem. Vivat Mexico. Chceš se někam dostat? Buď drzejší než ostatní, zavři oči a jeď. Po půl hodině bloudění to vzdáváme a co nejrychleji jedeme směr jih.
Projíždíme další z mnoha zátaras s ozbrojenými policisty, poprvé si nás berou na důkladnější kontrolu. Tyto zátarasy jsou k vidění po celém Mexiku, samopaly pověšené na uniformovaných mužích budí respekt. Lámavě seňorovi vysvětlujeme, kdo jsme, kam jedeme, že máme auto půjčené a že jsme nepili. Kontrolují celé auto a spíše to vypadá, že jsou zklamaní, že nevezeme nic, co by si mohli vzít (alkohol, tabák nebo nedej bože drogy). Když se ptám, jestli si můžu vzít do rukou samopal, usuzuji, že jsou vcelku všichni veselí. Další destinací nám je Uxmal, rádi bychom se proto ubytovali co nejblíže. V zapadlém městečku nacházíme schovaný hotel, recepční je velmi sympatická a hru v dorozumívání se vším možným bere s humorem. Doposud v žádném hotelu netekla teplá voda, tady jsme rádi, že teče alespoň malým proudem i studená, bereme všemi deseti.
Den 4.
Nenecháváme nic náhodě, domlouváme snídani na 7:30 a pádíme zpět. Vedro se na naší cestě dostává ke svým maximům, po celém komplexu tohoto města se vyhřívá nespočet leguánů. Škoda že před pár lety byl komplex postižen hurikánem a nyní pyramidu restaurují. Byla to jediná v okolí, kam se dalo vylézt. Po cestě nás zastavuje průvodce se slovy odkud že to jsme. "Česká Republika? No tu znám, byl jsem v Bratislavě...". Smějeme se a vysvětlujeme, že to je Slovensko, snad jsme ho v očích jeho skupinky neponížili, byl tam před naším rozdělením. Pro nás s Tomem však sympatické zjištění.
Mayské civilizace byly v těchto místech četné. Pyramidy a kamenné stavení byly obřadního charakteru, lidé samotní bydleli v přilehlém okolí v dřevěných chýších. Zajímavostí této pyramidy je, že se skládá ze tří částí. Osadu Mayové budovali, poté se odebrali jinam. Nejspíš díky nehostinnosti zdejších končin se opět vrátili a své místo modernizovali, zvětšili. Postavili okolo původní druhou vrstvu. Dalo by se to nazvat starodávnou matrjoškou. Záhad a mýtů okolo Mayské civilizace je mnoho, doporučuji každému, koho zajímá, shlédnout pár dokumentů či pročíst pár stránek.
Zapadlými cestami míříme do dalšího přístavního města Campoche. Plazíme se doslova okolo fasád, kde se nachází stín. Je to nad naše síly, na trhu otáčíme a vydáváme se pomalu zpět k autu. Stojíme na semaforech a z projíždějícího auta slyšíme hlasité: "Ooo, gringos". Ano, i přes tuto dobu značně opálení jsme bílí turisté, v těchto končinách nepříliš obvyklý jev. Nyní stojíme před rozhodnutím, natáhnout noční cestu do středozemí, cca 400 km vzdáleného Palenque - osady v džungli - a nebo pomalu uzavírat kruh a blížit se k východnímu pobřeží. Po zralé úvaze a především únavě z horka volíme variantu B. V dáli můžeme vidět vcelku solidní bouřku, ke které se každým kilometrem blížíme. Máme štěstí a narazili jsme na ubytování v bungalovech, nesmí chybět veselá komunikace s mladou recepční - jak jinak než španělsko-ručně. Naše první polovina cesty je za námi.
Pokračování brzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat