Výročí

Byl by hřích nenapsat další příspěvek právě dnes. Je tomu přesně na den a pár hodin rok, co jsem přistál v Kanadě. Přesně rok, co mi začala jedna z nejzajímavějších etap vůbec. Rovných 364 dní, co jsem absolvoval nejdelší výlet z rodné země, ochutnal první sushi a po dlouhém letu unavený ulehl v novém prostředí. Nyní mohu s klidnou duší napsat, že minimálně pár desítek týdnů tu ještě zůstanu, mám nová víza!

Cesta k nim však byla nakonec složitější než jsem čekal. A to nejen díky tříhodinové cestě na jih na hranice s USA, z Calgary to mám o něco dál než z Vancouveru (20 minut). Nedělní olympijské finále Kanady se Švédskem jsem si nechtěl nechat ujít ani přes značný časový posun. V pět hodin mě tahá budík z postele a ulehám v obyváku. Dvě osudové chyby v podobě peřiny a zapnutého krbu se zapříčinily o to, že si ze zápasu pamatuji snad jen úvodní buly. Chvilkové zdřímnutí končí až u předávacího ceremoniálu a spokojených kanadských tváří. Snad pípnutí emailu mě probudilo a nevěřím vlastním očím - změna v systému ohledně víz. Vybíhám po schodech nahoru, žhavím notebook a v kolonce mé žádosti se bliští slovo "approved", tedy schválený.

Yes! Tři dny před koncem současných víz se nemusím dále zaobírat možnostmi, co když to nevyjde. Radostnou novinu mohu předat hned třikrát během skypu a s rodiči na dálku připíjím vínem. Pravda, jejich bylo zajisté mnohonásobně chutnější. Plány v hlavě mám, půjčit si na den Ford Mustang GT a udělat si vyjížďku. Nakonec beru firemní auto a týž den se vydávám na hranice, připojuje se i Marko. Ještě předtím si jdu vyřídit nový tarif s vědomím, že to nebude jen na pár dní. Jako přídavek jsem nucen volit i nový telefon a poznávám kouzlo významu "nikdy neříkej nikdy". Stal se ze mě další z mnoha majitelů iPhone. Jiné možnosti tu ani nejsou, bohužel.

Po více než třech hodinách ve sněhové vánici přijíždím na hranice a vstupuji k imigračním úředníkům. Nedělní sedmá hodina, žádná fronta. Pán středního věku na mě kyne, ať přistoupím. V dobré náladě vytahuji schvalující žádost a očekávám formalitu v podobě umístění nového dokumentu do mého pasu. Na otázku kde bydlím odpovídám obratem v Calgary. "Ne, ptám se kde je Váš domov", dodá ostřejším hlasem a odhazuje mé papíry na stůl. V ten moment mi je jasné, že dneska to nikterak lehké nebude a raději se vyhýbám odpovědi, kterou bych řekl kdykoliv kdekoliv jinde, a to "domov není tam, kde bydlím, ale tam, kde mi rozumí". "Česká republika", odpovím poslušným tónem zelenáče na vojně. "Zde nemáte co dělat...". Veškerá kanadská vlídnost je v této sféře očividně ta tam a mně začínají krušné minuty.

Po krátké rozmluvě sám říká, že to je chyba systému a pokračujeme plynule dál. Snad neochota být milý či zaškolování mladého kluka a o to větší přísnost protáhly onu formalitu na hodinu a půl. V systému má místo pracoviště poznačené Burnaby, což je část Vancouveru a sídlo firmy. Odmítá mi vydat pracovní povolení, když aktuálně dělám v Calgary a z větší části jižně v High River. Od cesty mi nasolil ještě víc, ukázat všechny dokumenty. Zde se diví pracovní nabídce, ve které stojí má aktuální pozice HVAC učeň a závěrem nabídky, že mou náplní práce bude výhledově být hlavním mechanikem v nově budované pobočce v Calgary. Neskutečný problém pochopit, jak to bylo myšleno. Pomalu se vidím, jak smutně odjíždím směr Calgary s nutností tuto zemi velmi rychle opustit.

  

Závěrem mi nezbývá akceptovat, že vše je zvláštně podané, lidi v Kanadě udělali chybu stejně tak jako Denis, který mi psal pracovní nabídku. I když mi vše dává smysl, finální rozhodnutí je tak či tak na úředníkovi a pokud by mě poslal domů, nemohl bych říct ani popel. Víza mi, dle jeho slov, s velkým přimhouřením očí nakonec vecvakává do pasu (při bouchnutí do sešívačky ji mimoděk rozbíjí) a já tak mohu mohutně vydechnout a říct si, že až nyní mám jistotu, že tu zůstávám.

O to snáze se mi poletí příští víkend do Mexika, zpět do Kanady budu vpuštěn bez jakýchkoliv problémů. Tedy alespoň v to doufám.