Konající se olympiáda rozpoutala šílenství, ve kterém se odehrávají další dny mého žití zde v Kanadě - s přívlastkem poslední měsíc. Alespoň poslední měsíc původních víz. Už jen pár dní zbývá do jejich vypršení a každý den vyhlížím informaci o vyřízení žádosti - až ta ukáže, kam se budou další kroky ubírat a zda-li mě čeká dobrodružství v podobě rychlého sbalení pěti švestek a návratu zpět.
Opět se mi potvrdilo, jací že jsou Kanaďani srdcaři. Neustále se mluví o jejich výpravě do ruské Sochi, případné úspěchy jsou náležitě vychvalovány a tak mohu poprvé zažívat jednu z největších sportovních událostí v cizí zemi. Samozřejmě patřičně hrdý na svou rodnou vlast, která toho času nasbírala úctyhodných 6 medailí a za pár hodin nastupuje Martina Sáblíková - snad se sbírka rozroste na šťastné číslo 7. Je to hezký pocit poukazovat na to, že tato vlajka je naše. Jako druzí v pořadí zájmu jsou samo sebou javorové listy a pakliže se nejedná o přímou bitvu s českou trikolorou, palce držím jim. Vcelku příjemný byl úspěch šumperského rodáka soutěžícího v kanadských barvách - Jana Hudce.
Dvě barvy máme stejné, shodou náhod jsem se rozhodl oživit svůj týden jednou z nich - a to červenou. Při návratu z plavání jsem při poslouchání rádia zaslechl výzvu o darování té nejcennější tekutiny - krve. Už vícekrát jsem to chtěl v ČR udělat, jen jsem se k tomu pokaždé z určitých důvodů nedostal. Beru do ruky telefon a v devět večer volám na uvedené číslo. Pár otázek a už mám zarezervované sezení, úterní večer. Hned po příchodu na kliniku jsem vyzpovídán zdravotní sestrou asijského původu, která ihned po zjištění, že jsem z ČR, začala jásat, jak se jí u nás líbilo. Pár nezbytných otázek, test krve a už ulehám do lehátka. Sestra vše vysvětluje, jaká procedura mě čeká a jehla posléze zajíždí do žíly.
Dle jejích slov jsem jedním z nejrychlejších dárců, cca 485 ml jsem stihl za čas okolo 4:50, málokdo se kdy dostal pod pět minut. Že by káva, sport nebo pořádná cirkulace díky nedočkavosti nových víz? Těžko říct. Co lze však říct snadno, že ten pocit je děsně fajn. Udělat něco, co může ostatním pomoci. Škoda jen, že další várku mohu odevzdat až za 8 týdnů.
Víkend se zde prodloužil ve znamení Family day, pondělní volno mi mohlo být samo sebou jasné, že sjezdovky budou narvané k prasknutí. Zaseknutí v kopci, 3 kilometry od cílové destinace a otáčíme zpět. Tentokrát z lyžovačky na Sunshine nebude nic a alespoň jsem moudřejší - o prodloužených víkendech nikam nejezdit a vydat se jinam. V neděli jsme si mohli o to více vychutnat curling, tentokráte ve větší skupince a s trenérem. Začíná mě ta hra bavit víc a víc. Po návratu do Brna se budu pídit, zda-li se dá hrát běžně i v našich končinách. Mám na to 4 roky - do příštích ZOH v Pchjongčchangu.
S právě končícím psaním dalšího příspěvku mi přichází na email upomínka o zítřejším pravděpodobném výskytu polární záře - tak snad bude lov úspěšný... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat