Plynule mohu navázat na ukončení posledního příspěvku. Celý den v práci jsem nemyslel na nic jiného, než kam že se vydám. I Markovi a Ryanovi jsem se zmínil, jestli jsou "in". Nápad se jim zamlouval. Abych mohl noční oblohu zachytit na dlouhou expozici foťáku, potřebuji stativ. V podvečer se proto vydávám po obchodech a zákon schválnosti velí - když ho nepotřebuješ, nacházíš jich všude mraky. Jen co se pro něj vydáš, všechny se před tebou schovávají. Naštěstí narážím na jeden a v tuto chvíli mi je jedno, že má fialovou barvu. Hlavně aby posloužil.
Doma znovu otevírám stránky aurorawatch.ca a snažím se načerpat co nejvíce informací, rad. Až nyní si uvědomuji, že jsem oznámení špatně pochopil. Datum dalšího dne bylo po bližším zkoumání předpokládaným koncem úkazu, tedy ranní 7:00. To jsem to ale vymňoukl. Z lovení polární záře nic nebude, propásl jsem vcelku vysokou šanci. S pocitem naštvání na sebe sama ulehám a po jedenácté se chystám jít spát. V tom mi na mobilu pípne notoricky známý zvuk příchozího emailu. Otevírám a nevěřím vlastním očím, štěstěna se na mě usmála. Opět ta stejná upomínka, 90% pravděpodobnost úkazu polární záře. Letiště v Edmontonu hlásí mlhu, i tak vyskakuji z postele rovnou k oknu a se zatajeným dechem se mé oči upínají k obloze. Hvězdy! Jak vás rád vidím, první a poslední impulz k tomu nelenit ani minutu, obléci, do batohu přihodit čepku, rukavice (venku slušně mrzne), druhou bundu, foťák a stativ a potichu se vyplížit z domu tak, abych nikoho nevzbudil.
Jedu na sever, nevím přesně kam, ale věřím, že mě "něco někam" dovede. Mám pochybnosti, že cesta úspěšná nebude. Co nezkusím, to nemám. Beru výpadovku na Edmonton, přes celé město - odolávám pokušení zastavit a otestovat stativ při pořízení nočního snímku Calgary na západní straně či pomalu vykukujícího měsíce z východu. Kilometr za kilometrem vyhlížím předním i bočním oknem cosi nového, doposud nepoznaného. Na kraji Calgary beru benzín, dnešní noc jedu lovit a nerad bych zůstal viset. Peláším přímou cestou na sever, polárka mě div neoslňuje, dobrá známka toho, že obloha je vymetená. Jsem na půli vzdálenosti Calgary - Edmonton, před Red Deer, díky jeho světelnému smogu záře není nikterak jasná, její obrysy však vidět jdou. Dobrá, to stačí, nyní pryč z osy měst, sjezd z dálnice a dál na západ.
Až nyní ji mohu vidět v celé kráse. Wow! Prosím, ještě vydrž, nezeslabuj, nemiz. Je čtvrt na dvě, když už jsem se za Tebou táhl takovou dálku, rád bych udělal i nějakou fotku. Rázem vzpomínám na film Twister, kdy banda nadšenců křižuje silnice a loví tornáda. Tady by to šlo, téměř smykem zastavuji na dalším typickém křížení místních komunikací. U krajnice vozovky, kdesi uprostřed polí a luk. Široko daleko ani noha. Vystupuji z auta a se zatajeným dechem pozoruji úkaz, který se mi mimo severské země nepodaří jen tak spatřit.
Neónová záře se táhne po celé šíři severní oblohy. Vypadá jako když v dáli vidíte tmavý mrak, ze kterého viditelně vydatně prší, dlouhé táhlé čáry kolmo k zemi. S tím rozdílem, že za ní prosvítají hvězdy. Její intenzita slábne, nejraději bych tu čekal celou noc, ba co víc - jel dalších 200 km severněji. Vidina ranního vstávání velí - je na čase pomalu nastartovat, otočit a jet domů. Avšak nyní s pocitem, že jsem opět obohacen o nové poznání. A pevně věřím, že ne naposled. 20.2.2014, den, kdy jsem viděl severní polární záři, den, kdy jsem viděl Aurora Borealis.
Žádné komentáře:
Okomentovat